„Bylo to krásné až do doby, kdy nastoupili henleinovci, a pak už se ta krása změnila v horor. Když mně byly asi čtyři roky, tak naši seděli na verandě školy a přes cestu, kde nejezdilo nic ani auta, ani koňská spřežení, tak mě poslali do obchodu, abych se protrénovala v samostatnosti. Na cestě mě přepadli henleinovci, bylo jim třináct čtrnáct roků a surově mě zkopali a zbili, než k nim rodiče doběhli. Maminka je potom začala honit, ale nedohonila, protože jim zmizeli v obilí, a možná bylo dobře, že je tenkrát nedohonila. Tohle trauma si nesu celý život. I doteďka pociťuji… protože rány se zahojily, modřiny zbledly, ale v té duši to zůstalo.“
„My jsme chodívali pěšky. Já jsem velký vodomyl a pořád jsem se v létě koupala. Šli jsme od rybníka Jánuš a stoupali po silnici od Chotěboře z kopečka dolů, jak je dnes sjezdovka. Teta, která šla s námi, říkala: ‚Ajejda, zítra bude strašně pršet. Říká se, že když jsou večer červánky, tak že bude druhý den pršet.‘ A to nebyly červánky, to hořely Ležáky. Úplně mě zamrazí, když vidím ten požár na nebi, tu červenou oblohu. Nás by v životě nenapadlo, že to je tak velký oheň, a tak jsem viděla Ležáky na vlastní oči.“
„Protože literatura a řeč jsou kulturní poklady, které nemůže nikdo hanobit. Jeden student mi napsal do sešitu, kde měl psát nějakou četbu, tak napsal: ‚Já jsem doma nic neudělal, protože nebudu mluvit jazykem zrádců.‘ Tak jsem mu tam napsala, že bude asi němý, protože v každým národě je těch zrádců habaděj.“
„Nejsem žádný Jan Hus ani Komenský. Jsem jen malý ubohý červíček a věděla jsem jasně, že se dopouštím zrady, a plivala bych před sebou nejraději, protože jsme museli před nějakým symbolem, českou vlajkou a před Komenským, nahlas prohlašovat, že souhlasíme. Dvě děti jsem měla na vysoké škole, takže jsem tu hanebnost udělala. Mrzí mě, že jsem z církve odešla a proti tomu neprotestovala. Není to ale omluva a strašně se za sebe stydím.“
Drahomíra Brychtová, rozená Heindlová, se narodila 18. března 1932 ve vesnici Raškov v podhůří Jeseníků. Její otec Jan Heindl byl řídícím učitelem zdejší státní české menšinové školy, kde vyučovala i její maminka Marie. Během 30. let docházelo v pohraničí k častým útokům zfanatizovaných přívrženců Adolfa Hitlera na české obyvatelstvo. Jednou z obětí henleinovců se stala i malá Drahomíra. S vyhlášením všeobecné mobilizace v září 1938 narukoval Jan Heindl jako československý důstojník v záloze do Užhorodu a manželka s dcerou Drahomírou se mezitím přestěhovaly do Pardubic, kde prožily začátek německé okupace. V létě 1939 se Heindlovi trvale přestěhovali do Hlinska, kde se otec pamětnice zapojil do ilegálního odboje. 17. března 1941 došlo k jeho zatčení a odsouzení k 16 měsícům vězení. Většinu trestu si odpykal v německém Bayreuthu a domů se vrátil s podlomeným zdravím. Přesto se v únoru 1945 stal členem partyzánské brigády Jana Koziny a podílel se na diverzních akcích. Pamětnice odmaturovala na státním reálném gymnáziu v Chotěboři. Po dosažení pedagogického titulu a později dálkově vystudované filozofické fakultě vyučovala výtvarnou výchovu, keramiku a cizí jazyk. Za svoji pedagogickou činnost byla komunistickým režimem často postihována. Vyučovala ve Vysokém Mýtě, Litomyšli a v Hlinsku. Během normalizačních prověrek ve škole pod nátlakem deklarovala svůj souhlas se vstupem vojsk Varšavské smlouvy. Do zasloužené penze odešla ve věku 75 let a i poté působila v pěveckém sboru. V době natáčení žila v Hlinsku (říjen 2020).
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
