„Povolali mě do Bartolomějské ulice, tam byla ta typická sestava hodný a zlý policajt, a ten hodný říká: ‚Tak povídej, jak to bylo?‘ Tak já jsem říkal, že to byl prostě takový nápad, blbost, no. A teď vyskočil ten druhý a říká: ‚A neříkejte blbost, ona to zas taková úplná blbost nebyla, nedělejte z nás hlupáky, všechno víme, podívejte se!‘ Teď vytáhli nějaké noviny a já tam sedím v první řadě na těch schodech [na shromáždění u Rudolfina]. ‚Ono to tak úplně nebude, asi že to byla taková nějaká vaše náhlá zbrklost! Ono to vypadá, jako že je to docela vaše cílevědomá činnost, viďte?‘ No a teď to začalo – on říká, že je to na vyhazov ze školy. Já jsem tam byl asi dva měsíce, a takhle to začínalo! Tak jako co, no, jsem huťák, tak půjdu dělat normálně do fabriky do hutě, se z toho nezblázním. Přijel jsem domů a hned jsme se s otcem [zapřisáhlým komunistou] pohádali. Toho jsem tak vytočil, že mi rovnou řekl, že se mě zříká, že už nebude podporovat kontrarevoluci ve vlastní rodině! A že už mně ty studia nebude platit. A já jsem říkal, že mi to vůbec nevadí.“
„Řeka života [monumentální skleněná plastika] byla myšlena jako Vltava a hodně se v ní promítal cyklus Má vlast Bedřicha Smetany, mělo to i nějaké takové řazení. A tuhle Řeku života protínaly figury, černé figury pobité světlým plechem, to byli rytíři, trochu, protínali ti vojáci od sochaře Janouška. To my jsme znali už tohle a přijel profesor a říkal... my jsme tam zrovna chystali s Mirkem Čermákem jednu takovou velice romantickou scénu, kdy na těch skleněných kamenech byly obtisknuté dcera Libenského a její kamarádka jako nazí andělé, jako víly, takové bytosti se tam u té Vltavy motaly. Profesor je vždycky obtisknul do navlhčeného písku. A muselo to mít svoji vlhkost, nesmělo to být ani tuhé, ani příliš sypké, muselo to být akorát. A on tam zrovna v tady tu chvíli přišel a říkal: ‚Tak jedu zrovna z Prahy, tak jsme si tam sedli a představte si, oni mně to vyčítali, že jsem takový poetický a romantický v celé té věci a že by se tam něco jako hodilo takového trochu bojovnějšího.‘ A my, jak jsme to tam tak jako patlali, tak já jsem tam jenom tak, aby nestála řeč a aby bylo patrné, že to vnímáme, řekl: ‚Tak tam udělejte takové ty vojenské ťápoty.‘ Když Janoušek dělá ty vojáky. ‚Obtiskněte to tam přes ty holky, to bude zrovna takové místo, kde to bude hodně dramatické.‘ A Libenský říkal: ‚No jo, to je výbornej nápad, Iljo! Udělej tu botu, ale musíš ji udělat větší, rozumíš, s těma cvokama!‘“
„To bylo veliké štěstí, že jsme padli do rukou těmhle dvěma lidem. Pan Burian učil dějiny umění úplně jiným způsobem, než jsme měli dosud ty letopočty a furt se to bralo tak chronologicky. Najednou ty dějiny umění vysvětloval v souvislosti se současným uměním, hledal tam ty vztahy a tak dále, a ten pan učitel [Pavel Ježek], co nás jako obor učil tu výtvarnou složku hutní práce, tak to byl sochař, významný sochař, který pracoval s pískovcem, měl rozhled sochařský, plastický a požadoval od nás něco úplně jiného, nezávislého na té konfrontaci s tou firmou, fabrikou železnobrodskou. My jsme maturovali a s tím Ivem Dušánkem už jsme nedělali ty skleničky a štamprlátka, dělali jsme plastiky. Normálně skleněné hutní plastiky! Byla to velká událost, to koukali ti ostatní pedagogové, co se tam jako stalo. To byl opravdu takový šťastný závěr té maturitní doby. A já jsem se tam rozhodl, že budu umělec. Asi ve čtvrtém ročníku jsem si říkal: Tak půjdu na vejšku. A ta huť poskytovala takové zázemí. Bylo tam teplo v zimě, mohli jsme se tam umýt, vykoupat, my jsme tam trávili s tím Dušánkem celý ten čas. Když skončilo vyučování, tak jsme se tam odebrali, tam jsme kreslili, vždycky na noc tam byl tavič, který tam dával suroviny do pánví. My jsme ho kreslili, on trpělivě seděl, občas jsme mu došli pro pivo, a tak jsme se tam vycvičili. Bylo to pro nás takové pracovní zázemí. Už jsme nebydleli dávno na internátě, bydleli jsme na privátech, v hospodě už jsme se bavili o umění a tak dále.“
Ilja Bílek se narodil 21. prosince 1948 v Liberci. Střední uměleckoprůmyslovou školu sklářskou v Železném Brodě absolvoval v jejím vrcholném období. V srpnu roku 1968 vycestoval poprvé na Západ, do Itálie. Dne 21. srpna už byl s kamarády z železnobrodské průmyslovky zpět na náměstí v Liberci, kde měla okupace ČSSR vojsky Varšavské smlouvy velmi dramatický průběh. Na podzim roku 1969 zahájil studium v ateliéru skla u profesora Stanislava Libenského na VŠUP v Praze. Spolu s dalšími vybranými studenty se již předtím podílel na tvorbě plastiky Řeka života, kterou pan profesor s Jaroslavou Brychtovou realizovali pro Expo 70 v japonské Ósace. Nápad otisknout do skla šlápoty vojenských bot a dodat tak plastice na dramatičnosti se mu málem stal osudným. Dodnes netuší, kdo se ho zastal, když mu Státní bezpečnost hrozila vyhazovem ze školy. Po absolutoriu pracoval deset let jako výtvarník pro Železnobrodské sklo a věnoval se také realizacím do architektury. V letech 1996 až 2017 vedl ateliér Sklo na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. Vychoval celou generaci studentů, která dnes nadále utváří podobu současného ateliérového skla, ať už jako samostatní výtvarníci, nebo pedagogové sklářských výtvarných oborů na středních a vysokých uměleckých školách v ČR či v zahraničí (Toyama Institute of Glass Art, Corning Museum of Glass, Bild-Werk Frauenau). Na škole ještě dalších pět let pedagogicky působil. V současné době pracuje jako nezávislý autor, stále aktivně tvoří a vystavuje u nás i v zahraničí. Jeho dílo je zastoupeno v soukromých sbírkách stejně jako ve významných kulturních institucích, muzeích a galeriích po celém světě (V&A Museum London, Corning Museum of Glass aj.). V roce 2025 žil Ilja Bílek v Ústí nad Labem.
Z oslavy šedesátých narozenin prof. Libenského - Ilja Bílek vpředu na schodech s aktovkou, v hovoru s Milanem Handlem a Stanislavou Grebeníčkovou, Praha 1981
Z oslavy šedesátých narozenin prof. Libenského - Ilja Bílek vpředu na schodech s aktovkou, v hovoru s Milanem Handlem a Stanislavou Grebeníčkovou, Praha 1981
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
