Marie Brychtová

* 1928  

  • „Tatínka jsme neměli, tak maminka, chuděra, chodila po tych sedlákách, esli by jí něco dali, aby nás uživila. Ona nic neměla. A já jsem hlídala, dvanáct roků, to byli menší, a najednú, seděly jsme děcka mezi dveřama, to aj súsedovy děcka, a vykládaly jsme si a včil oni tam došli dva páni v autě, a že esli bydlí tady Zimmermanovi, že abych jim šla ukázat, kde je národní výbor. Já pam (říkám): ‚Dyť jste jeli kolem.‘ – ‚Ano, pojď, musíte jet.‘ Strčili mě do auta. Konec, a už nevěděl nikdo, kde su, co su, nic. Vedli nás všeckých do Mikulova a v Mikulově nás dali do – esli si pamatujete ty prasečáky, co vozili, nebo krávy a to byla jedna to... a do toho nás tam nahnali, do vagonu, vlak to jel. No, kde, já dvanáct roků, já jsem: ‚Kam nás včil vezú?‘ Všecí, no plakalo to všecko, tož to šlo krokem ten vlak, to bylo plné. To bylo ale dvanáct tech vagonů a to bylo všecko plné. No to byl můj první zážitek, co povidám: ‚Co s nama bude?‘ Dojeli jsme, oni to měli nějak udělané, že to jelo až do teho tábora. To byl dětský tábor na předělání na Němců a dojeli jsme tam a včil taká bachařka tam byla a ona si vzala tych dvanáct děcek a to bylo takové postavené, jak dyž teď chodí děcka na tábory. To byla taková velká louka a to bylo postavené. Tak jsme byly čtyři děvčata ve stanu jednem. No, to bylo hrozné, ale musely jsme, musely jsme. A já jsem se modlívala večer, já jsem tak seděla. To tam byla Ruska, Polka a jakási Švédka nebo co to bylo, čtyři jsme tam byly. A ty že: ‚Co děláš?‘ Ale nikdo nerozuměl, jenom ta Polka. Já pam: ‚Já se modlím.‘ A ona povidá: ‚Tak se modli, abychom všecí...‘ A já pam: ‚Ale dyť mně nerozumíte.‘ A ona mně na to říká: ‚Děvčátko, Bůh je jenom jeden. Ty se modlíš a modlíš se aj za nás, aby nás Pánbůh chránil.‘ Já pam: ‚No já se budu.‘ Každý večer, dyž jsme došly, tak ony jenom chodily za mnú, abych se modlila. Tak jsme si dycky sedly a modlily jsme se.“

  • „Tam byl taký mladý vojáček, nám donesl to jídlo a včil se na nás tak díval a povidá: ‚Dávejte si pozor, ten nachytal muchy a dal vám to do teho jídla. Dávejte si pozor.‘ Tak jsem si říkala, eště někdo, že to řekl, že kdybysme to řekli, tak ho zabili. V zimě jsme chodili, vyřezávali stromy a my jsme ty museli přitahovat na cestu, aby oni to mohli odvézt. Taky kluk se ozval, povidá: ‚Máme žízeň a je nám zima.‘ A oni měli každý ti papaláši termosky a měli to a ten jeden povidá: ‚Je snih, tak se nalízejte sněhu.‘ A tak nám to, to si taky pamatuju, já jsem měla sekyrku a šli jsme dom za ten celý den pěšky z teho lesu až do tábora a eště jsme museli zpívat: ‚Heute gehört uns Deutschland und morgen die ganze Welt. Dneska nám patří Německo a zítra celý svět.‘ A tak jsme museli zpívat, a my unavení. Tak tam byla taková... tak jsme si tam sedli a já jsem tu sekyrku tam zapomněla. Já pam (říkám): ‚No já teď dostanu za to.‘ No ale došli jsme, děcka nic neříkaly, házely to na hromadu, tak ona si myslela, že aj já jsem to tam hodila. No na druhý den zas a byli jsme oblečení, boty, veliké všecko, co nám dali, a ta Němka sama povidá: ‚Dejte si na ty nohy hadry, zamotejte si to a ty boty, aspoň vám bude teplo, dyž budete celý den v tem lesi.‘“

  • „Než jsem utekla, tak on (Polák) právě došel za mnú a povidá: ‚Ty musíš utéct, já ti všecko udělám, já ti seženu něco.‘ Fakt, kabelku mně sehnal, abych byla... ‚Já tě budu čekat a já tě někde dám, ty se nějak dostaneš.‘ A včil jsme došli, to všecko, my jsme nosili pásky na klopě a na rukávech, tak to všecko mně oddělal, jakýsi kabát mně donesl. No a on povidá: ‚Pojďme, ideme.‘ Šli jsme k cestě, jak ustupovali ti Němci, a včil jsme došli tam a on toho jednoho zastavil, že: ‚Kam jedete?‘ Že: ‚Za Znojmo, až tam kdesi.‘ A on (Polák) povidá: ‚Byla tady na návštěvě a včil se nemůžu nijak dostat dom.‘ A on povidá: ‚No, může.‘ On měl polní kuchyň, tam měl na tem vozu kotel a tam, takže: ‚Ať si vleze za ten kotel, tam je teplo, a může jet s nama.‘ No já jsem došla fakt až do těch Novosedlí. A včil jsem došla až k cestě, protože to jsme z Novosedlí museli chodit pěšky k nám do dědiny, a včil jela motorka, chlapec na motorce, zastavil a že: ‚Kam? Do Nového Přerova? Já vás svezu.‘ Ale já jsem se bála. A on se tak na mě podíval, že: ‚Ty se bojíš, že... neboj se, já tě na začátku Přerova vysadím a půjdeš.‘ Tak mě dovezl fakt, já jsem se dovezla až tam a včil jsem došla dom a v kuchyni kráva rozřezaná, to už Rusi si vařili. Já pam (říkám): ‚Kde sú naši, kde ti lidi sú?‘ No že ve sklepách. Já jsem tam šla, já jsem na minu nešlápla, nic, a já jsem došla až tam do teho. Já pam: ‚Kde naši sú, kde je maminka?‘ – ‚Oni sú u Křižaniců, běž tam.‘ To bylo, tak ve sklepě dole byli. ‚Žofko, máš tady návštěvu.‘ A že: ‚Kdo by tady za mnú chodil...‘ A včil ona, jak ona po tych (schodech) šla do teho vrchu, tak ona se na mě dívala, a ona mě nepoznala. Já pam: ‚Mami, to su já...‘ No, ona spadla. To srdíčko... omdlela. Tak ju hned křísili, voda nebyla, tak ju pleskali tym vínem, tak se probrala a já pam: ‚Mami, to su já, já jsem se vrátila.‘“

  • Celé nahrávky
  • 4

    Moravská Nová Ves, 16.02.2018

    (audio)
    délka: 02:30:38
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Děvčátko, Bůh je jenom jeden

1948 - Marie Brychtová krátce po svatbě
1948 - Marie Brychtová krátce po svatbě
zdroj: archiv pamětnice

Marie Brychtová se narodila 5. března 1928 do rodiny manželů Zimmermanových v Novém Přerově na Mikulovsku jako čtvrtá z osmi sourozenců. Tatínek přišel na Moravu za prací z Chorvatska, maminka byla ze Slovenska. V roce 1938 byla obec připojena k nacistickému Německu a rodina odcestovala na Slovensko. Na jaře 1939 se musela vrátit, v obci už byli Němci. V květnu 1940 byla pamětnice násilně odvezena do pracovního tábora u Mauthausenu a na pět let se stala číslem 24. Při přechodu fronty na jaře 1945 se jí podařilo za pomoci polského chlapce z tábora utéct a dostala se domů. V obci probíhaly ke konci druhé světové války tvrdé boje. V té době se dozvěděla, že byla do tábora poslána záměrně za jinou dívku. V roce 1945 začala pracovat v dětském domově v Mikulově a v roce 1948 se provdala za Josefa Brychtu. Vychovali spolu tři děti.