Miloš Cihelka

* 1969

  • "Přišel nějaký starší spolužák, že se chce dostat po maturitě na žurnalistiku a že by bylo dobré nebo že jemu by pomohlo, kdybychom vydávali nějaký studentský časopis, ve kterém by to mohl prezentovat. Tak fajn, to by mě bavilo, tak jsme to nějak udělali a dneska si myslím, že jsem v tom měl docela dost velký vklad, a ten časopis mi přišel strašně neviňoučký – co tam bylo: nějaké zprávy ze školy, báseň ‚Pro tebe‘, což byl nějaký Rimbaud – normálně i obsahem učiva, něco o heavy metalu… Trošku kontroverzní byl článek o nudismu v NDR, ale jako opět... Byl z toho strašný průšvih, že jsme si to dovolili vydat bez toho, abychom to měli posvěcené od nějaké autority. Už jenom ten princip, že co si vydáváme a že všichni, kdo ho měli, tak ho měli odevzdat škole, aby se to nějakým způsobem zničilo. Což mě samozřejmě utvrdilo v nějakých mých postojích, že je něco v nepořádku." – „Jak se jmenoval ten časopis?" – „Mošnův občasník. Protože jsme měli internát v Mošnově ulici, a tak nám to přišlo, že Mošna..."

  • „A když to přijíždělo, tak tam stál co deset metrů jeden policajt a každý druhý měl psa. A já si říkám: ‚Co se to tady děje? Nějaký hokej nebo fotbal? No to je jedno, hlavně mě se to nějak netýká a musím běžet za Vlasákovými.‘ Tak ten vlak ještě dobržďoval a tenkrát to šlo ještě otevřít a dalo se vyskočit z jedoucího vlaku. Když člověk skočil po směru, tak si ani nenatloukl. A tak jsem vyskočil a okamžitě jsem začal běžet a prolítnul jsem ten perón velikou rychlostí. Běžel jsem podchodem nahoru a teď slyším za sebou nějaké strašné supění, a tak se otočím a tam byl takový opravdu tělnatý policajt, a říkám si, že asi někoho pronásleduje, tak mu uhnu a on říká: ‚Občanský průkaz.‘ Tak jsem si říkal, že na to nemám moc čas, ale tak jsem tu občanku samozřejmě dal, protože nebyla možnost mu to odepřít. A on, že půjdeme tady za roh, a tam byl vstup do nějaké té policejní stanice a říká: ‚Tak a půjdete se mnou.‘ A prostě mě tam nějak ‚zhaftli‘. A pak tam přišli nějací estébáci a říkají: ‚Tak co se dneska bude dít v Liberci?‘ A já jim říkám: ‚Vím já? Jsem tady poprvé v životě.‘ A on: ‚No tak, a co paní Vlasáková?‘ Říkám: ‚No chtěli jsme spolu zajít na pivo, ale vlastně jsem ji díky tomu, že jsem tady, ani nikdy neviděl a nikdy jsem s ní nemluvil.‘ A on: ‚No počkejte, nedělejte si z nás legraci.‘ A dodnes to beru jako takovou poctu, protože on: ‚Cihelka přijede do Liberce a tady se nebude nic dít?‘ Říkám: ‚No nevím, co se tady bude dít, ale já jsem chtěl zajít s Vlasákovými na pivo.‘ Pak mě tam drželi asi dvě hodiny a pod nějakým příslibem, že opustím okamžitě Liberec, mě propustili a ještě se mnou ten jeden policajt šel, aby viděli, že odjedu."

  • "[Příslušníci StB] si na mě počkali po práci a odvezli mě do lesa. Seděl jsem tam s dvěma estébáky – v lese, na lesní cestě. Což, dobře… Rozumově si člověk říkal, že to nejsou padesátá léta, že by mě tam zastřelili a tak. Ale nebylo to úplně, řekněme, příjemné. Střídali, jak se říká, cukr a bič: ‚No, ty to nemáš jednoduché s rodiči, že jo? Ty bys potřeboval byt? No hele, kdyby sis podal žádost, tak teď zrovna by se nějaký uvolnil kousek od náměstí a my bychom se třeba přimluvili. A ty máš jít teď na vojnu, že jo? A to asi nebudeš mít jednoduché, člověče. Ty víš, kam půjdeš? No my to víme, k železničnímu vojsku někam na východní Slovensko. Umíš maďarsky a cikánsky? No tak to si tam s nikým nepopovídáš. A víš, kolik kluků tam umře, když na ně spadne pražec? To je hned, každý rok. Ale taky by se to dalo nějak vyřešit, jsme lidi a musíme si pomáhat.‘ Opravdu použili tenhle výraz. Pak vznikl posléze ten film. No a takové to: ‚Ty máš teď holku v Jaroměři a ona je teď... a co kdyby se jí taky něco stalo?‘ A střídali prostě tyhlety věci. Což ano, mám čisté svědomí a nakonec jsem to ustál. Říkám si: 'Dobrá, kdyby třeba vydrželi o dvacet minut déle nebo trefili nějaké ještě citlivější místo...' – nevím. Takže jsem prostě hodně opatrný a automaticky odsoudit každého, kdo je v seznamech, že to podepsal… Prostě musel bych znát ten příběh."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 02.07.2025

    (audio)
    délka: 01:45:52
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Byl jsem jediným signatářem Charty 77 v okrese Semily

Miloš Cihelka v roce 2025
Miloš Cihelka v roce 2025
zdroj: Post Bellum

Miloš Cihelka se narodil 13. dubna 1969 v Jilemnici do rodiny vlakového výpravčího Miloše Cihelky a dělnice Ludmily Cihelkové, rozené Tiché. Během základní školy se začal více zajímat o společenské dění. Kvůli svým názorům a politickému vystupování nedokončil střední školu v Jihlavě. Právě zde se více zapojil do protirežimních aktivit, díky kterým se seznámil s dalšími zástupci místního disentu a podílel se na vydání dvanáctého čísla samizdatového časopisu Vokno. Ve stejné době se také dostal k punkové hudbě, která ho ovlivnila i v jeho protirežimním vystupování. Vojně se vyhnul fingovaným pokusem o sebevraždu. Soud, kdy byl účelově obviněn z příživnictví, ho potrestal podmínkou a pětiletým zákazem pobytu v okresu Jihlava. Odešel proto na krátký čas do Prahy, kde počátkem roku 1988 podepsal Chartu 77. Odtud se následně přestěhoval do rodné Jilemnice, kde v protirežimních aktivitách pokračoval. Po nátlaku a každotýdenních výsleších Státní bezpečností (StB) se přesunul zpátky do Prahy, kde se účastnil demonstrací a stal se jedním z prvních signatářů Nezávislého mírového sdružení. Jako nadšený anarchista založil spolu s kamarádem v roce 1989 Československé anarchistické sdružení. V polovině roku 1989 byl preventivně uvězněn spolu s Petrem Uhlem, aby se nemohl účastnit demonstrací. StB ho vedla v kategorii prověřovaná osoba a založila na něj signální svazek, ale dokumentace byla zničena. Sametovou revoluci prožíval v Praze, kde se až na demonstraci konanou 17. listopadu všech dalších zúčastnil. Koncem roku 1989 stál u zrodu hnutí Levá alternativa, které se pak stalo součástí Občanského fóra. Po roce 1990 se Miloš Cihelka začal věnovat novinářské a dramaturgické práci. Za svou činnost v době totality získal osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu. V době natčení v roce 2025 žil se svou rodinou v Praze.