„Zúčastnil jsem se toho, když vystříleli [obchodní dům] Bílou labuť. Vracel jsem se z práce v poledne, protože byla vyhlášena stávka proti Sovětům. Přejel jsem křižovatku k Bílé labuti a tam byli čeští policajti. Říkali: ‚Schovejte se.' Houkaly sirény, byla stávka. ‚Schovejte se, oni budou střílet!' Tak jsem zajel do té Bílé labutě. Naproti byla budova Rudého práva, kterou oni měli obsazenou. Za oknem tam jukali vojáci se samopaly a dole stály obrněné transportéry. Před tou Bílou labutí byly zatažené rolety. Postavil jsem se zezadu k té roletě a najednou odněkud zeshora padla dávka ze samopalu. A teď to začalo jak na Divokém západě. Začali střílet. Ti, co byli dole na chodníku s těmi obrněnými transportéry, stříleli do těch oken nahoru. A ti z těch oken po nich stříleli dolů. Bylo to jako u bláznů. Ti lidé, co utíkali, se nacpali do té Bílé labutě a zůstali viset na mřížích. Přišel tam provozák a já mu říkám: ‚Máte klíče?' ‚Jo.' Tak mi dal jedny klíče, on šel k tomu druhému vchodu a odemkli jsme mříže. Jak jsme to odemkli, tak se všichni ti lidé nahrnuli dovnitř. A ti chytráci, jak uviděli takový pohyb lidí, tak těmi samopaly pokropili všechny ty skleněné vitríny, až byly totálně [rozbité]. Já jsem ležel za [jedním] soklem a sklo mi padalo na hlavu.“
„Hned jsem tam zapadl do stavební skupiny a dělali jsme metro Praha. Začátek byl ten, že se projektovala takzvaná podpovrchová dráha, ale ne metro. Byla to kombinace tramvaje, která měla jezdit částečně povrchem, částečně pod zemí. Když už to bylo v nějakém stádiu předprojektové přípravy, tak přišli sovětští inženýři, experti, a řekli: ‚Ničego. Budět tol'ko metro.' To znamená, že všechno to, co jsme měli, se v podstatě zahodilo a začalo se projektovat metro. To znamenalo, že ty stanice šly daleko hlouběji, muselo to všechno jít pod zem. A první stanice, kterou jsme projektovali pro metro, byla stanice Hlavní nádraží. To, že je ještě dneska tak vysoko, to je právě pozůstatek té původní podpovrchové dráhy. S tím už se nedalo [nic dělat], protože tam už se začalo kopat.“
„Rodiče nebyli příznivci [komunistického] režimu. A můj otec byl 19. března 1949 zatčen a bez soudu odsunut do pracovního tábora na dva roky na převýchovu.“ – „Víte nějaké důvody, proč došlo k zatčení?“ – „Důvody byly ty, že údajně nenahlásil, když slyšel nějaké dva, kteří se bavili, že utečou přes hranice. Nebyl ale odsouzen, nebyly mu žádné důvody sděleny, jen to, že půjde na dva roky na převýchovu. Byl v pracovním táboře v Jiřetíně.“
„Můj děda byl myslivec. A když se za války nesmělo mít zbraně, tak [se] ty jeho německé pušky rozdělaly a naši je měli schované ve sklepě pod uhlím. A když se začaly dělat prohlídky těch domů – protože kolem bydleli zase bývalí českoslovenští důstojníci –, tak otec ty zbraně zabalil do gumových plen, namazal to vazelínou, strčil pode mě do kočárku a odvezl to do lesa nahoru na kopec nad Pískem, který se jmenuje Amerika, a tam to zakopal. Ty zbraně tam vydržely až do konce války. Po válce je vykopali a ještě můj bratranec s nimi střílel.“
Ladislav Čáslavský se narodil 10. dubna 1942 v Plzni na Hamburku. Dobu do konce války strávil u prarodičů v Nepomuku. Jeho dědeček František Březák sloužil u slavného plzeňského pluku pětatřicátníků, babička Magdalena Březáková působila 12 let ve Vídni jako majordomus rodu Nierensteinů. Ladislav si matně pamatuje osvobození Nepomuku americkou armádou 7. května 1945. Jeho otec Ladislav Čáslavský st. byl 19. března 1949 bez udání důvodu zatčen a na dva roky poslán do tábora nucených prací v Dolním Jiřetíně. Odmaturoval na Jedenáctileté střední škole Antonína Zápotockého, pozdějším gymnáziu v Karlových Varech. Roku 1964 absolvoval Fakultu architektury a pozemního stavitelství v Praze. Před roční vojenskou službou se 12. června 1965 oženil s Miloslavou Blechovou, později se jim narodily dvě děti. V letech 1966–1969 pracoval jako statik a projektant Projektového ústavu dopravních a inženýrských staveb v Praze, kde projektoval vůbec první stanici metra. V době srpnové okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy roznášel v Praze ilegální tiskoviny a byl svědkem rozstřílení obchodního domu Bílá labuť. V letech 1968–1992 pracoval v Agroprojektu Karlovy Vary jako vedoucí statiků, kde odmítl vstup do komunistické strany. Až do odchodu do důchodu pak s manželkou pracoval ve vlastní firmě Zesta. V roce 2022 vedl jedenáctým rokem Atelier-K v Nepomuku a měl za sebou řadu významných úspěchů na poli umění i sportu.
Ladislav Čáslavský (úplně vlevo) v Gottwaldově u příležitosti výročí 20 let Agroprojektu se svou kapelou Rotring (v překladu Rudý kroužek) v roce 1974, kdy "porazili" orchestr Gustava Broma
Ladislav Čáslavský (úplně vlevo) v Gottwaldově u příležitosti výročí 20 let Agroprojektu se svou kapelou Rotring (v překladu Rudý kroužek) v roce 1974, kdy "porazili" orchestr Gustava Broma
Ladislav Čáslavský s Pavlem Motejzíkem, vedoucím oddělení kultury a památkové péče v Nepomuku, manažerem Mikroregionu Nepomucko, u jednoho z obrazů Augustina Němejce
Ladislav Čáslavský s Pavlem Motejzíkem, vedoucím oddělení kultury a památkové péče v Nepomuku, manažerem Mikroregionu Nepomucko, u jednoho z obrazů Augustina Němejce
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
