Mgr. Ladislav Daněk

„Babička byla mimořádná zahradnice. Měla neskutečné estetické cítění. Její květiny byly na trhu vyhlášené, navíc měla nižší ceny než ostatní. Ona měla tak neuvěřitelný vztah k těm květinám, že dědeček jí pak ještě na zadní kolo přidal druhý koš a ona pak květiny do trhu vozila i s vodou. Dnes to někteří samozřejmě dělají, ale mají auto. Měla takové velké plechovky od okurek, tam byla voda a v tom byly ty květiny. A protože Valaši jsou geneticky částečně – my jim říkáme doma cikáni – jedna ta větev přišla z Indie přes Rumunsko, skončila na Valašsku. Babička měla mimořádnou schopnost komunikovat – myslím to v dobrém – s těma starýma cikánkama, které měly ještě nádherné pestrobarevné oblečení. Bydlely v Přerově v původní dělnické kolonii, která byla postavená na konci 19. století, z toho komunisté vytvořili cikánské ghetto, jinak se to ani snad nedá říct, a ony už čekaly na chodníku na babičku, každá měla pětikorunu, a braly si ty kytky od babičky. Ona si s nimi povykládala, takže my jsme všechno věděli, jak se žije v romské komunitě. Já jsem s ní párkrát jel, abych to zažil. Já jsem spáč, ale přivstal jsem si a byl to neuvěřitelný zážitek, ta její komunikační schopnost. Ony mávaly, no, abych nebyl sentimentální, no, neuvěřitelné. Tehdy se kytice vázaly jednobarevné. A babička je měla jediná pestrobarevné. A když je vázala, tak vždycky přišla za mnou a říkala: ,Co myslíš jako?‘ To jsem byl kluk, ještě jsem s výtvarkou neměl nic společného. Ona říkala: ,Co myslíš, ladí to? Nebo mám přidat té, nebo té?‘ Tak to mě opravdu jako ovlivnilo, to je jeden z těch prazdrojů toho mého vztahu k výtvarnému umění. Vlastně byla to nesmírně tvořivá činnost.“

„Maminka chvilku učila, když chodila ještě s tátou. Potom, když jsem se narodil – tak to je sociálně velmi zajímavé – tak ti stavaři se tehdy vnímali jakoby cech. Jejich hrdost jim nedala, že by jejich ženy měly pracovat. Oni tu domácnost zajistí, nicméně v domácnosti se nebudou o nic starat. Vůbec o nic. Takto to rozhodl i táta. Samozřejmě ani mamince se nelíbilo být v těch kuřincích, i když jinak byla velmi pracovitá. Oba snili o tom, přestěhovat se do Přerova a mít ústřední topení, koupelnu. Tam, kde jsem bydlel do osmi let, bylo jenom umyvadlo. Jinak jsme se umývali na dvoře. A v zimě byla dětská vanička. Voda se musela ohřát na kamnech, ve kterých se topilo dřevem. První šli do vaničky rodiče maminky, potom moji rodiče a pak já se ségrou. Takže tam nakonec plavala taková vrstva šmolků, že ta voda vůbec nebyla vidět. Ale opravdu to tak bylo a nám to vlastně nepřišlo ani nějak obzvláštní. Prostě to tak je. Samozřejmě, záchod byl na zadním dvoře. Takže my děti – v zimě vždycky mrzlo – tak jsme chodily v těch košilkách, plné strachu, co na nás skočí. Takže pro moje rodiče byl sen to, co je dneska naprosto běžné a nikoho to nepřekvapuje a nestačí mnohým – jedna koupelna a jedna toaleta. Jenomže já jsem šel do druhé třídy, sestra o tři a půl roku mladší, a velmi záhy, aniž nám to rodiče říkali, tak oni zjistili, že ztratili celé sociální zázemí a že vlastně – co tam mají dělat, v tom městě?“

„A probíhalo to tak, že jak skončili, tak všichni ti chlapi z té cihelny šli do místní hospody, a jak byli sedření a byly peníze, tak samozřejmě kořalka. Babička mi to jednou vyprávěla. Jsem se jí ptal, jak se vlastně dostala z Valašska na Hanou jako třináctiletá, což z dnešního pohledu je vlastně úděsné, a myslím si, že do dneška se o tomto tématu moc nemluví. Bylo to naprosto běžné. Babička mi to popisovala, že z Hané přijeli velkostatkáři a věděli, co bude následovat. Jak přijdou ti chlapi do té hospody, tak pivo, kořalka, potom už jeli kořalky. Oni se rozesadili v té hospodě do rohu a čekali, až byli chlapi připití. Potom ke stolu objednali rundu. Samozřejmě otevření Valaši je pozvali ke stolu a oni začali sondovat, jestli není nějaká děvčica volná na službu. A že tak jednoho dne staříček přišel k půlnoci s velkostatkářem z Hané… když si člověk uvědomí, že dvanáctiletá holčička… staříček ji vzbudil, vzbudil maminku a řekl: ,Fany‘, tak se říkalo doma mojí babičce, ,Fany, ráno pojedeš tady s tím pánem do služby.‘ Takže naprostá hrůza, šok. Bylo to někdy na začátku jara, takže tam byl ještě sníh. A tenhle pro ni neznámý, strašlivý chlap ji skutečně hned ráno odvedl na vlak, šest kilometrů sněhem. A když odcházela, loučila se s rodiči, tak samozřejmě její maminka plakala, tak staříček jí dal korunu a řekl jí: ,Fany, až dojedeš, tady máš korunu na dopisní obálku, papír a známku a napiš nám.‘ Tak se tedy i stalo. Ale babička se zatvrdila a už nikdy se domů nevrátila. Prožila řadu těch velkostatkářů. Zase je to jen moje domněnka, ale domnívám se, že tam docházelo i k záležitostem intimním, za které by dneska ti chlapi všichni seděli, nebo většina. Spávala s dobytkem, jídla pomálu, práce až do večera a navíc pro ně byla jako by nižší tvor. O tom babička často mluvila, přestože s jakýmsi nadhledem, tak zároveň to trauma v sobě nesla do konce života.“