Josef Čoček

* 1932  

  • „Dostali jsme se až k Trhanovu a chtěli jsme tam přejít do Bavorska. Ovšem ten kamarád kouřil a neměl zápalky a šel tam v tom Trhanově na pilu pro sirky, a než tam došel, páč tam takhle byly kasárny, pohraniční stráže, tak už nás tam sebrali a zatkli. A nejprve jsme byli v Domažlicích ve věznici a pak nás převezli do Plzně. Ta Plzeň byla pro mě takovej bod, který skutečně byl pro můj další osud hodně... Tenkrát hodně těch mladých lidí utíkalo do zahraničí a já jsem byl v té době mladistvý, a tak nás dávali mezi tu starší generaci. Tam jsem se dostal na celu s kapitánem Horusickým, který za války studoval v Americe. Taky byl židovského původu a ten mě teprve začal trošičku zasvěcovat, co to je komunismus, co je to za neřádstvo, a proč je proti tomu potřeba bojovat. Jinak už tenkrát měl domluvený útěk. Bohužel já jsem se toho už nedočkal, protože mě přestěhovali mezi ty mladistvé. No a když jsme tak odcházeli, říkal: ,Nepokoušej se o další přechod hranic. Já si pro tebe pošlu.‘ To se mně svěřil, že má plánovanej útěk, že jenom čeká na signál z venku, kdy se to uskuteční.“

  • „V těch kasárnách ve Valticích mě zahnali do sklepa. Měli tam nějakou poruchu a bylo tam po kolena vody. Tam jsem čekal asi osm hodin, než přijeli Pražáci a vyzvedli mě. Jednak je tam seřvali, páč si mysleli, že mám v těch šatech zašité nějaké šifry. Šaty mně sebrali, dali mně montérky a vezli mě do Prahy. Tohle to jsem se pak dozvěděl od těch muklů, že naproti amerického velvyslanectví měli estébáci ten svůj tohleto a tam mě ve sklepě drželi čtrnáct dnů. Ovšem mohu říci, žádné bití. Skutečně takové solidní zacházení a pak mě převezli do Olomouce. Tam to teprve začalo. Třikrát za noc kopnutí do toho, dřepy, kliky. Nenechali mě spát, aby člověka úplně fyzicky zdeptali. Na ty výslechy samozřejmě se zavázanýma očima, a když jsme se blížili k tomu katru, tak ten bachař, co mě vedl, tak mě schválně... obličejem do toho železa. A když jsem tam potom přišel, tak to byla většinou vždycky nakládačka a dopadlo to tak, že když potom po půl roce měl být soud, tak mě museli zavézt do nemocnice do Brna, aby mě tam trochu fyzicky dali dohromady, abych se k tomu soudu vůbec mohl dostavit.“

  • „Naše mrtvá schránka, tak tam byl na odpadky ten dekl, takový ten kastlík, a když byla plná, tak byla trošičku vychýlená z osy, takže já jsem tam mohl jet tramvají a viděl jsem, že tam něco je. A tak jsem se tam v noci vrátil a vybral jsem to. Tak v tom roce padesát jedna jsem uskutečnil tři přechody do Rakouska a v roce padesát dva jsem uskutečnil čtyři. Pak už jsem se bohužel nedostal ven, protože to tam postavili třetí zátaras, na kterém byly elektrické dráty, a já jsem na to s sebou nic neměl, a páč potom napadl sníh, tak jsem se už nemohl vrátit zpátky. Tak jsem šel potom zpátky až v třiapadesátým roce v květnu. To už jsem byl samozřejmě vybavený izolovanými kleštěmi, páč tam když se rozstříhal ten elektrický drát, tak hned v té blízkosti se rozžhlo světlo, takže už ti pohraničníci věděli, že je tam narušená hranice. Tak se to muselo nejprve propojit kabelem a pak teprve se mohl střihnout elektrický drát a ten prostřední plot, to bylo pletený dvacet na dvacet a takové čtverce a to se muselo vystříhat, páč ta první a druhá překážka, ta byla tak metr a půl. To se přeskočilo, to nebyl žádný problém. Akorát jsme museli dávat bacha na ty minová pole. Tak normálně ty kudly a propíchávali jsme to před sebou, abychom náhodou nevyletěli k pánu Bohu.“

  • „Mírov, Mírov, Mírov. I když jsem nic neudělal, tak k raportu. Tam byl nějakej Matoušek, přezdívaný Bimbo. To byl zástupce velitele té věznice. On byl takovej přitloustlej. I když jsem nic neudělal, k raportu, čtrnáct dní díry. Ovšem to byl tenkrát prosinec a tam na tom Mírově jsou sakra mrazy. A ta korekce, šestimetrová zeď a žádné okno. Akorát takovej průřez, takový dvě železa, jedna deka. Tak samozřejmě do týdne jsem dostal zápal plic. Tak mě vzali do špitálu a tam měli akorát aspirin a živočišné uhlí. No tak mě tam trošičku z toho dostali a potom jsem si šel dosedět ten zbytek z těch čtrnácti dnů. Zase do korekce. A za dva měsíce jsem šel zase do díry. Dostal jsem znovu zápal plic a šéflékař, nějaký doktor Milotínský, estébák, tihleti lékaři ministerstva vnitra byli všichni estébáci, povídá: ,Pane Čoček, podívejte. Oni Vás tady chtějí zlikvidovat a já pro Vás nemohu nic jiného udělat, než navrhnout, aby Vás přeložili do jiného vězení.‘ Ale byl natolik lidskej, že mě už neposlal na oddíl a dal mě tam mezi ty přestárlé a nemocné. A tam jsem byl až do eskorty do Leopoldova.“

  • „Na tom Mírově, tam byl nějakej Franta Škobis a při těch výsleších mu rozdrtili varlata. On se z toho zbláznil a nevím, jak se to mohlo stát, ale někde na těch vycházkách schrastil sirky a zapálil tam slamník a tančil tam a zpíval: ,Na břehu Rýna hranice vzplála.‘ Tak tam vletěli bachaři a uhasili to a ten jeden zmetek říkal, abysem mu nezáviděl, a chrstl tam na mě kýbl studené vody. Tak to jsem tam dostal ten první zápal plic.“

  • Celé nahrávky
  • 6

    Hranice, 28.10.2012

    (audio)
    délka: 03:22:25
    nahrávka pořízena v rámci projektu Iron Curtain Stories
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Ze svobodných lidí dělali otroky a z primitivů pány světa

Josef Čoček se narodil v roce 1932 v obci Střítěž nad Ludinou, která leží poblíž města Hranice. V osmnácti letech se s dvěma kamarády pokusil o útěk do Bavorska. Byl ale zatčen a ve vězení v Plzni se seznámil s Jaroslavem Horusickým. Přes něj se později napojil na americkou zpravodajskou službu MIC. Prostřednictvím mrtvé schránky dodával různé informace a přijímal instrukce a jako agent-chodec převáděl lidi do svobodného světa. V roce 1954 byl na hranicích chycen, poté mučen, a nakonec odsouzen na doživotí. Více než deset let strávil v hrozných podmínkách mírovské a leopoldovské věznice. Po propuštění byl několikrát předvolán k výslechu na StB, kde na něj vyvíjeli nátlak, aby podepsal spolupráci. To však Josef Čoček vždy razantně odmítl. V roce 1967 se oženil s Márií Červeňákovou, se kterou žije dodnes v Hranicích.