„Zase útok. Proč? Protože to byl poslední kopec před vstupem na československé území a ovládal široko všechny. A půl kilometru dole byla právě ta silnice, která vedla do první obce na Slovensku, Nižný Komárník. A podnikli zase útok. Ale i když nás bylo jenom třicet šest - včetně velitele roty, no roty, to už nebyla rota, to byla čtvrtrota, protože ty stavy vojáků byly opravdu z prvních bojů velmi zdecimovány, samozřejmě každý měl jenom samopal, žádné takové pušky - tak jsme ten útok odrazili. A bylo jich asi dvacet až třiadvacet, myslím, zabitých a my jsme přišli o dva, akorát [o] dva zraněné vojáky.“
„A chudinka brečí, protože byl právě raněný ne střepinou z minometu, z toho minometného náboje, ale z kamene. Kamen se mu vrazil tady do pravé části obličeje, v této měkké části. Trochu krvácel a chudinka brečel a vzpomínal, říkal: ,Moje drahá maminko.‘“
„Narukoval jsem v Lucku do kasárna, a když Sověti zjistili, že jsem Čech, tak mě poslali nebo umístili do kasárna s českými. Oni to měli rozdělené, Poláky a Čechy dávali zvlášť. Nám daleko více věřili než Polákům. Tak jsem bydlel v kasárnách pět dní a s mým bratrancem Pepíkem Damaškem, dorostencem, jsme drželi hlídku u brány kasáren. To byl první den a svěřili nám každému pušku. No a já osmnáctiletý kluk a puška v ruce, to je takový dráždivý moment. Tak jsem to nabil a vystřelil jsem si aspoň do vzduchu. Ale všude po celém městě bylo slyšet sem a tam výstřely. Neválčilo se, ale to víte.“
„Tak jdeme, Nerad jde první, já jdu druhý, ten Podkarpaťák jde za mnou třetí. A teď jsem ztuhnul, protože jsem najednou slyšel, jak zpívá Němec Kornblumenblau. Tu písničku. Tu jsme taky hráli v tom orchestru, takže jsem ji znal. A sluch jsem měl perfektní. Nerad ještě ne, ten ještě šel. Já říkám: ,Nerade, klid, ticho.‘ - ,Co je?‘ - ,Nemluv nahlas, poslouchej.‘ On nic neslyšel. Tak jsme šli zase dopředu. Už pomalu samozřejmě, doteďka jsme šli (normálně). No a dostali jsme se až na kraj rokle, tam byla menší rokle, tam byl takový dub jako vykotlený a viděli jsme tři bunkry z klád, naložených z těžkých kulometů. Já jsem říkal: ,No tak tady tudy nepůjdeme, hoši. To bude zlý.‘“
„My jsme teda měli dechovou hudbu, která hrála normálně na různých pochodech nebo na náměstích a tak dále. Ale já jsem nehrál v dechovce, protože jsem na žádné [dechové] nástroje nehrál. A pak byl symfonický orchestr a jazzový orchestr. Jazzový orchestr hrál normální jazzovou hudbu, která v té době převládala. A pak jsme hráli takové ty skladby jako Básník a Sedlák, Dichter und Bauer, jak se německy [říká], to je krásná skladba, Má vlast, Dvořáka a podobně. Tyto skladby se hrály normálně.“
Svobodník v.v., Ing. Zdeněk Damašek se narodil 2. listopadu 1925 v obci Teremno na Volyni. Od mládí se učil jazyky, dbal o vzdělání a rozvíjel hudební nadání, které dokázal uplatnit i ve válce. Rodina Damaškových se ještě před příchodem Sovětů na Volyň v roce 1939 odstěhovala do Lucka a stala se tak jednou z mála rodin volyňských Čechů bydlících ve městě. Během nacistické okupace byl Zdeněk Damašek od nucených prací zachráněn hraním na housle v orchestru lucké restaurace. Po příchodu sovětské armády na Volyň vstoupil dne 19. 3. 1944 do nově se tvořícího 1. československého armádního sboru a působil v hudební četě Víta Nejedlého. Výjimkou byla Karpatsko-dukelská operace, které se musel účastnit se zbraní v ruce jako samopalník. Poté však bylo řečeno, že „vojenská jednotka není jednotkou bez hudby“, a tak se mladý Zdeněk vrátil zpět do hudební čety. Po válce krátce pobýval na Žatecku, ale ještě během léta 1945 odešel do Prahy, kde si dodělal gymnázium. Pracoval v bankovnictví a během práce absolvoval Vysokou školu ekonomickou. V 60. letech pracovně pobýval na Blízkém východě. V současnosti žije v Praze. Zemřel 20.10. 2012 v Praze.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
