praporčík Josef Bürger

* 1923  †︎ unknown

  • „Rusové vypustili balon, my na něj koukáme, a najednou přiletěly dvě německé stíhačky, balon obkroužily a začaly do něj střílet kulometem. Měly světelné střely, takže jsme viděli, jak ho trefují. Za chvíli z balonu vyšlehl oheň a šel rychle dolů. Takže dva kluci, co tam byli, vyskočili až 50 metrů nad zemí a padli do oraniště. Prý se nezabili, byli dolámaní, ale žili. Jestli potom zemřeli nebo ne, už nevím. To jsem přímo viděl.“

  • „V karanténě jsme stále byli na pravém křídle dole, mimo dění. Tam byli samí důstojníci, to byl samý generál, (v německé internační části sovětského zajateckého tábora poblíž Moskvy – pozn. autora) my jsme byli ve zvláštní karanténě dole a nepřišli jsme s nimi do styku. Tak jsme se dozvěděli, že v té druhé zóně byl maršál Paulus. Byly vidět kuči, jak říkají Rusové, nádherné dřevěné baráky. V těch kučích byli němečtí vysocí důstojníci a maršál Paulus.“

  • „Bürger Josef, narozen 5. 12. 1923 v Chlumu u Křemže, okres Český Krumlov. Moje dětství bylo na hospodářském statku, měli jsme necelých 15 hektarů, takže jsme ještě nebyli kulaci. Bylo nás celkem 11 dětí a osm nás zůstalo, tři zemřeli. Otec umřel, když mi bylo deset let, tak jsme hospodařili s bratry a sestrami. Hospodařili jsme celou dobu, a já jsem se chtěl jít učit řemeslu. Já jsem nechtěl hospodařit, to mně nesedělo. Když jsem jel na pole, tak koně vzali ryc… Mě prostě neposlouchali, já jsem byl na ně slabý. Já jsem byl klučina jako nic, mazlil jsem se s nimi a oni si se mnou dělali, co chtěli. Hospodařil jsem do 17 let, ale chtěl jsem se jít učit v 15 letech řemeslo. Maminka povídala: ,Chlapče, nemůžeš.‘ Otec zemřel na rakovinu obličeje, sežralo mu to celý nos a ret. Zemřel de facto hlady, protože nemohl polykat ani kousat, nemohl nic. Ale on krásně zpíval… Ještě dokud mohl, tak nám vždy jako dětem zazpíval. Když mi bylo deset let, tak prostě zemřel. Zadlužil hospodářství na 105 tisíc předválečných korun. To je suma, to je asi jako dnes přes milion. Tak jsem se nemohl jít učit řemeslo, musel jsem hospodařit dále až do 17 let, a až teprve v 17 letech jsem se mohl jít učit. Tak jsem se šel učit zámečníkem a instalatérem.“

  • „Když přišel ústup (wehrmachtu – pozn. autora), tak jsem zůstával vzadu, až jsem zůstal úplně. Teď jsem si říkal: ,Kdyby mě hledali, tak nemůžeš jít s nimi rovně, musíš jít do boku.‘ Tak jsem šel do boku. Byl jsem pořezaný od ledu a byl jsem jako kulička bláta. Ke 3. hodině ráno už začínalo trošku světlo, viděl jsem nějaký keř, tak jsem se k němu dotáhl. Nebyl jsem sám, přidal se ke mně Bremen, student, a říká mi německy, jestli může jít se mnou. Povídám: ,Wenn du willst. Když chceš, tak pojď.‘ Tak jsem šli dva a dotáhli jsme se k tomu keři. Všechno jsem zahodil, i flintu jsem zahodil. Akorát jsem si nechal v tom plátěném pouzdru na plynové masky svoje fotky. Tak jsme popošli, až jsme došli ke stromu, kde stálo nákladní auto. Otevřeme dveře a vypadl mrtvý řidič. Tak to už bylo na hranici, teď odkud přijdou Rusové. Najednou přiletěla bojová letadla a přiletělo jich hodně. Házela bombičky, pak jsem se dozvěděl, že to byly pětikilové betonové bombičky. Oni je vysypali, to bylo jako kdyby sypali hrách. My jsme byli stranou a dole to odnesli všichni, jak jsem jim utekl. My jsme potom vyšli, když letadla odlétla, a říkali jsme, že teď přijdou jedině Rusové. Oni přišli, ale nevolali ,stůj‘. Jak jsme se zvedli, tak jsme dostali palbu. Tak jsem sebou mrskl, začal jsem se zakopávat. Kulka mi šla kolem hlavy do ramene, takže to bylo pod kůži, to nic nebylo. Kolega to dostal do nohy a do paže. Tak přišli blíže a my jsme zvedali ruce nad hlavy. On když byl takhle postřelený, tak jsem mu to ještě obvázal. Oni se ptali: ,Kdo mu to obvazoval?‘ - ,Já,‘ říkám, protože já rusky uměl dost. Tak se tak zaškaredili. Když jsem rusky rozuměl, tak jsem jim vysvětlil, že se přidal, že chtěl se mnou jít, a oni… Ranění se nebrali.“

  • „Jednou jsme museli jet sbírat padlé vojáky. Ta shoda okolností… Nakládal jsem otce se synem z mého družstva. Dozvěděl jsem se náhodou, že syn to dostal od miny nebo od kulometu, prostě to chytl a padl. Táta to nevydržel, vyskočil za synem a dostal to taky. A já je nakládal. Nebudete tomu věřit, ale tři dny jsem nejedl. Říkal jsem, že se nechám raději zabít, než opět nakládat naše kluky. To je vám něco hrozného, když je máte v družstvu a pak je nakládáte jako padlé. To je něco hrozného. Já byl záložní šofér a člověk si to nemohl nějak určit, abychom nemuseli jet. To byl fofr a hned jsem musel jet. Tohle se mi stalo.“

  • „My jsme se napřed dívali, jak to tam (v zajateckém táboře – pozn. autora) jde a pak přišel enkávédista, měl tašku a vyndal sedm cihel špeku. To se nadrobno nakrájelo na kostičky do polévky. Pět jich dal zpátky a já si říkám: ,Jenom tyto dvě cihličky?‘ Tam nás bylo tři tisíce. Polévka byla voda, jestli tam byl nějaký vývar ze zeleniny… Vypadalo to, že tam něco takového dali. To se nedalo vyžít. Potom nám dali 200 gramů chleba a večer byly dvě lžíce kaše, nic víc. Takže hladem už kluci trhali kopřivy, vařili si je v šálku na ohníčku a doplňovali si to solí. Soli tam bylo dost, to byla hospodářská sůl, to nebyla žádná čistá, ale surová sůl. Sudy čaje byly venku, čaje jste si mohl vzít, kolik jste chtěl, ale ten byl asi tak měsíc starý. Ten se pořád jenom doléval, ten se nedal ani pít, jak byl hnusný. Chodil k nám do třetí zóny doktor z Podkarpatské Rusi, a když se to dozvěděl (o solených kopřivách – pozn. autora), tak to přímo zakázal: ,Jestli se chcete vrátit a jít na vojnu… Hlad se dá vydržet, ale jestli budete pít kopřivy, tak se nikam nedostanete.‘ Lidé najednou zvodnatěli, otekly jim tváře a nohy, týden vydrželi a za týden šli.“

  • „Vrátil jsem se zpátky do kasáren a tam už nikdo známý nebyl. Tam už byli samí staří lidé, pardálové odtržení od rodin. Už to bylo dávno po Stalingradu a už jim scházela armáda. Tak jsme jeli tři neděle vlakem, také kolem Osvětimi, přes Polsko. A vojáci věděli, že je to Osvětim. To bylo zajímavé. Ta dráha vedla akorát kolem těch drátů.“ „Ještě bych se zeptal, jestli můžete… Když jste přijel do Ruska, tak co jste tam ve wehrmachtu dělal?“ „Byli jsme v té druhé linii, co jsme dělali. Ta se musela udělat. Všichni nebyli vojáci, ani já nebyl. Byli jsme u lidí, pak jsme kopali a pak jsem musel do první linie. Měl jsem zrovna u Rusů stráž, oni měli svlečené svetry, hráli karty a měli ohníček v dlouhé obrovské stodole. Někteří nad ohníčkem vybírali vši a házeli je do ohně. Nakonec jsme šli do první linie vystřídat německou armádu. Rusové to věděli, tam jsme šli pod palbou, než jsme se dostali do zákopu. Jsme nevěděli, kam máme skočit. Světelné kulky nám alespoň ukazovaly, kam jde střelba. To bylo dobré, že jsme kličkovali, byli jsme rozvinutí, každý kličkoval podle toho, jak šla palba. Nebo zalehl a čekal, jestli to dostane, nebo ne. Pak jsme se dostali do zákopů.“

  • Celé nahrávky
  • 8

    Český Krumlov, 11.06.2009

    (audio)
    délka: 03:18:30
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Stál jsem u odvodu a říkal jsem, že jsem Čech, a ne Němec

Josef Burger v roce 1945
Josef Burger v roce 1945
zdroj: Pamět národa - Archiv

Praporčík v. v. Josef Bürger se narodil 5. 12. 1923 v obci Chlum u Křemže, okres Český Krumlov. V roce 1933 mu zemřel tatínek, a tak vyrůstal s ovdovělou maminkou a se svými bratry a sestrami. Přestože měli velké hospodářství, na kterém musel Josef Bürger do 17 let pracovat, nakonec se rozhodl pro řemeslo a šel se učit instalatérem a zámečníkem. Jeho řemeslnickému snažení zabránily zákony nacistického Německa, a to když musel být v dubnu 1943 odveden do německé armády. Bylo zjištěno, že jeho babička byla Němka. Josef Bürger byl poslán na výcvik do Německa a do Francie, kde se shodou okolností seznámil s francouzským ilegálním odbojem. Během tvrdého výcviku se Josef Bürger seznámil s kolegou Rudlou Reidlem, se kterým prošli velice podobnou válečnou anabází. Josef Bürger odjel po čtyřměsíčním výcviku na východní frontu k Dněpru, konkrétně do Malé a Velké Lepetichy (Mala a Velyka Lepetykha), kde se od 13. 1. 1943 účastnil bojů proti vojskům Sovětského svazu. Přestože bojoval v první linii, nedostal se ani po třech týdnech do bojové akce. Josef Bürger se rozhodl pro útěk z wehrmachtu a přistoupení na stranu Rudé armády, ovšem při pokusu o útěk pro velikou únavu usnul a byl německými vojáky nalezen a zajat. Od té doby byl brán jako válečný zběh a musel se ohlašovat svému německému strážnému. Východní fronta ovšem znamenala zmatené ustupování wehrmachtu, a tak se Josef Bürger dokázal odpoutat od strážného a s německým studentem se pokusil přeběhnout frontu směrem k Rudé armádě. Sovětští vojáci po nich začali střílet, německý student byl zabit, zatímco Josef Bürger byl lehce zraněn na rameni. Do Rudé armády se dostal 5. 2. 1943 a následující týden se po boku sovětských vojáků účastnil bojů jako spojař a automatčík. Následoval výslech sovětského důstojníka, po kterém měl být Josef Bürger zastřelen, avšak nakonec byl odveden do zajateckého tábora u města Stalino (dnešní Doněck). Po přihlášení se do Svobodovy armády, o které věděl z ilegálního poslouchání rozhlasu Volá Londýn a Moskva, se měl dostavit k odvodní komisi do Moskvy. Ta však mezitím odjela do Rovna na odvod volyňských Čechů. Po třech dnech pobytu v Moskvě byl Josef Bürger opět internován do zajateckého tábora poblíž Moskvy, tentokrát na čtyři měsíce. Po propuštění odjel vlakem do Kamence Podolského, kde byl zařazen do Svobodovy armády. Výcvikem prošel v Sadaguře. Následovala cesta k automatčíkům velitele Pagáče, výcvik volyňských Čechů a převelení do autoroty. Jako záložní řidič se účastnil bojů karpatsko-dukelské operace, přivážel materiál a odvážel raněné či mrtvé. Po přechodu hranic a bojů o Barwinek a Svidník se dostal do Liptovského Mikuláše, kde hrozilo německé obklíčení, a vojáci byli nuceni zničit své osobní záznamy. Josef Bürger tak přišel o své zápisky z boje. Nakonec bylo hrozící obklíčení zažehnáno a přes Vsetín a Kroměříž se pan Bürger dostal do Prahy. V roce 1946 demobilizoval a v dalších letech vykonával řadu dělnických povolání v papírnách ve Větřní, kde mimo jiné uplatnil své řemeslo instalatéra. Během komunistického období hrozily Josefu Bürgerovi nepříjemnosti, ale nebyl perzekvován tvrději, než povinností pracovat v dělnických profesích. V roce 1983 odešel do důchodu, v současné době je na zaslouženém odpočinku v Českém Krumlově.