Hana Blagodárná, rozená Hnitková

* 1935  

  • „Teď mezitím, když tatínek byl v té vyšetřovací vazbě, tak potom přišel zákaz, že nesmí učit v Praze. Tak učil, dojížděl, na Vepřek, to je za Kralupy taková ménětřídka (taky mě tam jednou vzal na návštěvu, abych se tam podívala na jeho působiště), a pokračovalo to, protože ten jeho odpor vůči tomu zabírání (soukromé půdy) byl stálý, tak potom dostal zákaz učit vůbec a jezdil na Kladno do hutí. Takových lidí bylo hodně, proto byl z Vítězného náměstí vypravován brzy ráno autobus s těmi všemi pracovníky. Jel přímo na Poldovku a tam pracovali do dvou hodin. Tak v půl třetí se vracel domů. Potom, to se pamatuji, to mi bylo asi sedmnáct let, v roce 1952, jsem přišla ze školy a sestra byla venku, si hrála, a u nás zazvonila bezpečnost. Maminka byla v domácnosti, tak jí řekli, jestli někdo z rodiny je mimo byt, aby okamžitě se vrátil. Tak mě maminka poslala za sestrou, abych ji přivedla. Prokázali se papíry, že jsou z bezpečnosti a že mají povolení k policejní prohlídce našeho bytu. Vyndali všechny knihy z knihovny, každou zvlášť protřepávali. Všechno prohledávali, celý byt, a když se vrátil tatínek z toho kladenského autobusu ke třetí hodině, tak ho hned zatkli a mamince řekli, že se musí do týdne vystěhovat s námi, s oběma dcerami z bytu, a že musí opustit Prahu.“

  • „Byl to velice krušný den pro maminku, protože nevěděla, kam otce odvedli, co si počne s nábytkem z třípokojového bytu a jak to všechno během týdne zvládne. Ale měli jsme přátele, hlavně jednu, která se jmenovala Lojzička Wernerová. Byl to vídeňský sirotek, který byl vychováván panem Čásenským, předsedou spolku České srdce, který se staral o všechny české sirotky ve Vídni a ji si tak oblíbil, že ji ke svým dvěma dcerám adoptoval. Ona se vlastně ani pak nevdala a celý život se starala o své adoptivní rodiče a doprovodila je až ke hrobu. A to byla naše přítelkyně, která nám ve všech těžkých dobách pomáhala. Pamatuju se, že přinášela krabice, papíry, že se všechno balilo: nádobí, knihy. Měli jsme na Kralupsku příbuzné, maminka tam měla bratrance v Olovnici, který tam byl mlynářem. Taky se pamatuju, že jsme tam po válce byli na odhalování pamětní desky, kterou mu udělily po válce úřady za to, že dával lidem za války načerno mouku a tím prostě je podporoval, tak mu tam odhalily na domě desku. Ovšem jeho synové už ani nebyli přijati na žádnou školu, takže byli tímto zase takhle potrestáni. Tak k tomuto strýčkovi, který tam měl prostory na špýcharech, tak tam se odvezla většina toho nábytku. A když potom po letech se to všechno sváželo zpátky, tak mí rodiče říkali, že to všechno naše zařízení bylo na celkem šestnácti místech. My jsme si nemohli nic nechat, jenom osobní věci, protože jsme to neměli kam dát.“

  • „Můj muž se jmenoval Dimitrij Blagodárný a jeho otec žil u Rostova. Byl z rodiny několika sester jediný chlapec, nejmladší. Když přišla občanská válka, tak chodil do septimy a všichni profesoři s těmi studenty se rozhodli, protože si mysleli, že to bude jen přechodná záležitost těch nepokojů, tak že se nalodí na loď, přeplujou Černé moře a dostudujou tu oktávu někde jinde v bezpečí. Po cestě je zajali na nějakým ostrově, kde je krmili jenom česnekem, takže si vzpomínám, že od té doby můj tchán ho neměl rád. Vylodili se v Šumenu v Bulharsku, kde je celou tu třídu i s profesorským sborem přijali do místního bulharského gymnázia, kde mohli dostudovat tu oktávu. Pak mohu doložit tchánovo vysvědčení z toho Šumenu. Tenkrát byla nejlepší známka, myslím, šestka a nejhorší jednička a jenom mě zaujalo a ukazovala jsem to vnoučatům, jak maturoval z pěti nebo šesti jazyků. Francouzštinu, ruštinu, no já to tam mám všechno napsaný. A celkem s výborným prospěchem. U nás vlastně vznikla republika a předsedou vlády byl Kramář, jehož manželka byla Ruska. A protože Evropa byla plná emigrujících Rusů, kteří odcházeli do Francie, do Československa, tak se u svého muže přimluvila, aby tady ty ruské emigranty přijali, aby jim poskytli bydlení, možnost dalšího studia, aby tady mohli dál žít.“

  • Celé nahrávky
  • 4

    Nemocnice ve Střešovicích, Praha 6, 02.12.2015

    (audio)
    délka: 01:26:35
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 5

    ZŠ Petřiny - Sever, 14.11.2016

    ()
    délka: 
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Uchovat si zdravý životní optimismus, to je první záruka životního štěstí

Podobenka pamětnice, Praha, 1945
Podobenka pamětnice, Praha, 1945
zdroj: archiv pamětnice

Hana Blagodárná, rozená Hnitková, se narodila 3. března 1935 v Praze. Tatínek byl učitel z učitelské rodiny v Kralupech a maminka z rodiny statkářů na Roudnicku. Celý život žije v Praze 6. Po Únoru byl otec vzat do vazby pro aktivní nesouhlas se zabíráním půdy a po propuštění dostal zákaz učit v Praze a posléze za katedru nesměl vůbec. Do roku 1952 pracoval v kladenských hutích, kdy ho bezpečnost zatkla, a v monstrprocesu byl odsouzen na jedenáct let. Domů se vrátil na amnestii po více než dvou letech. Matka s dětmi byla vyhozena z bytu a celá šestičlenná rodina žila v jednopokojovém bytě. Pamětnice byla přesto přijata na pedagogické gymnázium, stala se z ní učitelka na prvním stupni a později se vdala za syna ruského emigranta.