Tomáš Bísek

* 1939  

  • „No, tak dostat se k tomu dokumentu na venkově jinak než přes přátele v podstatě nebylo jak. My jsme se o tom dozvěděli nepřímo, to nám k ničemu nebylo. Ale pak jsme jeli na návštěvu do Horních Dubének, to je evangelický sbor, kde měli manželé Kašparovi ten dokument od brněnských přátel na stole. Byl tam seznam té první řady signatářů. Ten dokument, to bylo jednoznačné. Říkali jsme si: To je náš dokument taky. Nepřivlastňujeme si ho, ale patříme k těm, kteří jej chtěli podpořit. Dívali jsme se na ta jména: Rejchrt, Šimsa, Trojan, Kocáb a další, Patočka, Hájek. My jsme si říkali: No jo, za to je postaví ke zdi. To je málo, ale když se to pomnoží rychle, tak je nestihnou všechny likvidovat. Tak kolega Pavel Hlaváč a já jsme se sebrali a jeli. Já byl pověřen manželkou, abych to za ni také podepsal. Jeli jsme do Prahy, nevěděli kam, tak jsme jeli za Ladislavem Hejdánkem, toho jsme znali z církve. Když jsme přijeli, tak na kraji ulice před jeho domem vidíme policejní auto. Byli jsme bezradní, otočili to, objeli několikrát bloky a přemýšleli, kam jet, když najednou jsem si všiml, že policajti odjíždějí. Pavel řídil. Říkám: Hele, teď se tam dá zajet, odešli, tak snad nepřijdou hned zpátky. Tak jsme přiběhli, řekli, že chceme podepsat. Povídali jsme si a jeli zpátky. Vím, jak jsme jeli z Prahy a říkali jsme si: Tak, a teď za námi vyrazí tanky. Opravdu jsme se báli. Pavel měl pět dětí, já čtyři děti. A já nedokázal podepsat manželku. Přijel jsem domů, řekl jsem, jak to bylo, že jsem ji nepodepsal, a ona se hrozně zlobila.“

  • „Jednou šli chlapi z louky, potkali jsme se. Tam nad Telecím byl takový vrch. A oni říkali: Pane faráři, támhle sedí na mezi a koukají na vás triedrem. Někteří lidi měli odvahu něco říct, někteří se mně vyhýbali. Do jisté míry si zvykli, do jisté míry měli trampoty. Jednou jsme měli návštěvu z NDR a okamžitě byla jediná asfaltka, která vedla přes vesnici, uzavřená. Všechny legitimovali. A já si říkal, že kluci traktoristi budou mít malér. Taky nebyli štěstím bez sebe.“

  • „Pak přišel listopad, kdy byl ten velký proces. Petr Uhl, Václav Havel, Václav Malý, Otka Bednářová. To byl největší proces s Výborem na obranu nespravedlivě stíhaných. V pátek přijeli policajti za mnou: Pane Bísek, jestli v pondělí vyrazíte směrem do Prahy, skončíte v naší služebně, s tím počítejte. Tak jsme věděli, že se něco stane. Do pondělka jsme se už dozvěděli, že začal ten proces, pravděpodobně z BBC. A já jsem v neděli po bohoslužbách vlezl do obýváku, seděli jsme s manželkou. Díval jsem se na strop, který byl špatně nabílený, takové jedno zrníčko mě zaujalo. Neuvěřitelné, ne. Vzal jsem štafle, odloupnul to zrníčko a vylezl takový prstenec jako nehet, kovový. Řekl jsem si okamžitě, že je to odposlech a změřil jsem si vzdálenost od zdi. Šel jsem nahoru, na půdu, tam oddělal prkna a pazdeří, na tom místě jsem šmátral dovnitř a loktem jsem narazil do krabičky, která bzučela. Tak jsem ji vysunul. Na tom byly dráty a za krabičkou další a na té mikrofony. Ta krabička bzučela. Odhadl jsem příkon dvě stě dvacet, vyrval jim to a ono to ztichlo. Tak jsem šel dolů a řekl jsem manželce: Jsme ve válce. Počítali jsme, že tam vlítnou. Ale nic.“

  • „Přišel podzim, datum teď přesně nevím, a začal ten největší proces: Václav Havel, Petr Uhl, Václav Malý, Otka Bednářová a spol. A v pátek přijela bezpečnost k faře a řekli: ,Vy, pane faráři, jestli vy v pondělí vyrazíte ku Praze, tak budete zadržen.‘ My jsme věděli, že je to tenhle proces. No a v neděli po bohoslužbách jsme seděli s Danielou v obýváku. Díval jsem se na strop, takovej hrubě nahozenej byl, a jedna taková ta pecička v té vazbě se mi nelíbila. Donesl jsem si štafle, odloupnul to a tam byl prostě kroužek, půlcentimetrovej, kovovej. Tak jsem si okamžitě změřil vzdálenosti, vylezl na půdu, hrábnul do té díry a narazil jsem do krabičky vedle toho, kterou jsem vysunul, a to byly dráty a hučelo to. Tak jsem odhadl, kde je vstup dvě stě dvacet, odpojil to a zmlklo to. Takže jsem to odložil, seběhl dolů a řekl Daniele, že jsme ve válce a možná, že hned přijdou.“

  • „Jednou mi bylo špatně a nemohl jsem jít do práce. Zůstal jsem doma a přišli na faru. Daniela řekla, že jsem v práci, a oni odjeli. A teď Telecí je jedna průběžná silnice, přehledná. Já jsem musel z fary přejít to údolí až nahoru, to znamená, že mě bude vidět minimálně deset minut. A nemůžu běžet. Byl jsem v tom oranžovým. A oni můžou zase přejet. Věděl jsem, kde je hájenka. Muselo se do Rybného a zase zpátky. Tak než tam dojedou a zeptají se hajného, kde teda vlastně jsem, a než se vrátí, tak to jsem odhadl, že může trvat snad víc než deset minut. Ale to jsem nemohl vědět. Takže jsem musel přejít tu ulici, a kdyby mě viděli, tak, tak by mě asi okamžitě vyhodili z práce. Tak by mě sebrali. No. Měl jsem několik chvil, kdy jsem si uvědomoval, že ta, snad jednou můžu promluvit jako farář, i když je to do médií, že ta boží přítomnost je masivní, že je se mnou. Když teď jsem si řekl: ‚Hospodine, snad dopustíš, ať tam chvíli zůstanou. Vždyť to není logický, když tak je zadrž, že hajný bude třeba na záchodě, než se na něho dotlučou, ať to stihnu.‘ No, pak jsem šel a samozřejmě, že z fary jsem šel rychle, ale pak přes silnici a nahoru, kde je vidět. Kdyby oni byli bývali se někoho zeptali potom, kde jsem byl. Ale oni pak už hledali jen na pracovišti a tam já jsem už byl. Jakmile jsem tam došel, tak jsem z toho měl náramnou legraci. Sedl jsem si do takovýho ďolíku v lese a byl jsem tam. A když jsem je slyšel, tak jsem je nechal přejít a pak jsem vzal sekyrku a začal jsem osekávat, takže se otočili a běželi zpátky. Oni: Co tam dělám? Jsem říkal: ‚Co dělám? Vždyť vidíte, ne?‘ A kdyby řekli, co jsem dělal, že mě neslyšeli osekávat, tak řeknu, že jsem svačil, ne? ‚Já pořád nesekám.‘ - ‚Vezměte si ty svý sekerky.‘“

  • „Ten zájem mi vysvětlil právě ten Petr Uhl, jak jsem už řekl. Říkal jsem mu: ‚Prosím tě, čím to je?‘ Tak říkal: ‚No tak si uvaž. Oni mají prostě v Hradci (Králové)… na kraji působí tahleta jakási fronta StB, kulturní nebo církevní. A oni potřebují výjezd, oni potřebují akci, aby tam úplně neshnili. A ty ses prostě vrátil z Ameriky. Tak to je přece jasný, že – to je on!‘ Já jsem on. Já jsem se hodil. Já jsem byl ten objekt. Tak se tomu ne objektu, ale oni v zásadě psali ,objektovi‘, věnovali. To bylo jeho vysvětlení. No a pak ty naše aktivity, které houstly, a pak s Chartou jsme už věděli, že jsme se dostali do přímé konfrontace. To pak už bylo jasné.“

  • „V téhle době v létě, si vzpomínám, jsem šel jednou na poštu, kde ten poštmistr, pan Polívka, straník, se mnou mluvil snad jednou o tom, co má napsat, že odebírám za tiskoviny. Já jsem tehdy řekl: ‚Nic.‘ A on: ‚Tam napíšu Literární noviny.‘ Jsem říkal: ‚Nic!‘ Tak byl z toho nešťastný, protože chtěl, aby tam něco měl. A teď jsem za ním přišel v létě. A on mi nepodal tím výřezem ve skle balíček pošty, ale k tomu sklu se naklonil a řekl: ‚Jdou po Vás!‘ A mě to hrozně naštvalo, a tak jsem se k němu sklonil a řekl jsem: ‚Řekl jste něco?‘ A on řekl: ‚Ne, neřekl.‘ Koukali jsme na sebe, a tak jsem mu řekl: ‚Tak pokračujte.‘ A on mi říkal: ‚Pane faráři, víte o tom, že tady je jedna chalupa, kde je nová telefonní linka, a že tam jezdí nějací lidé a nám připadá, že je to vázané na rytmus vašeho života?‘ A řekl mi, které je to stavení. Když skončil, tak jsem mu řekl: ‚Děkuji, že jste mi nic neřekl.‘ On řekl, že není zač a podal mi poštu skrz ten výřez. Tak to byla zkušennost s člověkem, kterého jsem měl zařazeného, on byl ze sousední vsi, jako člověka, se kterým se nedá počítat. Tohle udělal jednou a už nikdy jsem s ním nic nezažil. Ale bylo to pozoruhodný.“

  • „Po podpisu Charty jsme se jednou v Praze setkali s Uhlovými a já jsem je pozval k nám. A oni začali pravidelně chodit, jezdit. A výsledek byl, že jsme k nám zvali víc a víc lidí. Stali jsme se jakýmsi takýmsi hotelem. Tak se tomu říkalo. A vzpomínám si, jak jeden z těch nejstarších estébáků, který zřejmě sloužil v padesátých letech, pak už mi říkali, že je v důchodu, mi říkal: ‚Pane faráři, vy si myslíte, že navazujete na faráře Kadlece, který byl pomocníkem té Rady tří na Vysočině, viďte?‘ Protiněmecký odboj. ‚Jak on působil na faře, jak utíkal, jak tohle všechno… Na to jako vy si myslíte, že tou svou aktivitou navazujete? Ale to se šíleně mýlíte. Teď vy působíte proti dělnické třídě, proti stranické linii. Společnost je dnes nová. Já si vzpomínám, když jsme vyšetřovali jednoho sedláka, který pak musel sedět, jak on tam stál s manželkou a celou řádkou dětí a jak na to doplatil. Tak si dejte pozor. Takhle dopadnete.‘“

  • Celé nahrávky
  • 9

    Praha, 18.12.2015

    (audio)
    délka: 01:33:48
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)
  • 10

    Praha - Horní Počernice, 18.02.2011

    (audio)
    délka: 04:06:06
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 11

    Praha, 10.12.2015

    (audio)
    délka: 02:06:42
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Odděláme vás v rukavičkách, pane faráři

Bisek Tomas_02.jpg (historic)
Tomáš Bísek
zdroj: Dobová fotografie z archívu pamětníka, součaná natáčení Eye Direct

Tomáš Bísek se narodil 30. listopadu 1939 v Praze. Pochází z tradiční evangelické rodiny. Vystudoval ČVUT a na umístěnku byl přijat do Kovosvitu v Holoubkově. Po roce v zaměstnání odešel na vojnu. V té době se rozhodl pro dálkové studium teologie. Přijat byl v roce 1963 k dennímu studiu. Ačkoli mohl bydlet u rodičů, přestěhoval se na kolej do ulice V Jirchářích. Během studia byl zvolen na jeden rok prefektem, tj. studentským lídrem. Seznámil se se svou budoucí manželkou Danielou a nějaký čas spolu bydleli na koleji v Jirchářích. Po ukončení studia pobývali společně rok ve Spojených státech amerických, kde Tomáš Bísek studoval postgraduál. Po svém návratu v roce 1970 začal pracovat jako farář na faře Českobratrské církve evangelické v Telecím na Vysočině. Působil tam až do roku 1982, kdy ztratil státní souhlas. Kvůli svým kontaktům do zahraničí a stykům s přáteli z disidentských kruhů byl sledován a opakovaně vyslýchán StB. Byl o něm veden spis s názvem Samota a byl vyšetřován i v rámci případů Ideodiverze, Agro a Papež. V roce 1977 s manželkou podepsali Chartu 77. V roce 1979 objevil doma odposlouchávací zařízení. Po ztrátě státního souhlasu nesměl vykonávat práci faráře, bylo mu však dovoleno nadále s rodinou užívat farářský byt v Telecím. Našel si tehdy práci dřevorubce a začal pracovat jako lesní dělník. Ačkoli se několik let snažil získat místo v jiném evangelickém sboru, neuspěl. Přijal proto nabídku zaměstnání ve Skotsku a v roce 1985 rodina odešla do Velké Británie. Zpočátku byl pomocným pastorem ve sboru v Cumbernauld, později se stal řádným pastorem skotské církve v Glasgow. Během pobytu v Británii spolupracoval s českou redakcí BBC. Po roce 1989 se do tehdejšího Československa opakovaně vracel, natrvalo se vrátil až v roce 1996. V letech 1996–2007 pracoval jako farář sboru ČCE v Praze na Spořilově. Během svého působení na Spořilově postavil kostel v Praze 4 na Jižním Městě, kam se sbor přestěhoval. V současné době je v důchodu a žije s manželkou v Praze. Jejich čtyři děti s rodinami žijí ve Skotsku.