Antonín Činka

* 1923

  • Já jsem vedl bejka devítimetrákového v kroužku. Nás chlapce Němci vybrali v Malíně, jak se říkalo „rabovat“ dobytek, hnali hodně dobytka. Co bylo v domácnosti, jak se řekne, někde bylo sádlo, někde mouka, tak to sbírali na vůz. Akorát hodně pršelo, tak i Němci rádi utíkali. Cesty byly, jak se řekne blátivý, nebyly asfaltky. My jsme vedli dobytek, asi sedm či osm chlapců, aj ženáči. Já jsem vedl bejka rabovat do Oliky. Jak pršelo, tak jsme odbočili, žádnej za náma nešel. Do jedný vesničky za Malínem, taková zahrada byla, tak tam jsme zahnali ten dobytek. Bejka jsem uvázal v zahradě. Vidíme, že Malín hoří. Tak jsme odešli od dobytka. Tak jsem se zachránil. Všechno hořelo, tak jsme byli jak divočáci, jsme se báli, že někdo znova přijede nás střílet... Tak jsme spali aj v poli, v seně, no venku. Byli jsme vyděšení, jak se řekne...

  • Vašek Uhlířů byl postřelený taky, jak to viděl, tak se udělal mrtvej, ležel a hotovo. Ten byl do nohy hodně toto (zraněný), a tak se zachránil. To bylo 13. července, to bylo seno na poli, kopky byly, a my, jak jsme šli od toho dobytka, tam jsme ho nechali, dobytek, jsme šli domů k ránu, no, brzy ráno. Ten Uhlíř nás uslyšel, byl v kopce sena. „Kluci, pojďte, já tady ležím.“ Byl raněný, tak jsme ho vzali domů, ošetřili a tak...

  • To byla maminka s děckem a ve stodole byla shořená, měla to děcko třeba pod rukou. A už to bylo k jaru, tak to už slámy moc nebylo, tak ten škvarek nějakej vostal. Tak jsme to poznávali třeba podle, když ležela na tej zemi, pomalu tak podle toho svetýrku nebo podle tej sukně. Hodně toho tak postříleli v těch chlívech...

  • Němci, jak byli, já tomu říkám dobrý hospodáři, ale barbaři. To neměli udělat. To ještě Malín víc dopad jak třeba Lidice, Ležáky. Tam víc lidí vostalo. Tady to tak vypálili, že pár lidí vostalo. Tak to je.

  • Když přijeli ti Němci tak: „Dokumenty, dokumenty, dokumenty, dokumenty,“ po každým chtěli dokumenty. Pak vybrali mladý zvlášť, ženský zvlášť, starý zvlášť. Tak tam byla gmina v Ukrajinským Malíně, to byla aj škola, jak říkali úřední dům. Tak to tam naházeli, zahnali.

  • A nevlastní sestra. Ta se zachránila, když pálili Malín. Taková šupna tam byla. Tam byly hospodářské stroje, mlátička, fukar. Do stodoly sváželi obilí... Jak to Němci pálili ... Vlastně nejdřív je tam do té šupny nahnali. Sestra spolu s jednou Ukrajinkou skočila za tu mlátičku. Jak ta šupna byla na cihlách, špatné cihly, špatná malta, udělaly si díru. Jedna hrabala, druhá odhazovala. Přitom to postříleli, granát, zapálili a zavřeli. Ty dvě, sestra nevlastní s tou Ukrajinkou, vylezly po té šupně, aby neshořely. A říkala, že cejtila tu kuličku, jak hvízdá, jak se říká pink, a tak se zachránila.

  • Postříleli, naházeli granáty, zapálili. Někteří, třeba jak to stříleli, vlezli pod tu lávku (lavici), tak se některý zachránili, že. Jak se zachránili, tak okno vyrazili a do zahrady utíkali. Vyskočili tam, tam byli obstoupení znova Němci, tak je znova postříleli, přímo už venku.

  • Celé nahrávky
  • 1

    Nový Malín, 26.04.2006

    (audio)
    délka: 01:08:37
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

„U Dukly nás hnali jak ovce, tam padlo lidí zbytečně.“

cinka_antonin1945.jpg (historic)
Antonín Činka
zdroj: Archiv pamětníka

Pan Činka se narodil v Českém Malíně na Volyni v rodině drobného zemědělce a patří mezi malou skupinu jeho obyvatel, která díky různým okolnostem přežila jeho vypálení nacistickými vojáky v červenci 1943. Antonín Činka měl dva sourozence. Bratra, který zahynul při vypálení Českého Malína spolu s jeho rodiči, a nevlastní setru, která se též zachránila. Pan Činka se zachránil náhodou, neboť ho němečtí vojáci poslali odvést dobytek spolu s dalšími mladíky. Narukoval na jaře 1944 do československé armády. Byl přidělený k ženistům. Poprvé byl bojově nasazen u Dukly. Po několika dnech bojů na slovenském území byl pan Činka zraněn střepinou granátu. Ze zranění se léčil ve vojenské nemocnici ve Lvově, po vyléčení byl zařazen k dělostřelectvu. Konec války zažil v Boskovicích. Po válce se usadil na Šumpersku v Novém Malíně, kde pracoval zemědělství. V Novém Malíně žije dodnes.