Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Tomáš Bísek (* 1939  )

Odděláme vás v rukavičkách, pane faráři

  • narodil se 30. listopadu 1939 v Praze
  • vystudoval ČVUT
  • vystudoval teologii na Komenského bohoslovecké fakultě
  • v roce 1969 postgraduální studium v USA
  • v letech 1970–1982 působil jako farář ČCE v Telecím na Vysočině
  • v roce 1977 podepsal Chartu 77
  • 21. 10. 1979 objevil v bytě odposlouchávací zařízení
  • v roce 1982 zbaven státního souhlasu, našel si práci jako lesní dělník, dále bydlel s rodinou na faře v Telecím
  • roku 1985 odešel s rodinou do Velké Británie, kde působil nejprve jako pomocný pastor, později jako řádný pastor skotské církve
  • v roce 1996 se vrátil s manželkou natrvalo do České republiky
  • v letech 1996–2007 pracoval jako farář ve sboru ČCE v Praze na Spořilově (Jižním Městě)
  • je v důchodu, žije s manželkou v Praze, jejich děti s rodinami ve Skotsku

Na vojně se rozhodl, že vystuduje teologii a stane se farářem evangelické církve. Znamenalo to pro něj boj se Státní bezpečností, telefonní odposlechy a další ústrky. Ani jednou toho nelitoval. Mimo jiné proto, že jeho životním krédem je: „Nikdy neskonči s hledáním, tedy ohledáváním, k čemu je ti život svěřen, a snaž se tohle hledání zakotvit někde více než v sobě, aby ti někdy neujely obě nohy pod velkým tlakem.“

Narodil se 30. listopadu 1939. Otec byl strojní inženýr, matka vypomáhala v knihovně. Kromě něj měli tři další děti. Druhou světovou válku rodina prožila v pražské čtvrti Krč. Dodnes nemá rád ohňostroje, protože v něm evokují vzpomínky na bombardování Prahy, světla od střel a strach rodičů. Jeho matka byla dcerou evangelického faráře, otec byl činný v evangelickém kostele v Praze-Braníku.

„Moje cesta k víře však začala až s příchodem na vysokou školu,“ vysvětluje. Studoval na Fakultě elektrotechnického inženýrství Českého vysokého učení technického. Na přelomu 50. a 60. let. V té době patřily mezi nejdůležitější předměty marxismus-leninismus a dějiny dělnického hnutí. Škola byla, stejně jako ostatní školy v té době úzce spojena s komunistickou ideologií. Studenti byli při vstupu automaticky zapsáni do svazu mládeže, pedagogy museli oslovovat soudruhu. Tomáš Bísek si tehdy mezi spolužáky vysloužil přezdívku „jednotlivec“. Na jedné z přednášek se totiž pedagoga zeptal, jakou má v celé té komunistické mašinerii úlohu jednotlivec. „Prostě jsem zjistil, že ty marxisticko-leninské filozofické úvahy jsou jen utopie,“ říká.

Doma se sice o politice nemluvilo, ale věděl, že jeho otec byl vyslýchán Státní bezpečností. Při práci ve Švýcarsku se totiž setkal s emigranty a nijak se netajil tím, že není příznivcem komunistického režimu. 

Z vojny na teologii

Tomáš Bísek dokončil České vysoké učení technické, rok pracoval v podniku Kovosvit Holoubkov a nastoupil na roční základní vojenskou službu. Zažádal si o volno, kterému se říkalo opušťák, a v jeho průběhu se chystal dělat přijímací zkoušky na evangelickou teologickou fakultu. Když to oznámil, vojenští velitelé si mysleli, že si dělá legraci. K čemu? Vždyť už jednu vysokou školu máš. Takové věty slyšel ze všech stran. Šance, že bude přijat, byla mizivá. Počty studentů jednotlivých škol tehdy nařizovalo ministerstvo školství a o to, aby lidé studovali teologii, komunističtí vládci samozřejmě neměli zájem. Jenže mladý muž, který přišel k přijímacím zkouškám ve vojenské uniformě a už měl vystudovanou jednu vysokou školu, byl tak výrazný a zajímavý, že byl přijat. „Představoval jsem si, že nějak spojím teologii s tím, co jsem se naučil na technice, a využiju to při misiích v zemích třetího světa,“ shrnuje své tehdejší sny o budoucnosti.

Dostal od evangelické církve malé stipendium, dělal brigády, žil skromně, a tak mu vůbec nevadilo, že místo toho, aby si už po ukončení jedné vysoké školy vydělával a budoval kariéru, stal se v roce 1963 na dalších pět let chudým studentem. V roce 1966 se oženil. Spolu s manželkou Danielou prožili rozčarování ze srpna 1968. Paradoxem bylo, že zrovna v té době dostal Tomáš Bísek stipendium od amerických církví a mohl se účastnit stáže v New Yorku. Už měli malou dcerku a žena i s ní ještě mohla odcestovat s ním. Krátce po jejich odjezdu už další lidé s podobnými nabídkami odjet nemohli. Komunisté rušili už vydaná povolení, hranice se uzavřely.

New York nebo Telecí?

Otevřené akademické prostředí, ve kterém byli lidé zvyklí diskutovat. Svoboda. Mrakodrapy vysoké tak, že nebylo vidět nebe, i když zakláněl hlavu, jak to jen šlo. Tábory v přírodě, na kterých se scházeli lidé různých národností, vyznání a názorů. To byl pro Tomáše Bíska nový svět. A byl jím náležitě nadšen. Stáž končila a s ženou plánovali, že ještě Ameriku procestují. Jenže mu přišel dopis z Prahy. Ústředí evangelické církve oznamovalo, že je pro něj místo vikáře na faře v obci Telecí na Vysočině. Ve Spojených státech se tehdy stýkal s českými emigranty. Když se dozvěděli, že se chce vrátit do Československa, nechápali ho. „Říkali, že si naše dcerka Lucie nezaslouží, abychom ji odváželi zpět do koncentráku. Byla to svízelná situace,“ vzpomíná. Nakonec převážilo jeho přesvědčení, že více platný bude v malé obci rozvrácené kolektivizací zemědělství, v době, kdy bylo pro mnoho lidí hodně těžké udržet si víru v Boha. Přijel a dozvěděl se, že k výkonu práce vikáře nedostane státní souhlas, což bylo povolení, které stát vydával kněžím. „Zablokoval to krajský církevní tajemník. To znamená funkcionář, který působil jako dozor nad církvemi. Prohlásil, že Bískovi souhlas nikdy nedá, protože se vrátil ze Spojených států, takže je špion,“ vzpomíná.

Začala jednání, přimlouvali se za něj představitelé evangelické církve. Nakonec mu povolení dalo ministerstvo proti vůli církevního tajemníka. S rodinou se přestěhoval do vesnice Telecí. „Co jsem to vyvedl?“ přemítal, když místo mrakodrapů viděl v dálce jen pár stavení. Postupně pro něj těch pár domů a lidé z nich začali představovat jistotu a smysl jeho práce. „Viděl jsem lidi rozšlápnuté stalinskou kolektivizací venkova a přesto schopné organizovat si běžný život,“ říká. Telecí se pro něj stalo domovem, k dceři Lucii přibyly další tři děti. Přijížděla k nim řada přátel, fara se stala jakýmsi výletním místem, on sám říká, že přímo hotelem. Lidi, kteří tam jezdili, spojoval nesouhlas s normalizací, touha říkat svobodně své názory a víra, že komunisté nebudou u moci věčně. „Jezdili k nám manželé Uhlovi a řada dalších lidí. Bylo to bezvadné, protože lidé z Prahy měli pocit, že v Telecím mohou svobodně říkat to, co v Praze ne,“ vysvětluje.

Někdo vás sleduje

Brzy se stal středem zájmu příslušníků Státní bezpečnosti. Docházelo k bizarním situacím, kdy se vracel z procházky a místní muži, kteří šli z pole, mu hlásili, že pod lesíkem sedí estébáci a dalekohledem sledují faru. Tajní policisté si zapisovali poznávací značky aut, která k němu jezdila, lidi z nich legitimovali. V té době pociťoval i velké napětí v církvích. Ne všichni kněží byli schopni vyrovnat se s nátlakem komunistické moci a někteří s ní spolupracovali. Zájmem StB navíc bylo představitele jednotlivých církví štvát proti sobě.

Čím dál silněji cítil, že se chce ještě výrazněji postavit na stranu těch, kteří se nebojí proti režimu bojovat. Stýkal se s chartisty a rozhodl se Chartu 77 také podepsat. Dokument četl u přátel: „Bylo to jednoznačné, chtěli jsme to se ženou podpořit. Říkal jsem si, že když signatářů bude co nejvíce a dokument se co nejrychleji namnoží, nestihnou všechny rychle zlikvidovat.“ Chartu nakonec jel s přítelem podepsat ke známým do Prahy, zanedlouho ji podepsala i jeho žena.

Přišel rok 1979 a proces se členy Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Před soudem se ocitl mimo jiné i Václav Havel. To, co se dělo v Praze, se odrazilo také na faře v Telecím. Přijeli příslušníci Státní bezpečnosti a upozornili Tomáše Bíska, že pokud v těchto dnech pojede do Prahy, bude zatčen. 

„V neděli po bohoslužbě jsme s manželkou seděli v obýváku a dívali se na strop, který byl špatně nabílený. Takové zrníčko mě tam zaujalo. Ano, je to neuvěřitelné. Vzal jsem štafle, odloupnul to zrníčko a vylezl takový kovový prstenec. Okamžitě jsem si řekl, že je to odposlech,“ vzpomíná. Šel hledat na půdu, odlomil prkna a pod nimi našel krabičku s dráty, která bzučela. „Já to vytrhl a ono to ztichlo. Šel jsem dolů a řekl jsem manželce: Teď jsme ve válce. Počítali jsme, že tam vlítnou.“

Když odjížděl z fary na schůzku, doprovázeli ho tajní policisté. Vystoupili z auta, zeptali se, kam jede, a řekli, že ho budou doprovázet. Byl zvyklý. Mezitím na faru přijeli muži, kteří se jeho ženě představili jako požární ochrana. Koukali na stropy, na půdu. Ptali se jí, jestli si tam hrají děti.

Nic se vlastně nestalo

Mezitím odposlech předal příteli, jenž ho dal dalším chartistům. Podařilo se jim zajistit expertizu, o jaké zařízení vlastně šlo. Pak byl zatčen. Státní bezpečnost se snažila, aby jí zařízení vrátil, on odmítl a trval na tom, že je předá jedině krajskému prokurátorovi. Po složitých vyjednáváních docílil, že se vším začala zabývat kriminální policie. Začalo vyšetřování, policie přijela na faru zkoumat, jak byl odposlech instalován. Vše skončilo tím, že dostal vyrozumění prokurátora. V něm stálo, že neznámý pachatel na faru instaloval zařízení, které mělo sloužit k odposlouchávání přítomných. Část toho zařízení byla podle tohoto rozhodnutí z doby druhé světové války, část moderní. Závěr zněl: Není tedy zřetelné, zda zařízení nainstaloval neznámý pachatel nebo někdo z fary za účelem poškození Státní bezpečnosti. Případ byl odložen, nikdo se už jím dál nezabýval.

Nový domov ve Skotsku

Následovaly další výslechy, sledování, ztrpčování života. Jednou od estébáků například slyšel větu: „My na vás nesáhneme, ale odděláme vás v rukavičkách, s tím počítejte.“ Tři roky poté přišel o státní souhlas. Znamenalo to, že už nemůže dál kázat. Krajský církevní tajemník sečetl jeho přestupky: neúčast na volbách, čtení Charty 77 v kostele, návštěvy cizinců na faře. Oznámili mu to v dubnu 1982, k 31. květnu téhož roku měl skončit. „Měl jsem dva měsíce na to, abych jako nezaměstnaný vstoupil do nové etapy života,“ říká. Sehnal si práci lesního dělníka. Estébáci přijeli na vedení polesí a vyčítali jeho šéfům, že ho zaměstnali. Nadřízení se ho zastali. „Řekli jim, že Bísek přece nebude přesvědčovat stromy v lese, aby podepsaly Chartu,“ vzpomíná.

Vedení Českobratrské církve evangelické mu umožnilo, aby s rodinou dál žil na faře. Vůbec netušil, kam by se s ženou a čtyřmi dětmi mohli odstěhovat. Dostal nabídku od přátel ze Skotska, aby šel pracovat jako kazatel tamní skotské církve. Přijal. Státní bezpečnost mu nebránila, naopak byla ráda, že se ho zbavila. Odstěhoval se s rodinou a okamžitě byl zařazen mezi faráře. Začátky byly těžké především pro děti, které neuměly anglicky, ale nakonec ve Skotsku všichni našli nový domov. Přesto svůj odchod Tomáš Bísek vnímá jako jakési selhání. Je přesvědčen, že jeho místo bylo ve společenství lidí v tehdejším Československu.

Do vlasti začal znovu jezdit až po roce 1989, v roce 1996 se vrátil natrvalo. Má velký podíl na tom, že na pražském Jižním Městě byl postaven nový evangelický kostel. Využil svých kontaktů v cizině, pomohl sehnat peníze na stavbu, za projekt bojoval.

Všechny jeho čtyři děti žijí v zahraničí. On sám je už v penzi, ale stále vypomáhá v evangelickém sboru. I když se dočkal toho, že jeho vlast už neovládají komunisté, radost z polistopadového vývoje nemá. „K pravdě a lásce jakožto základním hodnotám bych přidal spravedlnost. Spravedlnost, pravda a láska, to mně pomáhá orientovat se a uvědomovat si, že mám mnohem více než ti, kteří k nám přicházejí,“ říká. Nechce se totiž smířit s faktem, že se mnoho Evropanů staví negativně k lidem, kteří utíkají do Evropy před válkou a utrpením ve svých zemích.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)