Olga Bílková

„Právě ty sousedky, které nás nepřivítaly hezky, víte, chovaly se všelijak. Najednou přijelo auto a přivezli uhlí, jim, a ony ani jedna ani druhá neměla peníze, no tak ke komu – k paní Bílkové. Honem. Jedna přiběhla: ‚Paní Bílková, půjčila byste nám tisícovku?' Ještě ani nezavřela dveře, přiběhla druhá. No tak jsem jim půjčila. Jenomže třetí den byla měna. A já jsem zase nemeškala a utíkala jsem k té první a povídám: ‚Podívejte se, prosím vás, je měna, říkáte, nemáte peníze, vemte mi na měnu nějaké peníze.' A ona mi vzala na tři lidi peníze, víte, na výměnu, no to bylo hezké. A hned jsem utíkala k druhé a zrovna tak, a ona na dva lidi, tak to jsem měla na pět lidí a my jsme byli čtyři, na devět lidí měnu, tak jsem měla hned po měně 9000. A to byly přece velké prachy, že jo, kdo je měl. A ony: 'My vám je zaplatíme!' – 'Ne, to si nechte, to topte a stejně, já bych za to měla pár korun...' Tak jsem ty tisícovky oběma odpustila, no a měli jsme peníze. Tak se nám měna takhle vyplatila.“

„My jsme přijeli, my jsme měli svoje, měli jsme vybavení, měli jsme takové dvě bedny, kdežto oni přišli, jako například u nás v těch Píšťanech, sousedi, pět dětí, každé dítě v ruce tašku, dědek měl na zádech prý pytel, já ho neviděla, ale to už zase říkali ti, co tam byli. Naproti bydleli starousedlíci a ta mi to říkala, dneska už jim je přes sedmdesát, taky dneska už to poumíralo. Přišli do hotového baráku, tam byl ještě oběd na stole, nevím, jestli je vyhodili nebo jak, no prostě ještě měli oběd v hrncích navařený, ale báli se to jíst, aby to nebylo otrávené.“