Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Petr Bukva (* 1954)

• narozen 26. června 1954 v Olomouci

• vyučen obráběčem v továrně TOS Olomouc, kde pracoval po vyučení a krátce i po návratu z vojny

• od sedmdesátých let patřil k undergroundovému hnutí, stýkal se s olomouckou uměleckou scénou a disentem

• v roce 1974 se zúčastnil koncertu v Rudolfově, byl zbit při následném zásahu

• roku 1975 začal pracovat v Divadle Oldřicha Stibora v Olomouci jako jevištní technik

• roku 1981 sňatek s Taťánou Mlčochovou, vychovali syna Bondyho Petera (1989) a dceru Andreu (1991)

• s manželkou se zapojil do rozmnožování samizdatové literatury

• v roce 1982 s manželkou emigroval, v letech 1982 - 1996 žili střídavě v Německu a Austrálii, v roce 1989 získali australské občanství

• do České republiky se natrvalo vrátili roku 1996

• po návratu do ČR se vrátil k práci v Moravském divadle Olomouc

• roku 2011 se podruhé oženil s Lenkou Daňkovou

• v roce 2025 žil v Olomouci

Jaro 1974. Do ospalého Rudolfova u Českých Budějovic se sjíždějí „máničky“ z celé republiky. Má dorazit i legendární, režimem zakázaná kapela The Plastic People of the Universe. Jenže místo hudební euforie přichází brutální policejní zásah. Po pouhých třech skladbách kapely Adept se na udání místních rozjíždí mašinérie násilí. Obušky, policejní auta, psi... Mladí lidé, včetně Petra Bukvy a jeho kamarádů, jsou hnáni kilometry do Českých Budějovic, kde je čeká krvavá policejní ulička u nádraží. Zvědaví obyvatelé přihlížejí a povzbuzují. Pro Petra je tohle poslední kapka. Už žádné iluze o režimu. Tenhle den, kdy se hudba proměnila v krvavé divadlo, ho utvrdil v rozhodnutí: v takové zemi žít nechce. O osm let později s manželkou emigruje. Rudolfovský masakr se stal symbolem policejní brutality a prvním z mnoha útoků na neoficiální kulturu, ale také impulsem k odporu a touze po svobodě. 

Babiččiny sourozence čekal po válce odsun

Petr Bukva se narodil 27. června 1954 v Olomouci, jako druhé ze tří dětí rodičů Edith a Ladislava Bukvových. Maminčina větev příbuzných pocházela ze Sudet, z Nové Červené Vody. Její rodiče, Emilie a Benedikt Pohlídalovi, se s dětmi před válkou přestěhovali do Olomouce, odkud pocházel tatínek. Benedikt Pohlídal pracoval za války na olomoucké radnici, celá rodina byla pročesky zaměřená. Po válce s babičkou nebyli odsunuti, zbytek jejích sourozenců z Červené Vody ano. O těchto věcech se doma mluvilo jen německy, aby děti nerozuměly. Petr si přesto pamatuje babiččino vyprávění o tom, jak jim Češi po válce kreslili na záda hákové kříže. (Babička, sudetská Němka, se česky nikdy pořádně nenaučila, na úřady a k lékaři ji vždy doprovázela maminka, která už chodila do české školy). Tatínek Ladislav měl kořeny v obci Lutín u Olomouce, kde rodina vlastnila hospodářství. V gruntu s číslem popisným 7 hospodařila rodina Bukvova prokazatelně už od roku 1600, několik staletí trvající vlastnictví půdy přerušila až násilná kolektivizace zemědělství v padesátých letech 20. století.

Rodiče se brali v roce 1953, kdy se narodil Petrův starší bratr Ladislav (tragicky zahynul v roce 1975). Několik let žili v Olomouci, ve sklepním bytě na ulici Brožíkova, později začal otec pracovat jako řidič pro ČSAD v Olomouci a rodině se podařilo získat byt na Zeyerově ulici. Do rodiny pak přibyla ještě sestra Jana. Maminka byla s dětmi v domácnosti, několik let pracovala na poště a následně, až do odchodu do důchodu, jako vrátná na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Otce si Petr vybavuje jako přímého, férového chlapa veselé povahy, který se netajil svým despektem k režimu, cestujícím vyprávěl politické vtipy a často měl potíže. Maminka se veřejně nevyjadřovala, s komunisty ale také nesouhlasila. 

Petr vyrůstal v padesátých letech, komunisté už byli pevně u moci. Probíhala kolektivizace, otcově rodině sebrali hospodářství. „Strýc mého otce, bratr mého dědy, vzdoroval hodně, skončil v Jáchymově. Dostal asi dvacet let, vrátil se o trochu dřív. Pustili ho, že má rakovinu, že už umře, ale zakázali mu rodnou obec, umřel pak někde ve Štěpánově u příbuzných.“ K Petrovi tyto věci tehdy ještě tolik nedoléhaly, řešily se spíše v tatínkově rodině. Do Lutína, kde rodina směla dále pracovat na svých bývalých pozemcích pro družstvo, jezdil jako dítě na prázdniny. „Jelikož si tatínkova sestra potom vzala komunistu, asi to přešlo klidněji, nicméně ho pak potrestali, protože vzadu na dvoře postavili policejní ubytovnu, hned za baráčkem. Takže tam měli policisty, ale jako vzorný komunista to musel pro stranu udělat.“

Zkonfiskovaná literatura procházela sběrnou přes mého dědu

Do školy nastupoval Petr roku 1960. Jako dítě byl průšvihář, vzpomíná, jak ho na základní škole učitelka nechtěla vzít do Pionýru, protože zlobil. O pár let později s kamarádem ze školy omylem založili požár, když potají kouřili v dřevěné boudě u opuštěného domu. Tehdy ho otec nepotrestal, ačkoliv musel zaplatit poměrně vysokou pokutu, když mu však Petr sebral jako kluk šest korun z peněženky, následoval výprask. Bukvovi vedli děti k pravdomluvnosti. „Nebyli hrubí, nemluvili sprostě, máma byla vzdělaná, hodně četla, takže jsem byl už v osmi letech pravidelným návštěvníkem knihovny.“ Dědeček pracoval v důchodu ve sběrně, kde Petr hltal stará čísla Rychlých šípů a první komiksy. Celé dětství zpíval ve sboru soprán, přestal až se změnou hlasu v dospívání. 

Dospíval v uvolněnější atmosféře šedesátých let, která se naplno projevila v první polovině roku 1968, kdy se do čela strany dostal Alexandr Dubček. Na období, označované jako Pražské jaro, si dobře pamatuje i Petr Bukva. „Bylo mi asi čtrnáct, najednou se začalo otevřeně hovořit, bylo to uvolněné, začaly se sem dostávat filmy. Já filmy miloval, do kina jsem chodil několikrát týdně, byl jsem i v dětském filmovém klubu.“ Místo slibovaného ‚socialismu s lidskou tváří‘ překročily v noci z 20. na 21. srpna hranice našeho území vojska zemí Varšavské smlouvy, která měla potlačit údajnou hrozící kontrarevoluci.

Srpnem 1968 skončilo dětství

21. srpna 1968 rodinu ráno vzbudila máma, která poslouchala rádio. Vzápětí přiběhl dědeček. „Vzpomínám si na to velmi dobře, děda plakal, říkal že budeme ruská gubernie. To už jsem vnímal docela intenzivně, seděli jsme s kamarádem na nějakých kládách a kolem projížděly tanky. Jeho matka nás zahnala domů, šel jsem na Horní náměstí, kde Poláci stříleli do vzduchu samopaly, teď nevím, jestli tam stál tank nebo obrněné vozidlo. Já tam stál, sbíral letáky, co se rozhazovaly, dával jsem je dál a donesl je i domů. První dny jsem chodil do města, všude v těch důležitých ulicích byly tanky a obrněná vozidla, bydlel jsem na Zeyerově ulici, za Bystřičkou,“ vzpomíná.

Invaze se mu do paměti vryla jako určitý předěl, kterým skončilo jeho dětství. Roku 1968 ukončil docházku do základní školy. Bavilo ho focení, kterému se věnovali strýc i dědeček, fotil odmala, na střední fotografickou školu ho ale nevzali. Jeho další kroky tak po prázdninách směřovaly do učňovské školy podniku TOS, kde se vyučil obráběčem. Teorii jezdili studovat do učiliště ve Šternberku, praxi měli přímo v olomoucké továrně. „Když pak v září začala škola, náš učitel měl na nástěnce: ‚Hrdý buď, že jsi české matky syn a dcera‘,“ vybavuje si. (Po roce 1968 sem byli povětšinou uklizeni názorově nepohodlní učitelé z olomoucké průmyslovky, výuka měla dobrou úroveň).

V lednu 1969 se na protest proti vzrůstající letargii obyvatel upálil student Jan Palach. Jeho čin otřásl lidmi napříč republikou, pohřbu se zúčastnilo několik tisíc lidí i přesto, že nad hlavami účastníků pohřebního průvodu létaly policejní vrtulníky. Na březnovém mistrovství světa v ledním hokeji českoslovenští hokejisté dvakrát vyhráli nad mužstvem SSSR. Propukly bouřlivé oslavy, přestože v celkovém umístění skončili na 3. místě. V Praze, kde se lidé sešli na Václavském náměstí, došlo k rozbití výlohy cestovní kanceláře Aeroflot, událost se stala vítanou záminkou režimu pro utažení šroubů ve společnosti. Šlo o incident, vyprovokovaný StB. V srpnu roku 1969 jel Petr s matkou do Prahy, kde zrovna probíhala demonstrace k prvnímu výročí invaze. „Na první výročí okupace jsem byl v Praze, čekali jsme s mámou na vízum do Německa. Byli jsme v hotelu přímo na Václaváku. Byl tam takový balkonek, tak jsem ten zásah viděl přímo, zasahovala armáda, to nebyli Rusáci, ale Češi... viděl jsem vodní děla, že to tam fakt honí, že tlučou lidi, vytahují je do těch uliček, to jsem zažil na vlastní oči.“ 

V té době už poslouchal bigbít, tehdy dostupné kapely jako Flamengo, George and Beatovens a podobně. Nechával si také růst vlasy, díky čemuž měl neustálé problémy s otcem. Na praxi v továrně potkal Petr Čestmíra Alku, zpěváka kapely Alfa, který jim z magnetofonu pouštěl hudbu na šatně. Sešel se zde také s podobně smýšlejícím kamarádem, Jiřím ‚Georgem‘ Janečkem, který měl kvůli své vizáži problémy neustále. Pro Petra začala léta prvních mejdanů, George měl v té době už volný byt po matce, která se přestěhovala o pár pater výš za přítelem, takže se často scházeli u něj doma a poslouchali desky, které sbíral. (Později George pořádal diskotéky v olomoucké hospodě U Kapličky). „Už ve čtrnácti jsem měl třeba desku Karla Kryla, koupil jsem ji v Bontonu, ještě to docela vycházelo, byl jsem i v gramofonovém klubu, takže něco zahraničního z těch českých edicí, v Praze se daly sehnat v polské nebo maďarské Knize jejich desky, nějaké mi posílali přes mámu příbuzní.“ (Později jezdili na burzy desek, často rozháněné policií, zažil zátah třeba v pražské Stromovce). 

Kousek od výčepu sedával estébák

Chodili do Opery na Horním náměstí, kde jim starý vrchní vždy shovívavě donesl dvě piva do salonku – neměli ještě osmnáct - nebo do olomoucké Hospody U Muzea, zvané Ponorka, kde se na věk pro jistotu nikdo neptal. Atmosféra zakouřené čtyřky, ve které se prolínali umělci s opilou dělnickou třídou v oblacích dýmu, na něj silně zapůsobila a otevřela mu netušené obzory. „Zahulená čtyřka, z jedné půlky pracující třída, vzadu spíš umělci, uprostřed stolek a tam seděl estébák.“ Na jeho jméno si nevzpomíná, chodil sem prý ale každý den, sedával u stolu kousek od výčepu a všichni o něm věděli. Poprvé zde potkal lidi jako byli např. Fakír, Milan Kozelka, jezdívali sem lidé z Brna, díky kterým se seznámil s alternativní hudbou a divadlem. Hltal beatnickou poezii i prózu, Ferlinghettiho, Kerouaca, Ginsberga, jezdil na různé hudební akce. „Už v patnácti jsme chodili na diskotéky, ale bylo toho strašně málo. Románek dělal dýdžeje, pak začaly diskotéky po svazáckých klubech, menších sálech, to frčelo. Jak je Libra bar, směrem k sídlišti, tam byli hodně písničkáři - Hutka, Třešnák, pak místa jako Pionýrský dům, restaurace U Kapličky, U Pelikána hlavně - tomu se říkalo Tramp klub, byl tam sál, kde se konaly koncerty, George tam dělal diskotéky,“ vzpomíná.

George zanedlouho vyhodili z učení kvůli dlouhým vlasům a stylu oblékání. Už tehdy nosil mosaznou náušnici, kalhoty do zvonu pošité ornamenty a třpytkami, dlouhé vlasy. Kvůli vlasům měli potíže v podstatě neustále. Venku se jim život snažily znepříjemnit hlídky VB, kterým se museli do úmoru legitimovat, ačkoliv už se vzájemně znali. Na olomouckém nádraží, kolem kterého se často zdržovali, měla služebnu i OSOŽ, jejíž příslušníci je často na pár hodin bezdůvodně zadrželi a vyhrožovali jim ostříháním, holičství se zde nacházelo též. „Normalizace se podepsala, policajti byli hrozní, chytili nás třeba na nádraží, zatáhli do té jejich místnosti, bylo mi šestnáct. To bylo běžný, říkali jsme, že sem chodíme do kina Čas. Pro mě bylo vždycky nádraží něco jako katedrála, lidi se potkali, loučili, mám rád nádraží.“ Pro vlasatou mládež neměla příliš pochopení ani ideologicky masírovaná veřejnost. Jednou je s Georgem v olomouckém parku přepadla opilá skupinka, sedící na zahrádce restaurace. Petr v jednom z nich poznal spolužáka z učiliště, dali mu pak pokoj. George odtáhli za keř a vlasy mu uřezali střepem...

V blázinci jsem potkal kluky, kteří museli střílet na hranicích

Roku 1973 musel nastoupit na vojnu, narukoval do Plzně, k dělostřelectvu, kamarád Jiří George Janeček do Janovic. Vlasy si nechal oholit, na místo přijel podnapilý jako většina, první den to ještě nevypadalo tak tragicky. Následující dny to začalo. Na vojně panovala nechutná mazácká šikana, které se Petr odmítal podrobovat. Věděl, že se musí dostat pryč. „Neměl jsem žádný vycházky, švejkoval jsem, chtěl jsem z vojny, dělal jsem pitomosti, tak mě přeřadili k tankistům, tank není pro tak vysoký lidi,“ popisuje. Byl zařazen jako střelec, od určitého momentu prostě přestal trefovat cíl. Bylo z toho pozdvižení, jednotka ho měla donutit k poslušnosti, začalo peklo. Když se nedařilo, převedli ho do důstojnické kuchyně. 

Vše vyvrcholilo incidentem, kdy Petrovi ruply nervy a začal po mazácích házet nábytkem v místnosti. Dostal injekci na uklidnění a jelo se dál. Volat sanitku rozhodně nebylo pravidlem ani tehdy, když se někdo z přítomných pokusil podřezat si žíly. Nakonec se dostal na psychiatrii do Plzně, kde strávil necelé dva měsíce, léčili ho Plegomazinem. Vzhledem k lokalitě zde bylo hodně vojáků, kteří hlídali hranice. Mnoho z nich muselo při hlídce vystřelit na člověka, stali se svědky smrti svých kamarádů apod. Ti, se kterými se setkal v léčebně, to psychicky nezvládli, nebylo jich málo. Petr se s nimi, jak říká, ‘trochu svezl‘. Když ale pak doktoři řešili, zda ho zbavit svéprávnosti, věděl, že musí ubrat. Nakonec opouštěl brány psychiatrie s DG 301 - Poruchy osobnosti. Musel se ještě vrátit na vojnu, do důstojnické kuchyně, na podzim 1973 se konečně dostal domů. Strašák vojenské služby nezmizel, ještě tři roky docházel ambulantně k psychiatrovi a podrobil se dalšímu přezkumu, nakonec byl vyškrtnut ze stavu schopných, díky medikaci přišel o řidičský průkaz. George dopadl podstatně hůř, aby se dostal z vojny v Janovicích, postřelil se do břicha, měl pak těžké zdravotní následky, vývod, poškození sluchu... 

Po Rudolfově se ve mně něco zlomilo

Petr se vrátil do Olomouce a nastoupil zpět do továrny. Začal znovu chodit do Ponorky, rychle zapadl mezi lidi z uměleckých kruhů, jako byli Václav Stratil, Rostislav Valušek, Milan Kozelka, Oskar Přindiš a další. Chodilo se do ateliérů, debatovalo, probíhaly i neoficiální výstavy. Ponorka byla pro máničky důležitým komunikačním bodem, domlouvaly se zde i výjezdy na akce. Stejným způsobem se k Petrovi 29. března 1974 dostala zpráva, že v Rudolfově u Českých Budějovic mají následující den hrát Plastici (oficiálně vystupovat nesměli už od roku 1970). Do té doby je neslyšel naživo, nebylo o čem přemýšlet. Nazítří s několika známými vyrazili. Z Olomouce s ním jel kromě Vladimíra Rýpala -Vladyka, Josef Haberland, v Prostějově přistoupila známá Jana - Joplinka. Nakonec jich jelo asi pět. Akce byla prezentována jako dvoudenní hudební festival, kde měli vystoupit kromě PPU kapely Adept a DG 307. Už 29. 3. proběhl na místě koncert místních Infinitas, který se obešel bez problémů. 

Po příjezdu nějakou dobu čekali na místě, pak začala hrát kapela Adept. Malá obec, kde místní nebyli zvyklí na takovou fluktuaci vlasatců, byla brzy na nohou. Nejprve si na hluk stěžovali sousedé, poté byla na místo vyslána hlídka KOVP (komise pro ochranu veřejného pořádku). Její členové si vzápětí stěžovali u předsedy MěNV. Lidé byli organizátory vyzváni k ukončení produkce a opuštění sálu do deseti minut. Adepti stihli odehrát asi tři písně. Poslechli, vyšli před budovu, někteří se dožadovali vrácení vstupného a nadávali. V tu chvíli ještě čekali běžné lustrace ze strany příslušníků VB. Z Budějovic vyjela nejprve skupina asi patnácti policistů. Později přijely posily. Začaly vytlačovat účastníky na silnici, povolán byl i pohotovostní oddíl příslušníků VB – psovodů, měli zrovna výcvik v nedalekém Líšově. Účastníky koncertu hnali ve skupině několik kilometrů z Rudolfova do Českých Budějovic, bili obušky, najížděla na ně policejní auta, nasazeni byli i policejní psi. Lidé, kteří byli pomalejší, na tom byli nejhůř, rozzuřené příslušníky měli v zádech, patřila k nim i Petrova kamarádka Jana, známá spíše jako ‚Joplinka‘, která nestačila utíkat tak rychle a dostávala obuškem ránu za ranou. Vrátil se za ní, aby nebyla sama. Když utíkali, místní zvědavě vykukovali z oken a předzahrádek, policisty dle dochovaných svědectví povzbuzovali. V Budějovicích nepochopitelná brutalita vygradovala. Mladé lidi nahnali do policejní uličky, vytvořené před podchodem vlakového nádraží. Když procházeli, bili je obušky, latěmi, sráželi je k zemi, psi jim způsobovali podlitiny kovovými náhubky. Podlahu podchodu brzy pokryla krev. Skupina, ve které byl Petr Bukva, pak odjela vlakem, vypraveným na Prahu, kde probíhaly výslechy. 

Režim se vůči tzv. volné mládeži definitivně ostře vymezil a naznačil, kudy se bude ubírat. „Byl to pro mě zlomový okamžik, že jsem je už neměl rád a že jsem odsud chtěl prostě pryč, na svobodu, každý rok jsem si žádal o devizový příslib, nikdy jsem žádný nedostal, až než jsem utekl.“ Brutální zásah proti mladým lidem, kteří se provinili jen dlouhými vlasy a tím, že si svobodně vybrali hudbu mimo tehdejší mainstream, vzbudil vlnu odporu v řadách disentu. Roku 1975 Ivan Martin Jirous ve své Zprávě o třetím českém hudebním obrození poprvé pojmenovává podzemní hnutí jako underground. Mimo jiné zde uvádí: „Nikdy by nevzniklo tak pevné, semknuté a přitom neorganizované společenství, kdyby tlak establishmentu nebyl tolik nesnesitelný.“ Téhož roku přechází ‚volná mládež‘ do gesce StB a vzniká 10. Správa federálního ministerstva vnitra, zaměřená na potírání disentu a undergroundu. 

Po návratu z Rudolfova zažil Petr divoký rok, spával po kamarádech, ateliérech, kotelnách i venku, někdy tou dobou se také odstěhoval od matky, s kamarádem Vladykem si pronajali načerno místnost bez oken v ulici Ztracená. Životní styl si vybral svou daň a Petr pak skončil na čas v léčebně v Pasekách s dýchacími potížemi. Roku 1975 nastoupil do Státního divadla Oldřicha Stibora jako jevištní technik. Práce v divadle dala jeho životu určitý řád. „Pořád jsem byl v duši hipík, ale zklidnil jsem se.“ Pracoval zde s dalšími lidmi, kteří si s režimem nepodali ruku: Rostislavem Valuškem, Václavem Stratilem, Janem Sulovským, Petrem Josefíkem, Milanem Kozelkou a dalšími. V šatně se otevřeně debatovalo o politice i umění. Díky své výrazné vizáži začal brzy dostávat v divadle i menší role. „Normalizace začala být hodně tuhá, hodně se fotilo, předávala se literatura, bylo to vzrušující. Chodil jsem i do kostela, protože jsem se zajímal o různé filozofie a náboženství a musím přiznat, že mi to trochu připadalo i jako dobrodružství, že tam někde čekala policie.“

Ahoj mámo, už se možná neuvidíme

Na jaře 1976, v rozmezí od 17. března do 6. dubna, došlo k zatýkání hudebníků PPU a DG 307 a organizátorů kulturních akcí spjatých s undergroundem, následovaly soudní procesy v Praze a Plzni, v kriminálu skončili Vítězslav Brabenec, Ivan Martin Jirous, Pavel Zajíček a další. V odpovědi na procesy s lidmi z undergroundu vzniklo roku 1977 prohlášení Charty 77. Petr Bukva se k textu Charty dostal přes Petra Ragana, kamaráda z Prahy, který mu výtisk přivezl, nakonec se ale rozhodl nepodepsat. Věděl, že by se už nikdy nemusel dostat za hranice, stále byl pevně odhodlán k emigraci. Odejít plánovalo více jeho přátel. „Vladyko, se kterým jsem bydlel ve Ztracené, chtěl utéct, ale nechal vzkaz mámě: ‚Ahoj mámo, odjíždím, už se možná neuvidíme‘, normálně ho napráskala, vytáhli ho z vlaku někde v Bulharsku, pak dostal pět měsíců nepodmíněně, ještě utíkal.“ Represe režimu proti lidem z undergroundu pokračovaly, bylo třeba o nebezpečnosti těchto živlů utvrdit širokou veřejnost. Roku 1977 uvedla Československá televize propagandistický pořad Atentát na kulturu, reagující na procesy s undergroundem v roce 1976 i následný vznik Charty77.

Koncem sedmdesátých let potkal v divadle svou budoucí ženu, Taťánu Mlčochovou. Netrvalo dlouho a díky její práci v kanceláři používali divadelní cyklostyl k množení zajímavé literatury nebo tiskovin, které se k nim dostávaly, výtisky pak posílali dál, mezi své známé. „Šlo o duchovní věci, InfoCh, Charta, Solženicyn - Nežít se lží, takový věci. Od Rosti Valuška hodně, něco se ke mně dostalo v Ponorce.“ Jezdívali v té době i do Polska a Maďarska, z Polska párkrát vezli literaturu přes hranice s Oldřichem Kučerou.

Roku 1981 se Petr a Taťána vzali. O rok později dostali povolení vycestovat do Jugoslávie, přes známou se podařilo získat zájezd s Autoturistem, ačkoliv neměli auto a na místo jeli vlakem. Petr na tuto chvíli čekal sedm let. Začali se připravovat k odjezdu, když zjistili, že čekají dítě. Museli se rozhodnout, zvolili možnost odjet... Pár dní před odjezdem se svěřil matce a sestře, matka mu předala kontakt na rodinu v Německu, odsunutou po roce 1945. Jiný záchytný bod neměli. 

Na svobodu se proplížili vinicí

V srpnu 1982 se vydali na cestu. Ve vlaku proběhlo menší drama, které mohlo vše zvrátit. Na maďarských hranicích po Petrovi požadoval celník potvrzení od Vojenské správy, že může vycestovat. Nenapadlo ho, že jej musí vyřizovat, když byl vyškrtnut ze stavu schopných. S manželkou, mimo jiné amatérskou zpěvačkou a herečkou, sehráli hádku, celník je nechal být se slovy: ‚To bylo naposledy!‘ Netušil, jak velkou má pravdu, domů se nepodívali dalších devět let. V Jugoslávii si užili poslední bezstarostné dny, pak se vydali k hranicím s Itálií. Cestovali do Rijeky, autobusem přejeli k hranici a po obhlédnutí situace se proplížili potmě vinicemi. Místní pohraničníci nebyli zvlášť aktivní, světlomety je naštěstí minuly. Jak dlouho to trvalo, netuší. Vše překryl okamžik, kdy zaslechli italštinu z blízkého kempu. Byli na svobodě...Pokračovali pak pěšky do Terstu, svezli je dokonce policisté, doklady je nezajímaly.

Rozhodli se jet do Německa, v ruce pouze adresu Petrových příbuzných, neměli co ztratit. Následující rok strávili nejprve ve Freilassingu, poté v v horském hotelu v Königssee, s dalšími žadateli o azyl z východní Evropy. Jako další místo k žití nakonec zvolili Austrálii. Období v Německu bylo hezké, několikrát za nimi přijeli známí. Setkal se i s Georgem, který byl vystěhován v rámci akce Asanace o něco dřív do Rakouska. StB za nimi na návštěvu pustila i rodiče a sestru, měli je přesvědčit k návratu, což se nestalo. (Roku 1983 byli Petr a Taťána Bukvovi v nepřítomnosti odsouzeni ke dvěma letům odnětí svobody za nedovolené opuštění republiky. V Archivu bezpečnostních složek se dochoval vyšetřovací spis ze sbírky Správa vyšetřování StB – vyšetřovací spisy (V): arch. č. V-11684 OV a Evidenční karta emigrace). Petrovi se ještě dlouho zdávaly děsivé sny, ve kterých po něm režim šel. Po dobu svého pobytu v Německu nesměli pracovat a postupně si začali připadat jako ve zlaté kleci, potřebovali, aby se situace posunula. Stejného roku konečně dostali vytoužená víza do Austrálie. Začali se chystat k odletu. 

Vítala nás spálená země

Když na jaře roku 1983 přistávalo jejich letadlo v Melbourne, první pohled patřil spálené zemi. Austrálie se vzpamatovávala z Ash Wednesday, jednoho z největších požárů buše. Začátky nebyly lehké, měli problém sehnat práci, bydleli sice samostatně, v penzionu přes Americký fond pro uprchlíky, ale neměli zde zajištěnou výuku jazyka. V počátcích je učil nezaměstnaný soused, alkoholik Kevin, kterému vůbec nerozuměli. Nakonec absolvovali jazykový kurz, kde našli přátele, setkali se s místní českou komunitou. S manželkou později začali organizovat koncerty, jejichž výtěžek posílali VONS na podporu rodin politických vězňů. Vystoupil zde například Karel Kryl. (Z koncertu vzniklo CD Ocelárna, kde Taťána Bukvová zpívá backvokály). 

Situace se postupně stabilizovala, našli si bydlení, Petr však začal mít zdravotní potíže, australské podnebí mu nesvědčilo. Taťána Bukvová se pokoušela uchytit v umělecké sféře, podmínky zde ale byly tvrdé. Nakonec se rozhodli pokusit se ještě jednou o nový začátek v Německu. Začali šetřit peníze a zakoupili letenky kolem světa, umožňující několik mezipřistání, v případě potřeby se mohli dostat i zpět do Austrálie. Podnikli dobrodružnou cestu kolem světa bez pevného plánu, projeli i část Ameriky - New York, LA, San Francisco… Cestou navštěvovali české emigranty, Jiřího Mareše se ženou, George Popela... 

Hledání domova

Psal se rok 1986, když znovu začínali v Německu, opět se dostali do Königssee, Petr začal pracovat jako elektrikář a údržbář. Když už se vše zdálo na dobré cestě, obdrželi definitivní zamítnutí žádosti o azyl, společně s výzvou k opuštění státu do určitého data. Měli na výběr, zda pojedou na své náklady nebo se nechají odsunout. Tou dobou zjistili, že čekají dítě. V dubnu 1989 se narodil syn Bondy Peter, Petr byl u porodu. O tři měsíce později mířili za doprovodu policejní eskorty se psy na letiště a opouštěli Německo. Doprovázel je agent, který zmizel až při přestupu na Filipínách. Zatímco čekali v letištní hale, venku se strhla přestřelka, v zemi probíhal převrat. S tříměsíčním Bondym tehdy leželi pod letištními lavicemi a čekali, co se bude dít. Nikomu se naštěstí nic nestalo. 

Začala další kapitola jejich života. V Austrálii se vrátili do stejného města, už zde měli přátele, začali si zvykat, že zde zakotví, získali občanství. Pocit domova ale chyběl. Když jel Petr v listopadu 1989 z práce tramvají, viděl na náměstí hlouček lidí s československými vlajkami, přidal se k nim a ptal se, co se děje. ‘Padl režim!‘ slyšel neuvěřitelná slova. První myšlenky Bukvových patřily návratu domů. Nakonec se dohodli, že nejprve odjede manželka se synem, na zkoušku. Po návratu byla sice nadšená, ale stále si pro život syna představovali jiné prostředí a podmínky, rozhodli se počkat. Do Olomouce se vrátili roku 1991, bydleli u Petrovy sestry v domě u nádraží, čekali druhé dítě. Petr začal podnikat v oboru ostrahy. Byli nadšení z všeobecné euforie a svobody, ostatní nebylo ideální. Když je začali obtěžovat sociální pracovnice, které hodnotily, kde a jak budou žít, a Petr se navíc dozvěděl, že by nesměl být u porodu dcery, rozhodli se opět odjet. Ani podnikání nedopadlo dobře, zaměstnanci kradli. Řekli si, že se zkusí vrátit znovu za pár let. Odjeli do Německa, kde se mezitím ve městě Koblenz usadil manželčin bratr, roku 1991 se narodila dcera Andrea. Do Olomouce se natrvalo vrátili v roce 1996. Měli žít u Petrovy mámy. Manželka jela s dětmi dříve, Petr ještě musel vyřídit nějaké formality, prodat věci. Než mohl přijet, máma zemřela, rozloučit se s ní už nestihl. 

S rodinou se znovu zabydleli na Zeyerově ulici. Petr zůstal doma s dětmi, manželce se začalo dařit jako překladatelce. Vztah, který vydržel roky náročných situací, se návratem domů začal měnit. Už neřešili vše pouze spolu, jak byli zvyklí, vzdálili se i názorově. Petr se vrátil k divadlu, kde pracoval na pozici zástupce mistra, znovu začal dostávat menší role. Se ženou se nakonec v dobrém rozešli. Děti vystudovaly vysokou školu, v době natáčení obě žily v zahraničí. Petr Bukva se roku 2011 znovu oženil s přítelkyní Lenkou Daňkovou. V Olomouci, kde žil i v roce 2025, se stále potkává se svými vrstevníky, v hospodě U Kapličky pořádají jedenkrát ročně sraz. Petr Bukva má stále dlouhé vlasy, které k němu neodmyslitelně patří. Mladým lidem by vzkázal, že svoboda je v životě nejvíc. Doufá, že nedopustí, aby se historie opakovala.

Zdroje: 

https://theses.cz/id/cv81ho/Luk_Haberland_Kapitoly_z_undergroundu_na_severn_Morav_197.pdf

https://dspace.cuni.cz/bitstream/handle/20.500.11956/84605/RPTX_2012_2_11210_0_399626_0_136235.pdf

https://www.disent.usd.cas.cz/wp-content/uploads/UserFiles_file_03_Prameny_09_NORM_Magor_Zprava.pdf