Petr Bukva

* 1954

  • Přijeli jsme do Ameriky, zase - přijeli jsme docela tak na pass blind - cíl nebyl až tak pevný, ale měli jsme tam ty zastávky, dali jsme si San Francisco, to mě hodně chytilo za srdce. Už tam sice nebyli hipíci, byli tam spíš, řekl bych, hodně gayové a lesbičky, duhový vlajky, ale byli prima, úplně v pohodě. Tři dny jsme spali na nějakém hotelu, pak se nás chopili místní, že jsme už spali po lidech, což bylo skvělé. Ten kontakt, ten underground, se najednou vrací...A nějakej Jirka Mareš - hrál s Bílýma světlama nebo co, v undergroundu, v Praze. Byli jsme tam s jeho ženou Olinou, dělala v nemocnici, neměla na nás moc čas, on měl dílničku – autoopravnu, vozil nás po Friscu, tak jsme to všechno objeli. Koukali jsme na Alcatraz a Golden Gate, všechny ty atrakce a přístav. Strávili jsme tam tak týden, to bylo moc hezký místo, ale všichni Češi se odsud odstěhovali do LA, že prý tam nemají dobré pivo, tak nám dal zas adresu na někoho do LA. Přiletěli jsme do LA, vystoupíme, vzali jsme si taxíka a jeli jsme tam na Venice, ne úplně u moře, někde tam, v noci, nás vyklopil taxík. Teď ti Mexičani, gang nebo co na nás, tak jsme si říkali: Sakra, všechny úspory máme v botě, teď nás přepadnou, teď nás tady podříznou! No měli jsme docela strach. ‚Koho hledáte?‘ „My hledáme nějakého George Popel" ‚Jo, George Popel! To je českej gang motorkářů!' A fakt nás nechali a dovedli nás k tomu domu, už jsme skoro byli u něj. A oni, jak tam žili v takové divoké čtvrti, Jirka Popel, který se vrátil taky, byl překladatel básní beatniků a takové té americké poezie, v mnoha časopisech jsem ho takhle našel, oba dva pracovali v Hollywoodu, jeden vyráběl umělou krev a druhý dělal rekvizitáře a vyráběl šperky. A jak dělal tu krev, měli ještě různé ty falešné pistole, tak když tam občas přišla parta Čechů na nějakou party, tak tam nějakým způsobem hipíci stříleli do vzduchu, začali se hádat, trochu krve tam rozstříkali a ti Mexičani měli docela respekt.“

  • "Začala taková přetlačovaná a už to začalo, docela mela, zatím to tak tlačili jenom pendrekama k silnici a zezadu jakoby - řekl bych z pohledu diváka - najížděly policejní auta třeba, po té silnici jsme šli, běželi, tlačili to, některým se povedlo zdrhnout ještě v tom Rudolfově, pak už to ale moc nešlo, protože ze strany byly ty domky. Tam byli lidi na předzahrádkách, měli z toho radost, že nás ženou: "Prosím Vás, můžete nás schovat, jen se schováme na zahradě a hned půjdem?" 'Ne, ne, ne,' vyběhli jsme znovu a policajti za náma. Teď ta Joplinka - musím se k ní vrátit - byla taková trošku silnější, fakt pomalá holka, byla pořád vzadu a oni ji normálně řezali přes záda, přes zadek, přes nohy a hnali ji dopředu jako dobytek, fakt. Začalo to úplně být brutální, prostě nás tlačili."

  • "Pak ti malíři měli výstavy vyloženě třeba někde... třeba Stratil dělal kotelníka v kotelně, někde na Praskově ulici a můj kamarád - já jsem tam u něj občas spával - měl kotelnu hned vedle. Takže tam přijeli lidi z Prahy a všechno a on tam měl normálně undergroundovou vernisáž, jakože nikdo vůbec nic netušil, ve dvoře toho činžáku rozvěsil obrazy, plátna všude kolem a tam prostě vystavoval, přišli lidičky."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Olomouc, 31.05.2024

    (audio)
    délka: 02:10:28
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
  • 2

    Olomouc, 02.08.2024

    (audio)
    délka: 02:16:00
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Po zásahu v Rudolfově jsem věděl, že už tady nechci žít

Petr Bukva, foto na občanský průkaz, 1976
Petr Bukva, foto na občanský průkaz, 1976
zdroj: archív pamětníka

Petr Bukva přišel na svět 27. června 1954 v Olomouci jako prostřední ze tří dětí. Matka Edith, roz. Pohlídalová, pocházela ze Staré Červené Vody, ze smíšeného manželství Čecha a sudetské Němky. Před válkou se rodina přestěhovala do Olomouce. Díky práci dědečka Benedikta Pohlídala na radnici nebyli po válce odsunuti, na rozdíl od babiččiných sourozenců. Otec pocházel z Lutína, z rodiny zemědělců, kterou později postihla kolektivizace. Pracoval jako řidič ČSAD, matka většinu života jako vrátná na Univerzitě Palackého v Olomouci. Petr se vyučil obráběčem v olomoucké továrně TOS, kde posléze pracoval. Stal se součástí undergroundového hnutí a jeho olomoucké scény. Roku 1974 se zúčastnil koncertu v Rudolfově, kde proběhl brutální policejní zásah. Nesvoboda, kterou zažíval, ho přivedla k myšlence emigrace. Roku 1975 začal pracovat jako jevištní technik v Divadle Oldřicha Stibora, kde hrál i menší role. Roku 1981 se oženil s Taťánou Mlčochovou, s níž se zapojil do množení a distribuce samizdatové literatury. V roce 1982 emigrovali přes Jugoslávii do Německa, odkud se po roce dostali do Austrálie. Roku 1986 se rozhodli vrátit a zkusit žádat o německé občanství, které jim bylo roku 1989 zamítnuto. V dubnu přišel na svět syn Bondy Peter, s nímž se v létě vrátili do Austrálie. Do Československa přijeli poprvé roku 1991, po pár měsících odjeli do Německa, kde se narodila dcera Andrea (1991). Natrvalo se do Olomouce přestěhovali roku 1996. Petr Bukva se časem vrátil k práci v divadle. V roce 2011 se podruhé oženil s Lenkou Daňkovou. V roce 2025, v době natáčení, žil v Olomouci.