Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Ladislav Čáslavský (* 1942)

• narozen 10. dubna 1942 v Plzni na Hamburku

• dobu do konce války strávil u prarodičů v Nepomuku

• jeho dědeček František Březák sloužil u slavného plzeňského 35. pěšího pluku

• má matné vzpomínky na osvobození Nepomuku americkou armádou 7. května 1945

• otec Ladislav Čáslavský st. byl 19. března 1949 bez udání důvodu zatčen a na dva roky poslán do tábora nucených prací v Dolním Jiřetíně

• odmaturoval na Jedenáctileté střední škole Antonína Zápotockého v Karlových Varech

• roku 1964 absolvoval Fakultu architektury a pozemního stavitelství v Praze

• v roce 1965 se oženil s Miloslavou Blechovou, později se jim narodily dvě děti

• v letech 1966–1969 pracoval jako statik a projektant Projektového ústavu dopravních a inženýrských staveb v Praze

• v rámci své pozice projektoval první stanici metra

• v době srpnové okupace Československa roznášel v Praze ilegální tiskoviny a byl svědkem rozstřílení Bílé labutě

• v letech 1968–1992 pracoval v Agroprojektu Karlovy Vary jako vedoucí statiků

• odmítl vstup do komunistické strany

• až do odchodu do důchodu pracoval s manželkou ve vlastní firmě Zesta

• v roce 2022 vedl jedenáctým rokem Atelier-K v Nepomuku a měl za sebou řadu úspěchů na poli umění i sportu

Životní příběh Ladislava Čáslavského je obdivuhodně pestrobarevný. S plnou vervou se věnoval všemu, co si přál zkusit – od sportu až po malování. Jeho životu, který by vydal za několik dalších, se dotkly i velké dějiny. A ač pro něj byla politika okrajovou záležitostí, dokázal dát jasně najevo svůj názor.

Narodil se 10. dubna 1942 v Plzni na Hamburku, plzeňským starousedlíkům notoricky známém místě nedaleko hlavního nádraží. Porodnice, ve které přišel na svět, dnes již neexistuje. Při spojeneckém náletu na Plzeň v roce 1944 bylo rozbombardováno nádraží i tato budova. Rodiče tak malého Ládíka převezli z porodnice do Nepomuku, kde měl babičku a dědu. U prarodičů střídavě pobýval do konce války, rodina v té době žila v Písku.

Potomkem venkovských zedníků a sedláků

Dědeček František Březák se narodil v obci Prádlo u Nepomuku roku 1883 jako syn zedníka a pocházel ze 16 dětí. Babička Magdalena Březáková pocházela z téže obce jako František. Byla jeho druhou ženou poté, co v roce 1928 ovdověl. Zamlada působila po dobu 12 let ve Vídni jako majordomus rodiny Nierensteinů. Prarodiče Ladislava Čáslavského z druhé strany pocházeli z Vysočiny, z Havlíčkova Brodu. Jmenovali se František a Anna Čáslavští. Život dědečka Františka se uzavřel v symbolické datum 9. května 1945 v Havlíčkově Brodě. „Když byl vítat osvoboditele, sovětské vojáky, zůstal sedět u patníku, kde zemřel na infarkt,“ vypráví Ladislav Čáslavský. „Zajímavostí je, že můj dědeček František Březák byl rovnou po maturitě, kterou zakončil studia na plzeňské stavební průmyslovce roku 1906, odveden do armády c. k. Rakouska-Uherska. Mám doma jeho střelecký diplom[1] od pětatřicátníků[2] plzeňského pluku z téhož roku,“ pokračuje ve vyprávění o svém předkovi Ladislav.

Co se týče jeho rodičů, tatínek Ladislav Čáslavský st. byl magistrem farmacie. Jako lékárník působil prakticky celý život v lékárně. Nejdříve pracoval deset let v lékárně v Písku a po roce 1946 ve Staré Roli u Karlových Varů. „Dodnes si jej tam lidé pamatují.“ Maminka pracovala jako dámská krejčová ve svém salonu v Písku. „Za války to byla především ona, kdo živil rodinu, protože i za války se hodně šilo a přešívalo. Měla velkou dámskou klientelu,“ říká Ladislav Čáslavský. Maminka potom ve Staré Roli pracovala jako laborantka v lékárně.

Osvobození kraje pod Zelenou Horou

Ladislavovo dětství bylo poznamenáno velkými dějinami. Bratr Ladislavovy maminky se oženil s dívkou židovského původu a po roce 1944 byli oba odvezeni do koncentračního tábora. Se štěstím tyto zlé časy přežili. „Teta Anna přišla z Terezína hned po válce v roce 1945, strýc František přišel tajně do Nepomuku ještě před koncem války, kdy utekl z transportu vězňů. Nafotil konec války v Nepomuku, a tak vznikly obrázky, které tu stále schraňuji.“ Ladislav tak útlé dětství prožíval v Nepomuku spolu se svým mladším bratrem, svou sestřenicí a bratrancem, kteří na čas osiřeli. Nepomuk byl osvobozen americkou armádou 7. května 1945, a to 2. jízdní průzkumnou skupinou, která pod názvem 2. pluk dragounů existuje dodnes. Tato jednotka byla součástí 12. armádního sboru pod vedením gen. LeRoy Irwina. Sám Ladislav má však na osvobození Nepomuku jen mlhavé vzpomínky, přece jen mu v té době bylo teprve tři a půl roku. „Vím, že nás tam bylo hejno dětí a že nám tehdy bylo moc dobře,“ říká s úsměvem. A svědčí o tom i fotografie, na které sedí na americkém tanku a která je rovněž součástí bohatého rodinného archivu. Když už byl trochu větší, chodíval si s kamarády hrát do obrněného transportéru, který tam po amerických vojácích zůstal. „Rozmontovali jsme na něm, co se dalo.“

Odmala hněten láskou ke kultuře a sportu

V maloměstě, kterým Nepomuk již tehdy býval, zažil Ladislav všechny školní prázdniny. Jak se naskytlo nějaké volno, trávili je s bratrem u babičky a dědy. „Měl jsem rád ten dům a jeho zahradu. A na stará kolena jsem se tam přestěhoval.“ Ladislav si jako chlapec užíval dětství plné klukovin. Ve škole ale těžkosti neměl, jelikož patřil k těm, kteří se moc učit nemuseli. Miloval český jazyk, čtení a dějepis. Rodina žila kulturním životem. Odmala se učil hrát na piano a s nadšením navštěvoval tatínkovu bohatou knihovnu a divadlo v Karlových Varech. K veskrze humanitním zájmům se od útlého věku přidal také sport. „Dělal jsem, co jen šlo – běh, lyžování, plavání, kolo. Plavat jsem se naučil už v pěti letech a než jsem dostal své první kolo, půjčoval jsem si staré těžké tátovo,“ vzpomíná s úsměvem Ladislav Čáslavský. Největší láskou však zahořel k malování, které se stalo neodmyslitelnou součástí jeho života. Už jako malému chlapci mu rodiče dali balicí papír, aby nepočmáral zeď, a snad tehdy ani netušili, jakou touhu v něm probudí. Velikánský balicí papír mu natáhli mezi kredenc a kanape a vymezili tak prvopočátek Ladislavova uměleckého života. Inspirací se mu v té době staly knihy s obrázky Mikoláše Alše, Jiřího Trnky a Josefa Lady, ale také malířská díla jeho dědečka a strýce. „Strýc byl výborný malíř a nějakou dobu studoval architekturu, než zběhnul k lesnictví.“

Život za komunistického režimu

Jedna totalita vystřídala druhou. Ladislavovi rodiče nebyli příznivci komunistického režimu a často se doma o politice bavili. „Stalo se, že můj tatínek byl 19. března roku 1949 zatčen a bez soudu na dva roky odsunut do pracovního tábora na převýchovu. Údajným důvodem bylo to, že prý nenahlásil dvojici, která se v lékárně domlouvala, že uteče přes hranice,“ vysvětluje Ladislav Čáslavský. Jeho tatínkovi však tehdy žádné důvody zatčení sděleny nebyly. Dva roky měl strávit v táboře nucených prací v Dolním Jiřetíně. Maminka proto v té době malého Ládíka přesunula k bratrovi jeho tatínka do Havlíčkova Brodu. „Tam jsem měl druhého bratrance a sestřenici. A tam jsem také dokončil první třídu.“ Jeho bratr Jiří byl ještě malý, a tak zůstal v Nepomuku u prarodičů. „Po necelém roce se mamince podařilo tatínka z kriminálu dostat,“ říká Ladislav Čáslavský. S maminkou ho asi dvakrát v pracovním táboře navštívili. Tatínek měl to štěstí, že jako lékárník byl z hornické práce přesunut do táborové lékárny. „Po návratu z pracovního tábora mohl opět pracovat jako lékárník ve Staré Roli, protože soudruzi naštěstí jiného lékárníka neměli.“

Trochu jiné malování

Otcova perzekuce Ladislavův život kromě citové stránky nezměnila. Studovat mohl a přispěl k tomu i jeho obrázek třídního premianta. „Tatínek byl navíc ve Staré Roli známý a vážený člověk, řídil komisi pro sběr léčivých bylin na národním výboru a ten mu dal nakonec doporučení, díky němuž jsem mohl jít na Jedenáctiletou střední školu Antonína Zápotockého, pozdější gymnázium, do Karlových Varů,“ říká Ladislav Čáslavský. Ve Staré Roli, nynější součásti Karlových Varů, rodina bydlela od roku 1946, kdy se přestěhovala z Písku. Ladislav si dal po úspěšném složení maturitní zkoušky přihlášku do Prahy na Fakultu architektury[3] a pozemního stavitelství (FAPS), kam byl také přijat. Původně se chtěl přihlásit na akademii výtvarných umění, což mu však rodiče rozmluvili. Odrazoval jej od toho také rodinný přítel Jan Samec, uznávaný malíř a otec herce Jiřího Štěpničky. I sám Ladislav si pak uvědomil, že by bylo lepší dělat stabilnější práci, při které by mohl ještě malovat. A to se mu také splnilo – jako projektant pak po celý život kreslil. Na fakultě je na budoucí architekty a stavaře rozdělovali až po třetím ročníku. „Takže jsem po tři roky mohl navštěvovat malířský ateliér na fakultě a kromě toho jsem docházel na kurzy kreslení a malování i do ateliéru hlavního města Prahy v Obecním domě, kde jsem také hodně maloval.“ S nástupem do zaměstnání však byl s malováním víceméně konec. Nezbývalo na ně moc času kvůli zaměstnání, rodině a sportu. „A 30 let jsem takřka nic nenamaloval,“ konstatuje trpce Ladislav Čáslavský.

Vysokoškolák, podporučík, otec a manžel

Vysokou školu úspěšně dokončil v roce 1964. Půl roku před vojnou pracoval v Teplotechně. Když přišel čas nástupu na roční vojenskou službu, měl štěstí, že se dostal do Karlových Varů. „Byl jsem velitelem čety, podporučík. Ještě na fakultě jsme chodili na vojenskou katedru, kde jsme skládali zkoušky, takže jsme šli na vojnu už s vojenskou hodností,“ vysvětluje. Na vojnu šel už jako ženatý muž a otec malé dcerky. S Miloslavou Blechovou se oženil 12. června 1965 na Staroměstské radnici. Po vojně se společně přestěhovali k manželčině mamince do Prahy do Velké Chuchle.

Projektování první trasy metra před srpnovou okupací

Když si Ladislav Čáslavský po návratu z vojny hledal v Praze zaměstnání, padl mu do oka inzerát od Projektového ústavu dopravních a inženýrských staveb (PÚDIS). Na podzim roku 1966 byl přijat a jeho pracovištěm se stala kancelář v Karlíně na Invalidovně. Zapadl do pracovní skupiny a záhy se účastnil projektování vůbec první stanice pražského metra, což měla být původně podpovrchová tramvaj. „Když už to bylo v nějakém stádiu předprojektové přípravy, tak přišli sovětští inženýři, experti, a řekli: ‚Ničego. Budět tol‘ko metro.‘ Takže všechno, co jsme do té doby měli, se předělávalo a upravovalo,“ říká Ladislav Čáslavský a dodává: „První stanicí, kterou jsme projektovali, byla stanice Hlavní nádraží. To, že je ještě dnes prakticky v úrovni parku, to je právě pozůstatek té podpovrchové dráhy. Tam už se koplo, a tak už se to nedalo příliš měnit,“ vysvětluje Ladislav Čáslavský, který tu pracoval jako projektant a statik do listopadu roku 1968. Tou dobou se s rodinou přestěhoval zpět do Karlových Varů, kde se jim podařilo získat byt v panelovém domě ve Staré Roli.

Noviny tištěné ve sklepě, Rudolf Křesťan a rozstřílená Bílá labuť

Když 21. srpna 1968 nastala okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy, byl to pro Ladislava Čáslavského šok. Manželka Miloslava tou dobou čekala chlapečka. Dcera byla navíc po úrazu, a tak si manželka zařídila práci z domova. Ladislav Čáslavský jí tehdy na kole vozil ze střediska geodézie pod trikem namotané mapy, což bylo vzhledem ke kontrolám prováděným okupujícími vojáky velmi riskantní. „Asi po týdnu jsem jel do práce na kole a u Národního divadla stál kamarád a bývalý spolužák z gymnázia Ruda Křesťan s balíkem Mladé fronty a volá na mě: ‚Kam jedeš?‘ Já říkám: ‚Do Karlína.‘ ‚Tak tam vezmi noviny, tiskneme je tajně ve sklepě.‘“ Jenže jakmile na křižovatce u Národního divadla padla červená, tak se přecházející lidé na Ladislava Čáslavského vrhli a nezůstal mu ani jediný výtisk. „Tenkrát byl po novinách hlad.“ Ladislav Čáslavský zažil také přestřelku před obchodním domem Bílá labuť a budovou redakce Rudého práva. „Ti vojáci, co byli dole na chodníku s těmi obrněnými transportéry, stříleli do oken nahoru. A ti z těch oken redakce Rudého práva po nich stříleli dolů. Bylo to jako na Divokém západě. Já jsem ležel za jedním soklem Bílé labutě a sklo mi padalo na hlavu,“ vzpomíná na dramatické události srpnové okupace. K těm patří i nebezpečné okamžiky, kdy se musel v pauzách mezi střelbou přískoky dostat do nemocnice na Karlově náměstí, aby odvezl dcerku, kterou předtím srazilo nákladní auto a byla tam hospitalizována.

Komunisty jsem nemusel

Ladislav Čáslavský zastával v zaměstnání několik funkcí. Pracoval v Českém svazu stavebních inženýrů jako jednatel, což mu umožnilo dostat se do ciziny, v té době výlučně do NDR a SSSR. Pracoval také v Závodním výboru Agroprojektu jako člen sportovní komise, vedl dětské podnikové letní tábory. „Komunisty jsem ale nemusel. A pamatuji si, když právě na můj svátek v roce 1950 popravili Miladu Horákovou, že z toho rodiče byli hodně zničení. S manželkou jsme pak ale politiku nijak neřešili. Žili jsme hlavně rodinou a sportem, jinak jsme se neangažovali,“ říká. Z čistě pragmatických důvodů strávil v mládí krátký čas v Pionýru, odkud jej za absenci na schůzkách vyloučili. „A na gymnáziu jsme všichni byli v Socialistickém svazu mládeže, SSM. Vedl jsem tam jeden sportovní oddíl mladších žáků.“ Když mu v zaměstnání nabízeli vstup do komunistické strany, odmítl. Pracoval tehdy v Agroprojektu Karlovy Vary, kde dělal v rámci zemědělské výstavby vedoucího statiků. V tomto zaměstnání strávil dlouhých 22 let, pracoval zde od prosince 1968 do ledna 1992. „Pak mi, jak se říká, hodili lano a nabídli mi práci statika v soukromé firmě v Německu ve Frankfurtu. Tu firmu pak přetáhli do Karlových Varů, takže pro mě ta práce byla pohodlnější.“ Když se firma začala měnit, založili si s manželkou, která je inženýrka geodézie, vlastní firmu Zesta (zeměměřičství a statika), kterou provozovali 15 let, odtud pak oba odešli do penze. V jeho předchozím zaměstnání jej zastihla sametová revoluce. „Po pádu komunistického režimu se u nás nic nedělo, pouze v práci se změnilo vedení,“ říká Ladislav Čáslavský a dodává: „To jsem byl zrovna na školení statiků v Poděbradech, kam 17. listopadu 1989 přijeli Pražáci a říkali: ‚V Praze se to mele, bude nějaký převrat.‘ Po skončení školení jsem přijel domů a už to běželo. Měl jsem velkou radost, že se to otočilo. Čekali jsme na to jak na smilování. Ale to, že nebyla zrušena komunistická strana, považuji za velkou a zásadní chybu.“

Renesanční člověk i nadšený sportovec

Ladislav Čáslavský není jen malíř, architekt a hudebník. K jeho zájmům odjakživa patřil i sport. V Karlových Varech strávil 65 let života, z toho 50 let zde učil děti plavat. Sám v mládí závodně plaval a držel po dobu 15 let dorostenecký plavecký rekord Plzeňského kraje. „S plaveckým oddílem jsme se zúčastňovali krajských závodů v plzeňských městských lázních a často jsme tam z Karlových Varů jezdili trénovat. Když dnes kolem těch lázní projíždím, je mi z jejich stavu do pláče,“ říká posmutněle Ladislav Čáslavský. Spolu s kamarádem z oddílu založili plavecký závod v bazénu hotelu Thermal O pohár karlovarského Vřídla, který byl později přejmenován na Memoriál obětí u Nažidel. „Všichni, kteří tam toho roku 2003 zahynuli, byli členové našeho plaveckého oddílu Slovan Karlovy Vary a naši kamarádi. Byla jen pouhá a veliká náhoda, že jsme s manželkou neseděli v tom havarovaném autobuse s nimi,“ říká Ladislav Čáslavský. „V dalších letech došly bazénu peníze a po celých 36 ročnících bohužel závod skončil,“ dodává. Plavecký oddíl v Karlových Varech nyní vede jeho dcera Iveta, bývalá závodní plavkyně oddílu. Ladislav Čáslavský také spolu se svým bratrem a lyžařskými kamarády založili na Božím Daru v Krušných horách v roce 1971 lyžařský závod Karlův běh. Ten se účastí a popularitou rozrostl na mezinárodní a jezdí se doposud. Po tragickém úmrtí[4] Ladislavova bratra se nyní jezdí jako Memoriál Jiřího Čáslavského. Ladislav se v mládí závodně věnoval také cyklistice. A ve výtvarné i sportovní stopě s ním věrně kráčela a kráčí i jeho manželka Miloslava, která je navíc talentovanou keramičkou. Projeli spolu na kolech celou Evropu –Turecko, Francii, Itálii, Norsko, Chorvatsko. Sjezd na lyžích si potrénovali v Rakousku, Francii a Itálii. Vyzkoušeli si i Engadinský skimaraton a desetkrát Jizerskou padesátku. V jeho stopách kráčí také syn Tomáš, který byl osm let lyžařským reprezentantem České republiky a členem Dukly Liberec. „Má bronzovou medaili z mistrovství světa juniorských štafet z roku 1989 v norském Hamaru, dále je mistrem republiky z roku 1991 na 50 km a z roku 1995 na 30 km. V roce 1990 vyhrál Jizerskou padesátku a v roce 1994 vyhrál v USA American Birkebeiner.“

Osmdesát let s paletou

Ladislav Čáslavský se k malování plně vrátil až v důchodu, zato s větší vervou. Konečně měl dostatek času pro svou největší vášeň. Přestěhoval se do Nepomuku do domu po svých prarodičích. V té době zde také procházel rekonstrukcí rodný dům malíře Augustina Němejce, jehož podkrovní prostory se proměnily v ateliér. Jeho předchůdkyně zde vedla výtvarné kurzy, které po ní roku 2011 převzal. Roku 2019 obdržel cenu Křesadlo, což je ocenění pro dobrovolníky, kteří dělají neobyčejné věci. „Jsem za tu cenu vděčný, ale vnímám ji jako odměnu za celý Atelier-K, se kterým jsme pořádali a pořádáme celou řadu výstav,“ říká Ladislav Čáslavský. Sám nejraději maluje do starých ulic posazené domy, kostely, kapličky, malebná zátiší s květinami, přírodu. Učarovali mu však také staří mistři, především Mistr Theodoricus a Mistr Třeboňského oltáře. 80 let s paletou oslavil na stejnojmenné výstavě svých děl v Blovicích na podzim roku 2022. Mimo jiné zde představil i místa[5], která už dávno odnesl čas, a opět se tak stal výtvarnou kronikou Nepomuku.

 

[1] viz přiložené fotografie

[2] 35. pěší pluk byl nejslavnější plzeňskou vojenskou jednotkou, která byla mezi lidmi všeobecně známá jako pětatřicátníci. Vojensky je znám jako císařsko-královský pěší pluk č. 35, posléze byl za ČSR přejmenován na 35. pěší pluk a od roku 1920, po sloučení s 35. československým střeleckým plukem italských legií, jako pěší pluk 35.

[3] „Na tu architekturu jsem se nakonec nedostal, protože nás bylo v ročníku asi 180 a z toho přijali na architekturu 24 lidí. Takže tam byli lidé, kteří byli víc zasloužilí. A těch, co opravdu uměli malovat z těch dvaceti čtyř, těch bylo asi pět. A to byli opravdu lidé, kteří se uchytili jako známí architekti.“

[4] Ve věku 64 let se zabil při jízdě na kolečkových lyžích.

[5] „Ty obrázky v Nepomuku dělám prakticky od té doby, co jsem studoval na architektuře. Jezdil jsem k babičce do Nepomuku na prázdniny a ty staré domy jsem kreslil, takže dnes mám v podstatě takový soubor starého Nepomuku, který víceméně chvílemi už neexistuje, poněvadž ty domy jsou rozbourané, místo nich stojí paneláky nebo je tam nějaký dům navíc.“