Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miloš Cihelka (* 1969)

• narodil se 13. dubna 1969 v Jilemnici

• první drobné problémy s režimem měl již na základní škole

• střední školu v Jihlavě kvůli politickému vystupování nedokončil

• podílel se na protirežimních aktivitách i na vydání dvanáctého čísla časopisu Vokno

• po soudním procesu byl nucen Jihlavu opustit a vrátil se do rodné Jilemnice

• vojenské službě se vyhnul nahranou sebevraždou

• v lednu 1988 podepsal Chartu 77

• po nátlaku ze strany StB se v roce 1989 přestěhoval do Prahy, kde v protirežimních aktivitách pokračoval

• spoluzakládal Československé anarchistické sdružení a stál u zrodu hnutí Levá alternativa

• od roku 1987 se aktivně účastnil všech protirežimních demonstrací

• za svou činnost byl oceněn osvědčením účastníka odboje a odporu proti komunismu

• v roce 2025 žil v Praze

Protirežimní vystupování a s tím spojené aktivity s sebou nesly vždy jistý punc odvahy a odhodlání a také vědomí, že se komunistický režim na dotyčného zaměří a bude mu aktivně znepříjemňovat život. Jistá možnost, jak splynout, se dala nalézt na místech s větší koncentrací disidentů či osob vystupujících proti komunistickému režimu, kterými byla logicky velká města. Tady se dotyčný mohl „ztratit“ mezi ostatními podobně vystupujícími lidmi.

Daleko těžší situaci měli ti, kteří se proti režimu rozhodli postavit v odlehlejších částech republiky. Na jejich činnost se Státní bezpečnost (StB) mohla více zaměřovat a šikana či kontrola z její strany byla důslednější a cílenější. Dotyční byli tak častěji vystaveni kontrolám, výslechům, sledování i prostému udávání. 

Patřil k nim i Miloš Cihelka z Jilemnice. Aktivní zkušenosti s disentem a undergroundem získal během studií v Jihlavě, kterou ale musel na soudní příkaz opustit. Vrátil se zpět do rodného města, kde ve svých aktivitách pokračoval. Jako jediný chartista z celého okresu zde měl situaci těžší, jelikož se příslušníci Státní bezpečnosti na jeho působení zaměřili a snažili se mu i jistým psychickým nátlakem jeho činnost znemožnit. 

První problémy? Chtěl jsem vystoupit z Pionýra

Miloš Cihelka se narodil 13. dubna 1969 v Jilemnici do rodiny vlakového výpravčího Miloše Cihelky a dělnice Ludmily Cihelkové, rozené Tiché. Rodiče se okolo jeho třetího roku rozvedli. Matka se později opět provdala za Václava Klejcha, kterého pamětník bral jako druhého otce. 

Miloš Cihelka přiznává, že politika se v rodině prakticky neřešila a on sám se dostal například k informacím týkajícím se srpnové okupace vojsky Varšavské smlouvy až díky spolužákovi přibližně kolem dvanáctého roku. V tu dobu se začal o politickou situaci v Československu zajímat a pomalu si začal vytvářet na režim vlastní názor. 

K první kritické chvíli došlo ještě během školní docházky, kdy se ve 14 letech domluvil s kamarádem Jiřím Novákem, že jednoduše opustí řady organizace Pionýr. Operovali s tím, že členství je dobrovolné. Na žádost jednoho z vedoucích, který na ně apeloval, že „z toho budou všichni mít problémy“, si to rozmysleli, ale zároveň s příslibem, že se nemusí účastnit žádných akcí. 

Dvanácté číslo časopisu Vokno jsme vydávali v Jihlavě

Své protirežimní vystupování zintenzivnil Miloš Cihelka během středoškolských studií. Nastoupil na obor mechanik číslicově řízených strojů v Jihlavě. Právě tady se seznámil s podobně smýšlejícími vrstevníky, kteří se podobně jako on nechtěli podřídit režimu vládnoucí komunistické garnitury. Začal se více seznamovat s místním disentem a undergroundem a aktivně s ním spolupracovat.

Vedle toho všeho byl také ovlivněn hudbou. Nově vzniklý hudební styl punk ho natolik uchvátil, že vedle poslechu hudby a účasti na koncertech (například tehdy populární jihlavské punkové skupiny Hrdinové nové fronty) se začal i stylově oblékat a nechal se ostříhat na typické „číro“, obarvené žlutočernou barevnou kombinací. 

Miloš Cihelka velmi rád četl a měl i literární ambice – psal básně. Jeho texty mu tak například vyšly v tehdy známém samizdatovém časopisu Vokno. Vedle toho se s kamarádem rozhodl na střední škole vydávat studentský časopis. „To nebylo vůbec nic protirežimního. Kamarád potřeboval časopis, aby měl šanci se dostat na žurnalistiku. Jeho obsah byl absolutně nevinný – zprávy ze školy, báseň od Rimbauda, něco málo o heavy metalu a možná něco kontroverzního mohl být článek o nudismu v NDR,“ vzpomíná pamětník. Jejich počínání bylo po vydání prvního čísla Mošnova občasníku, jak se časopis jmenoval, okamžitě zastaveno s tím, že se jedná o nepovolenou aktivitu.

V souvislosti s literární tvorbou je pamětníkovo jméno také spojené s vydáním dvanáctého čísla samizdatového časopisu Vokno. „František Stárek se bál, že by k vydání nemuselo dojít. Že by ho mohl někdo udat. Tak to přivezl do Jihlavy a my jsme to tam vytiskli,“ vzpomíná. 

Ke kritické chvíli došlo ve čtvrtém ročníku střední školy. Miloš Cihelka měl před maturitou a odmítal jakkoli spolupracovat s režimem. Jak sám vypráví, stál před rozhodnutím, že pokud nevstoupí do Socialistického svazu mládeže (SSM), nebude připuštěn k maturitě. Do SSM nevstoupil a studium ukončil. 

Soud mi nařídil, že se nesmím zdržovat v okrese Jihlava po dobu pěti let

Po ukončení střední školy začal pracovat jako zemědělský dělník na hřbitově a vedle toho se naplno věnoval protirežimní činnosti. Po čase práci opustil a snažil se najít si nové zaměstnání. To se mu nedařilo, jelikož byl v Jihlavě díky svým aktivitám už poměrně známý.

Do přímého konfliktu s režimem se dostal po udání, že natáčí nepovolený film. Jak sám tvrdí, rozhodl se natočit amatérský, do jisté míry naivní krátkometrážní film týkající se vzdoru mladého člověka vůči světu. „Někdo mě udal, že prý točíme porno. Protože přes okno viděli, že vedle mě leží dívka a já vstávám z postele, a bylo to,“ vypráví pamětník, který se musel podrobit několika výslechům na Státní bezpečnosti.

Práci se mu stále nedařilo najít a blížila se doba, kdy už by mu hrozilo obvinění z příživnictví. K tomu také následně došlo a Miloš Cihelka byl podmíněně odsouzen k trestu deseti měsíců odnětí svobody. Jak sám přiznává, trest by se dal snést a nejednalo by se nikterak o velký problém, ale druhá část trestu měla vliv na jeho další působení. „Od soudu jsem si odnesl podmínku deset měsíců, ale k tomu mi ještě přidali pětiletý zákaz působení v okresu Jihlava. Bylo jasné, že se mě chtějí zbavit,“ vzpomíná pamětník.

Pamětník proto z Jihlavy odešel s cílem usadit se v Praze, po krátké době se však rozhodl vrátit do rodné Jilemnice. Během svého pobytu v Praze, počátkem roku 1988, podepsal v bytě Petra Uhla Prohlášení Charty 77. Sám Petr Uhl ho upozornil na fakt, že pokud by se pro podpis rozhodl, bude jediným v Jilemnici, kdo tak učinil. Ve výsledku to znamenalo, že by se na něj Státní bezpečnost více zaměřila se soustavnou šikanou. I přesto Miloš Cihelka pod petici svůj podpis připojil a odjel zpět do severovýchodních Čech. „Petr Uhl mě upozorňoval, že to budu mít na severu těžké, že jsem tam jediný na okrese. Nejblíž pak byla Hanka Jüptnerová a Jirka Wonka z Vrchlabí,“ doplňuje pamětník. 

Byl jsem poslední, kdo viděl Pavla Wonku živého na svobodě

Po návratu do Jilemnice čekal Miloše Cihelku nástup na povinnou vojenskou službu. Té se chtěl logicky vyhnout a snažil se vymyslet cokoli, aby k povolávacímu rozkazu nedošlo. Domluvil se proto s kamarádem, že se pokusí o sebevraždu a ten ve vhodnou chvíli přijde do bytu a tam ho uvidí. „Měl jsem to vymyšlené, že spolykám prášky a kamarád k nám přijde na návštěvu a tam mě objeví. Soused totiž jezdil se sanitkou, kterou měl u domu, takže převoz do nemocnice by byl okamžitý. A ono mi to vyšlo,“ vypráví pamětník. Určitou dobu pobyl v psychiatrické léčebně v Kosmonosech s tím, že dostal odklad. Díky zmatkům na úřadech mu pak povolávací rozkaz v budoucnu nepřišel.

V Jilemnici pracoval pamětník jako údržbář komunikací, což obnášelo například natírání laviček, výměnu žárovek ve veřejném osvětlení či výměnu písku na dětském hřišti. S touto prací se spokojil, ale byl pod neustálým dohledem StB. Ta se mu snažila život všemožně znepříjemnit, přičemž musel například každý týden docházet na výslechy či byl vystaven psychickému nátlaku, aby tajné policii podepsal spolupráci. 

Miloš Cihelka se také snažil aktivně udržovat kontakty s ostatními disidenty, kteří bydleli nedaleko. Rozhodl se proto navštívit například manžele Vlasákovy z Liberce. Už na nádraží ho ale zatkli a poslali zpět domů. Zkontaktoval se však se zmíněnou Hanou Jüptnerovou, která mu představila ve Vrchlabí známého disidenta Pavla Wonku. „U Wonků jsem byl těsně, než Pavel nastoupil do vězení. Seznámili jsme se a prohodili pár slov. Po čase mi pak řekl jeho bratr, že jsem byl nejspíš poslední, kdo ho viděl živého na svobodě,“ vzpomíná pamětník.

Díky pořádání demonstrací či podepsáním Charty 77 se stal v Jilemnici poměrně známou osobností. Lidé ho tajně podporovali a v soukromí mu vyjadřovali sympatie. „Několikrát se i stalo, že na ulici zastavili mou matku s tím, že musí být na svého syna hrdá,“ doplňuje Miloš Cihelka.

S kamarádem jsme založili Československé anarchistické sdružení

Jelikož Jilemnice byla od větších protirežimních akcí odtržena, rozhodl se Miloš Cihelka pro přestěhování do Prahy. Od roku 1987 se účastnil nebo spoluorganizoval protirežimní demonstrace a také se stal jedním z prvních signatářů Nezávislého mírového sdružení. Na podporu uvězněných zakladatelů pak například držel čtrnáctidenní hladovku. „To už bylo snad v roce 1987, kdy jsem se účastnil demonstrace. Bylo to v Praze a zrovna tam byly vánoční trhy, sešlo se nás tam asi 30 a úplně jsme splynuli s davem,“ doplňuje pamětník.

Ještě v Jilemnici například organizoval tzv. „rozptýlenou demonstraci“, kdy si měli lidé nezávisle na sobě připnout na klopu 21. srpna trikolóru a demonstrovat tak svůj názor. Zároveň s tím vylepoval letáky, ale během akce byl zatčen a opětovně vyslýchán StB. Snad první demonstrace, které se účastnil, byla připomínka mezinárodního dne lidských práv v roce 1987, a jak sám popisuje, jednalo se o dobu adventních trhů, takže přibližně třicítka účastníků splynula s davem.

Co však pamětníka ovlivnilo, byly myšlenky anarchismu, ke kterým se dostal díky punkové hudbě. Začal se o tento směr více zajímat, četl texty významných anarchistických myslitelů, jakým byl například Michail Bakunin. „To mě dostalo, byla to svobodomyslná energie, rebelství atd. Líbil se mi ten směr, kdy bouřit se je správné, nevíme, co chceme, ale víme, jak toho dosáhnout,“ vzpomíná pamětník. Na toto konto se rozhodl se svým kamarádem založit Československé anarchistické sdružení, které figurovalo jako nová protirežimní organizace. 

Ke konci 80. let docházelo pravidelně k protikomunistickým demonstracím, kterých se pamětník aktivně účastnil. Dodnes vzpomíná na drastický zákrok během Palachova týdne a následné zatčení: „Zatkli nás a vzpomínám si na kluka, kterého vzali s námi. Měl rande s holkou u koně a oni si mysleli, že taky demonstruje, tak ho zatkli a odvezli.“ V polovině roku 1989 však Miloš Cihelka skončil ve vazbě – pravděpodobně z preventivních důvodů, aby se nemohl účastnit demonstrace k 21. srpnu. Dostal se na celu s Petrem Uhlem a jak sám dodává, jednalo se o příjemnou společnost. 

Politické ambice jsem neměl

Sametovou revoluci prožíval Miloš Cihelka v Praze, ale demonstrace na Národní třídě se neúčastnil. „O té demonstraci jsem se dozvěděl, ale řekl jsem, že na ni nejdu, protože ji organizují nějací svazáci. Odjel jsem radši do Benešova, kde jsem požádal svou přítelkyni o ruku. Když jsem viděl, co se stalo, tak jsem se pak následných demonstrací opět všech účastnil,“ vzpomíná pamětník.

Miloš Cihelka stál v prosinci 1989 také u zrodu nového politického uskupení Levá alternativa. Jako levicově orientovanému disidentovi se mu zdálo toto sdružení vhodné coby jistý protipól vůči Hnutí za občanskou svobodu, které se dle pamětníkova názoru začalo svými postoji více přiklánět k pravici. Levá alternativa se pak stala součástí Občanského fóra, ke kterému byl pamětník kritický hlavně z toho důvodu, že do něj vstupovali lidé z prospěchářských důvodů. 

Miloš Cihelka proto politiku opustil a první svobodné období využil hlavně k cestování, kdy stopem projel většinu evropských států či se účastnil anarchistického summitu v Terstu. Sám přiznává, že v jednu chvíli ani nevěřil, že by se mohl politické změny dožít, a přivítal ji s otevřenou náručí. 

Od roku 1993 se začal naplno věnovat novinářské a dramaturgické činnosti, působil v MF Dnes, Lidových novinách, TV Prima, časopise Týden, Hospodářských novinách a v Právu. Vedle toho je aktivním fanouškem pražského fotbalového klubu SK Slavia Praha, kterému fandí od poloviny 70. let. Disent ho však provází celým životem i v soukromé sféře – oženil se totiž s česko-alžírskou aktivistkou Miriam Rahma, která musela kvůli svým postojům nedobrovolně opustit Alžírsko. Své vyprávění ukončil Miloš Cihelka jasným a stručným vzkazem, kterého se v životě držel, a tím je: „Víra v Boha.“