Jolana Blau

* 1938  

  • „Pracovní tábor Nováky byl místo Osvětimi. Maminka tam dělala klobouky od roku 1942 do 1944. Pak přišlo slovenské povstání. Nechali nás jít, kam chceme. Schovávaly jsme se v jeskyních a v lese. Měly jsme dokonce falešné papíry. Babičku jsme ztratily. Nakonec nás chytli a odvezli do Terezína, kde jsem byla osvobozená v květnu 1945. To mi bylo sedm let. Chytli nás, když jsme chodily po těch lesích. Vzali nás do Seredu a odvezli do Terezína. Maminka nevěřila, že jedeme tam. Byl tam jeden hrozně slušný Němec, který mi dával bonbony a říkal mamince, ať se nebojí, že nejedeme do Osvětimi. Byl už říjen nebo listopad 1944, kdy už odjel poslední transport do Osvětimi. Proto jsem tady.“ Autor nahrávky: „V lesích vám pomáhali partyzáni?“ „Ano, byly jsme s partyzánama, pak u nějaké selky. Nebylo to jednoduchý. Trvalo asi dva až tři měsíce, než nás chytli.“

  • „Na Terezín si pamatuju málo. Vím, že jsme bydlely v nějakém domě u nádraží. Pamatuju si jen, jaký na mě udělalo dojem, když přijely vagony, oni je otevřeli - a tam byli lidi, kteří přijeli z Osvětimi. Byli jen kost a kůže, žili a nežili. Polovina jich byla mrtvá. Bylo mi sedm let, tak jsem na to koukala, vůbec jsem si to nedovedla představit. Někde jsem si tam samozřejmě hrála. Maminka nakonec pracovala v pekárně, protože jsme měli před válkou pekárnu. Tam poznala mého nevlastního otce.“

  • „Taky je zajímavé, jak začal můj muž s koberci. Jednou mu někdo zavolal domů, že má velký koberec a potřebuje se ho zbavit. O kobercích ale nic nevěděl, tak ho vzal a zkusil ho nabídnout nějakým známým do obýváku. Koberec byl ale moc velký. Stál na rohu a nevěděl, co má dělat. Někdo mu poradil, že nějaký pan Zajíček má obchod se starými koberci. Zkusil koberec udat tam. Tu historku vykládal asi tak 300 lidem během našeho manželství, protože se ho každý ptal, jak začal. On byl opravdu, jak se říká, americká ‚success story‘, protože když přijel do Ameriky v roce 1962, neuměl slovo anglicky, neměl žádné peníze, a v roce 1976 už prodával do Bílého domu. Každý se ptal, jestli rodina obchodovala, ale jeho rodiče měli obchod se smíšeným zbožím. Přišel tedy k Zajíčkovi do obchodu, chvíli se spolu bavili, pan Zajíček mu vykládal, odkud který koberec pochází – z Kavkazu, Turecka, Persie atd., a když vyšel z obchodu, říká si: ‚Tohle chci dělat.‘ Pan Zajíček ale nebyl příliš přátelský. Zavolal tedy mámu na Slovensko, ať přiveze husu, kachnu a husí játra. Přivezla velkou tašku a on s ní šel za panem Zajíčkem: ‚Hrozně bych chtěl, abyste mě učil o kobercích.‘ Když to viděl, nemohl ho odmítnout a souhlasil, že ho bude učit. Manžel tam chodil tři měsíce párkrát týdně na hodinu nebo dvě. Po třech měsících Zajíček říká: ‚Pane Blau, to je všechno, co Vás můžu naučit. Víte už něco?‘ Manžel říká, že ne, jestli se na něj zlobí: ‚Teď už se musíš učit ze zkušenosti. Když se budeš potřebovat zeptat, až něco koupíš, přijď.‘ Za šest měsíců už byl manžel jeho partnerem.“

  • „Narodila jsem se v Bánovcích nad Bebravou u Trenčína. Můj otec byl Maďar z Podkarpatské Rusi. Pocházel z velmi chudé rodiny. Před válkou hledal s kamarády práci, přišel do Bánovců, zamilovali se do sebe a vzali se. Narodila jsem se v roce 1938. Pak přišla válka. V roce 1941 vzali otce, tetu a strýce a poslali je do Osvětimi. Můj otec zemřel v Majdanku, což jsme se dozvěděli o rok později. Já s maminkou a babičkou jsme jely do Nováků. To byl pracovní tábor na Slovensku. Tam jsme byly dva roky.“

  • „Určitě znáte jméno Andy Warhol. Dělal obraz mého manžela a dcery. Chodil k nám nakupovat. My mu dali koberec a tapiserie a on nám udělal obrazy. Ptala jsem se ho, když je taky Slovák, jestli mluví slovensky: on, že ne. Nebyla to pravda, ale nechtěl. Byl nazrzlej. Chodil k nám do obchodu často.“ Autor nahrávky: „Jaký byl?“ „Byl trochu divnej, jako každej umělec. Udělal obrazy těch nejznámějších hereček a herců. Dceru Andreu portrétoval, když jí bylo pět let. Před třiceti lety. Měl ten nejstarší polaroidovej fotoaparát, pořád ho používal. Udělal s ní asi 24 fotek z různých pozic. Když je vyvolal, vybrali jsme, kterou chceme, aby ji namaloval. Maloval ji podle fotky, neseděla mu tam. Manžel pak chtěl, aby nám dal i tu fotku, ale on ji nechtěl dát, ale když na tom trval, nakonec ji máme. Totéž se pak o něco později opakovalo s manželem. Když si pak šel manžel do ateliéru pro obraz, asistent říkal, že ho ještě nepodepsal. Muž odpověděl, že to nevadí, že až Andy přijde do galerie, že to podepíše. Warhol ale mezitím musel do nemocnice a zemřel.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 21.05.2007

    (audio)
    délka: 01:14:14
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

„Když jsem mu zavolala, byl z toho úplně perplex. Samozřejmě už byl ženatý.“

7 portret.jpg (historic)
Jolana Blau
zdroj: Jan Horník

Jolana Blau se narodila 27. dubna 1938 v Bánovcích nad Bebravou. Když jí byly tři roky, postihl její rodinu obvyklý osud evropských Židů. V roce 1941 byli otec, teta a strýc deportováni do Osvětimi, otec později zahynul v Majdanku. Jolana byla v roce 1942 společně s maminkou a babičkou umístěna v pracovním táboře Nováky. Po vypuknutí Slovenského národního povstání se v roce 1944 dostaly na čas na svobodu a ukrývaly se v lesích mezi partyzány. Nakonec je ale opět chytili a na podzim roku 1944 odvezli do Terezína. Tam se také tehdy již sedmiletá Jolana dočkala osvobození. Z celkem asi dvousetčlenné rodiny se zachránily jen ony tři. Po válce se Jolana s maminkou a babičkou odstěhovala do Prahy, kde vystudovala obchodní školu. Ve dvaceti letech se poprvé vdala. Po srpnové invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 emigrovala i s pětiletou dcerou Simonou přes Rakousko do USA. Po několika letech se v USA Jolana podruhé vdala za Vojtěcha Blaua, českého emigranta a jednoho z nejslavnějších obchodníků s perskými koberci a tapiseriemi. Dnes žije v New Yorku.