Mgr. Drahomíra Brychtová

* 1932

  • „Zažila jsem velký nálet. Když jsem jela do Chrudimi k zubaři, tak jsem potkala kamarádku, která tam byla za babičkou. Babička nás pozvala na oběd a oni bydleli u továrny Wiesnerka, byla těsně vedle toho domu. Babička nám udělala řízek a u oběda se ozvaly sirény. My jsme na to nedbaly, protože takových poplachů byly stovky v Hlinsku i v Chrudimi. Tentokrát to ale bylo doopravdy. Najednou se ozvala rána velice blízko. Bylo to pár metrů od toho domu, s matkou jsme vystřelily jako šílené a běžely jsme do sklepa. Babička u toho řízku seděla a říkala, že se nic neděje. Ve sklepě nám maminka řekla, ať si klekneme na kolena a modlíme se. Najednou se ozvala další rána a babička shora volala, že si to nesmíme nechat ujít a ať jdeme na chodbu, že je vidět, jak v Pardubicích hoří. To tenkrát hořela Fantovka. Po tom náletu tam u nádraží byly ještě asi deset let díry.“

  • „Když jsem jezdila do gymnázia do Chotěboře, tak vlak třeba zastavil na Doubravce, my jsme vyskočili a vrhli jsme se do trávy, jak nám průvodčí přikázal. Kdyby bombardovali vlak, abychom my byli v trávě kryti. Tak jsem poznala, že mám sennou rýmu. Protože, když jsem ležela v těch rostlinkách, tak mě to pak pronásledovalo celý život. V chotěbořském gymnáziu se pak chvíli dokonce neučilo, protože ho okupovali němečtí vojáci, jezdili jsme si tam jen pro úkoly. A doma jsme to přečkali.“

  • „Přišla válka a tatínek se zapojil do hlineckého odboje. Gestapo si pro něj přišlo přímo do třídy, tam ho zatkli. Velmi dojímavé bylo, když jsem šla nedávno po ulici a potkal mě tam nějaký hodně stařičký pán, pro mne neznámý. Řekl mi, že on byl ve třídě, když mého tatínka před jeho očima zatkli. To mě docela dojalo.“

  • „Bylo to krásné až do doby, kdy nastoupili henleinovci, a pak už se ta krása změnila v horor. Když mně byly asi čtyři roky, tak naši seděli na verandě školy a přes cestu, kde nejezdilo nic ani auta, ani koňská spřežení, tak mě poslali do obchodu, abych se protrénovala v samostatnosti. Na cestě mě přepadli henleinovci, bylo jim třináct čtrnáct roků a surově mě zkopali a zbili, než k nim rodiče doběhli. Maminka je potom začala honit, ale nedohonila, protože jim zmizeli v obilí, a možná bylo dobře, že je tenkrát nedohonila. Tohle trauma si nesu celý život. I doteďka pociťuji… protože rány se zahojily, modřiny zbledly, ale v té duši to zůstalo.“

  • „My jsme chodívali pěšky. Já jsem velký vodomyl a pořád jsem se v létě koupala. Šli jsme od rybníka Jánuš a stoupali po silnici od Chotěboře z kopečka dolů, jak je dnes sjezdovka. Teta, která šla s námi, říkala: ‚Ajejda, zítra bude strašně pršet. Říká se, že když jsou večer červánky, tak že bude druhý den pršet.‘ A to nebyly červánky, to hořely Ležáky. Úplně mě zamrazí, když vidím ten požár na nebi, tu červenou oblohu. Nás by v životě nenapadlo, že to je tak velký oheň, a tak jsem viděla Ležáky na vlastní oči.“

  • „Protože literatura a řeč jsou kulturní poklady, které nemůže nikdo hanobit. Jeden student mi napsal do sešitu, kde měl psát nějakou četbu, tak napsal: ‚Já jsem doma nic neudělal, protože nebudu mluvit jazykem zrádců.‘ Tak jsem mu tam napsala, že bude asi němý, protože v každým národě je těch zrádců habaděj.“

  • „Nejsem žádný Jan Hus ani Komenský. Jsem jen malý ubohý červíček a věděla jsem jasně, že se dopouštím zrady, a plivala bych před sebou nejraději, protože jsme museli před nějakým symbolem, českou vlajkou a před Komenským, nahlas prohlašovat, že souhlasíme. Dvě děti jsem měla na vysoké škole, takže jsem tu hanebnost udělala. Mrzí mě, že jsem z církve odešla a proti tomu neprotestovala. Není to ale omluva a strašně se za sebe stydím.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Hlinsko, 25.09.2020

    (audio)
    délka: 01:10:18
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Hlinsko, 12.10.2020

    (audio)
    délka: 39:03
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 3

    Jihlava, 09.04.2022

    (audio)
    délka: 01:30:28
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Královehradecký kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Po útoku henleinovců zůstává duše dodnes pošramocená

Drahomíra Brychtová, roz. Heindlová (nar. 1932)
Drahomíra Brychtová, roz. Heindlová (nar. 1932)
zdroj: archiv pamětníka

Drahomíra Brychtová, rozená Heindlová, se narodila 18. března 1932 ve vesnici Raškov v podhůří Jeseníků. Její otec Jan Heindl byl řídícím učitelem zdejší státní české menšinové školy, kde vyučovala i její maminka Marie. Během 30. let docházelo v pohraničí k častým útokům zfanatizovaných přívrženců Adolfa Hitlera na české obyvatelstvo. Jednou z obětí henleinovců se stala i malá Drahomíra. S vyhlášením všeobecné mobilizace v září 1938 narukoval Jan Heindl jako československý důstojník v záloze do Užhorodu a manželka s dcerou Drahomírou se mezitím přestěhovaly do Pardubic, kde prožily začátek německé okupace. V létě 1939 se Heindlovi trvale přestěhovali do Hlinska, kde se otec pamětnice zapojil do ilegálního odboje. 17. března 1941 došlo k jeho zatčení a odsouzení k 16 měsícům vězení. Většinu trestu si odpykal v německém Bayreuthu a domů se vrátil s podlomeným zdravím. Přesto se v únoru 1945 stal členem partyzánské brigády Jana Koziny a podílel se na diverzních akcích. Pamětnice odmaturovala na státním reálném gymnáziu v Chotěboři. Po dosažení pedagogického titulu a později dálkově vystudované filozofické fakultě vyučovala výtvarnou výchovu, keramiku a cizí jazyk. Za svoji pedagogickou činnost byla komunistickým režimem často postihována. Vyučovala ve Vysokém Mýtě, Litomyšli a v Hlinsku. Během normalizačních prověrek ve škole pod nátlakem deklarovala svůj souhlas se vstupem vojsk Varšavské smlouvy. Do zasloužené penze odešla ve věku 75 let a i poté působila v pěveckém sboru. V době natáčení žila v Hlinsku (říjen 2020).