Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Doc. ak. malíř Ilja Bílek (* 1948)

• narodil se 21. prosince 1948 v Liberci

• vystudoval SUPŠS v Železném Brodě, absolvoval u Pavla Ježka v oboru hutního skla v roce 1969

• jako student se podílel na realizaci monumentální plastiky Řeka života pro Expo 70 v japonské Ósace

• absolvoval VŠUP v Praze, ateliér skla profesora Stanislava Libenského v letech 1969–1975

• v letech 1996–2017 vedl ateliér Sklo na UJEP v Ústí nad Labem

• jeho dílo je zastoupeno ve sbírkách po celém světě

• společně s profesory Josefem Kaplickým, Stanislavem Libenským a Vladimírem Kopeckým patří k osobnostem, které svým pedagogickým působením ve vysokoškolských ateliérech zásadním způsobem utvářely podobu a vývoj fenoménu českého ateliérového skla

Staré české přísloví říká, že „sklářství je řemeslo, které svobodným činí“. Obecně platné se toto tvrzení stalo pro celé generace tuzemských výtvarníků. V dobách nesvobody, kdy cokoli mimo socialistický realismus bylo a priori podezřelé, nacházelo mnoho umělců prostor pro svobodnou tvorbu v oboru ateliérového skla. Oboru, který paradoxně ona doba nesvobody pomohla vytvořit. Životní cestu sochaře, skláře a pedagoga Ilji Bílka lemuje řada osobních rozhodnutí a poznání, které mu umožnily nepodléhat ani ideologiím, ani komerci. Otisk této tvůrčí svobody je nedílnou součástí jeho volné tvorby i přístupu k pedagogickému vedení výuky. V letech 1996 až 2017 vedl ateliér Sklo na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. Jeho ateliér byl v době vzniku jedinou možností, kde získat vysokoškolské vzdělání v oboru uměleckého skla mimo pražskou VŠUP. Během dvacet let dlouhého působení vychoval celou další generaci, která ve své tvorbě nese odkaz fenoménu českého ateliérového skla a nadále jej úspěšně rozvíjí, obohacuje a přetváří v souladu s celkovým vývojem lidské společnosti. Ilja Bílek se tak stal vedle profesorů Josefa Kaplického, Stanislava Libenského a Vladimíra Kopeckého jednou z osobností, které měly určující vliv na pojetí skla jako svébytného uměleckého média. 

Babička mne naučila číst a děda snít

Sklářský výtvarník a pedagog Ilja Bílek se narodil 21. prosince 1948 v Liberci jako nejmladší ze tří sourozenců. Matka Jarmila, rozená Hájková (roč. 1921, Červený Újezd), byla absolventkou šperkařské školy v Turnově. Otec Bohuslav Bílek (roč. 1912, Nová Paka) za první republiky sloužil v armádě. Po válce se stal nadšeným příznivcem nových pořádků. Na partaj nezanevřel, ať se dělo cokoli. „Rodiče byli zaměstnáni. Otec po vyhazovu z armády jako dělník, maminka pracovala v potravinářství, vyráběla bonbony žužu. Vychovávali mne prarodiče z otcovy strany,“ začíná své vyprávění Ilja Bílek.

„Babička Růženka mě naučila číst a psát, zpívala mi písničky. Děda byl takový snílek a romantik. Vymýšlel si různé příběhy z lesa a o zvířátkách. Byl to takový zneuznaný myslivec, který měl velké lovecké plány a sny, ale nikdy nic nezastřelil.“ Pamětník v dětství hodně četl. Velmi rád vzpomíná na paní učitelku Marii Flíčkovou. Absolventka Karlovy univerzity a profesorka byla z politických důvodů „uklizena“ na základní školu v Liberci. Vedla školní knihovnu, doporučovala žákům knihy a místo Pionýra s nimi o nedělích podnikala turistické výlety.

Měl jsem být lékařem

„Se střední školou to bylo složité,“ popisuje svoji cestu ke sklu Ilja Bílek. „Otec mě nasměroval na gymnázium v Liberci, měl jsem se stát lékařem. Zapsali mne automaticky do matematicko-fyzikální třídy, navzdory mým zájmům o přírodní a humanitní obory. Všichni spolužáci byli absolventi matematických olympiád, a já jsem vůbec netušil, o čem se s profesorem baví,“ směje se. Po půl roce i otec uznal, že tudy cesta nevede. A tak se pamětník vydal k matčiným rodičům do Turnova, aby pokračoval na tamním gymnáziu, kde studium nebylo tak náročné. Turnovský děda byl amatérský malíř a babička pracovala jako úřednice. „Když jsem nastoupil do Turnova, tak jsem se vůbec nemusel učit. Co jsem pochytil za půl roku v Liberci, stačilo na to, abych utíral tabuli panu učiteli matematiky, zatímco on látku vysvětloval ostatním.“ 

Podotýká, že šlo o nejdůležitější období v jeho životě. Konečně se vymanil z otcova vlivu a dozrál k rozhodnutí věnovat se výtvarnému umění. To znamenalo přestoupit na sklářskou školu v nedalekém Železném Brodě. Babička mu pomohla vyjednat přestup. „Udělal jsem talentové zkoušky, tehdy jsem si nacvičil kresby od Mikoláše Alše a Josefa Mánesa. Byl jsem přijat. Dojel jsem domů, abych nahlásil otci, že jsem přestoupil do Železného Brodu na sklářskou průmyslovku. Tím jsem prakticky začal spoléhat sám na sebe a žít podle svých představ,“ usmívá se pamětník. Ve škole bylo několik odborných oddělení, nastoupil do hutě. „Hutní sklo mi v tu dobu bylo výtvarně nejbližší, přišlo mi, že dokáže nejlépe naplňovat lidské autorské představy,“ vysvětluje.   

Huťmistr Švec, Němec z Harrachova

Na školní huti v té době působil starý huťmistr Švec, Němec z Harrachova, který coby specialista nešel do odsunu. „Zažil ještě éru, kdy putovali huťáci od sklárny ke sklárně, a zažil německé skláře na druhé straně Krkonoš. Pro muzea vyráběl repliky rozbitých či poškozených kusů skla, protože to jediný uměl. Učil nás opravdu z gruntu. Žádné velké povídání, rovnou pohlavek a šílený kravál a řev,“ vypravuje Ilja Bílek a dodává: „Ty nejvzpurnější studenty pálil rozžhaveným sklem!“ Mistr vzal své svěřence také na exkurzi do Lenory. Nová, moderní budova slavné šumavské sklárny však studenty příliš neoslnila. Sklářský provoz znali už z Železnobrodského skla. Zato mistr byl ve svém živlu. „Mistr Švec tam měl spoustu kamarádů. Takže si vlastně udělal výlet, aby oživil stará přátelství,“ usmívá se pamětník a dodává: „Skláři po válce hodně pendlovali. Kdo to řemeslo uměl, tak tady musel zůstat, ten po válce do odsunu nešel. A těch bylo hodně.“  

Na huti jsme v podstatě bydleli

Školní huť poskytovala studentům zázemí. „Byli jsme teprve druhý ročník, který mohl tu školní huť využívat. A tenhle pan mistr Švec byl spíš orientován na hutní užité sklo. Skleničky, štamprlátka a tak. S kamarádem Ivanem Dušánkem jsme začali dělat takové všelijaké hutní plastičky, což nám měl tenhle mistr za zlé. Považoval nás za ulejváky a lajdáky. Naštěstí tehdy do školy nastoupili dva důležití pedagogové. Jeden z nich se jmenoval Ivo Burian a druhý byl Pavel Ježek,“ vyzdvihuje pamětník dvě osobnosti, které měly na rozvoj a další směřování železnobrodské školy zásadní vliv: „Přinesli na tu střední školu s sebou z VŠUP v Praze úplně jiný duch chápání skla. V Praze se sešli s profesorem Libenským, který už sklo používal výtvarným způsobem, nikoli tím užitným, nebo jak se dneska říká design. Jejich generace pochopila, že sklo nemá jen užitnou funkci, ale že má i schopnost výtvarnou! Že je schopné modulovat lidské představy a myšlenky a transformovat je směrem k divákovi. Bylo to veliké štěstí, že jsme se tam potkali!“ Předchozí vyučující, vázaný na firmu Železnobrodské sklo, kladl důraz na to, zda bude možné studentské návrhy vyrábět v tovární praxi, kdežto nově příchozí pedagogové přinesli úplně jiná kritéria posuzování studentských prací. Tehdy se Ilja Bílek definitivně rozhodl, že bude pokračovat studiem uměleckého sklářství na vysoké škole.  

Do Itálie jsme jeli začátkem srpna 1968

Ve třetím ročníku se s kamarádem Dušánkem rozhodli, že se o prázdninách vydají do Itálie. Přidal se k nim ještě jeden spolužák. Ilja Bílek přemluvil učitele angličtiny, aby mu napsal zvací dopis do Itálie: „Rozhodl jsem se, že to našvindluju, obkreslím ty razítka. Text jsem měl, obálku jsem celou pečlivě nakreslil, i se známkou!“ Vyšlo to. Vízum dostali. Do Itálie jeli začátkem srpna 1968 vlakem: „Dojeli jsme do Říma, vystoupili z vlaku, tam si děti hrály na pískovišti, lidi se usmívali, byli radostní, přívětiví, každý večer posedávali před hospůdkami, hrála tam muzika, zvali nás na skleničku, neuvěřitelné! My z toho světa, kde všechno bylo vynucené, téměř všechno zakázané! Policajti nám pomáhali, ochotně nám ukazovali cestu. Tehdy neexistovalo zeptat se v Čechách policajta na cestu, to jsi dostala pendrekem za drzost!“ Přespávali v křoví v parcích, na plážích, chodili po památkách. Projeli celý sever Itálie – Janov, Pisu, Benátky. „Byla to neskutečná cesta, která mne jen utvrdila v přesvědčení, že komunismus je nesmysl a že se na Západě dá žít mnohem šťastněji,“ uzavírá pamětník a podotýká: „Tam už to všechno věděli. Já jsem se vracel 18. srpna vlakem z Benátek a tam už byly v novinách v trafikách nejčerstvější zprávy: ‚Rusové jsou na hranicích ČSSR.‘“

Spolužákovi prostřelili tašku i s občankou

Po návratu do Liberce poslouchal každý den rádio. Když hlásili, že Sověti překročili hranice a v Liberci jsou první mrtví, hned ráno se spolužákem Miroslavem Čermákem vyrazili do města. „Lidé už byli na náměstí. Středem města projížděly obrněné transportéry a tanky. Největší rozruch způsobil tank, který projížděl podél podloubí na tehdejším Mírovém náměstí a kuchtíci z čínské restaurace v patře jim do poklopu nalili horkou vodu z kotle. Rusáci vyskákali z tanku jak čertíci a hned začali kropit náměstí ze samopalů,“ popisuje situaci pamětník.

Je namístě připomenout, že vedle Prahy byly právě v Liberci okamžiky srpnové okupace vojsky Varšavské smlouvy nejdramatičtější a přinesly nejvíce obětí na životech. Ilja Bílek dál vzpomíná: „Měli jsme s sebou ještě mladšího kamaráda ze Železného Brodu, fotografa. Když vojáci viděli ten fotoaparát, byli divocí. Prostřelili mu tašku, měl v ní prostřelený občanský průkaz! Všechno nafotil. V té době to byl úspěšný dokumentarista, udělal z fotek výstavu, ale záhy se to pro něj stalo osudným. Taktak dodělal školu v Brodě, vůbec nesehnal práci a pracoval pak jako topič v kotelně Severočeské knihovny v Liberci. Jmenoval se Belda, ale křestní jméno už si nepamatuji. Takový opravdu schopný fotograf!“ Ilja Bílek dál popisuje, jak celý týden vyráběli a vylepovali plakáty. A doma? „Otec, aby také vyjádřil svoji aktivitu, nelenil a sundal nad manželskou postelí obraz Anděla strážného, který matce namaloval její táta jako svatební dar, a místo něj pověsil velký plakát s Leonidem Brežněvem. Já když jsem to viděl, myslel jsem, že se zbláznil!“

To je výborný nápad, Iljo!

Ještě před zahájením studia v ateliéru profesora Stanislava Libenského na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze se pamětník dostal mezi vybrané studenty, kteří pomáhali realizovat ohromnou plastiku Řeka života. Více než dvacet metrů dlouhé dílo vznikalo podle návrhu profesora Libenského v dílnách továrny v Železném Brodě. Jen tam bylo možné vyrobit tak ohromnou plastiku, kterou tvořily jednotlivé skleněné reliéfy z taveného skla, zasazené v kovové konstrukci. Jak upozorňuje Ilja Bílek, především Jaroslavu Brychtovou, životní a profesní partnerku pana profesora, stálo nemalé diplomatické úsilí vyjednat ve fabrice její realizaci. Řeka života byla jedním z nosných uměleckých prvků pavilonu Expa 70 v japonské Ósace.

Po invazi vojsk Varšavské smlouvy se expozice chystaná pro československý pavilon stala pro umělce příležitostí, jak před celým světem vyjádřit hořkost a zklamání ze srpnových událostí. „Tak tam otiskněte takový ty vojenský ťápoty, pane profesore,“ prohlásil Ilja Bílek, když si jednou profesor Libenský postěžoval, že mu kolegové vytýkají přílišný romantismus. Psal se rok 1969. Stanislav Libenský nadšeně souhlasil. Jaroslava Brychtová jen protočila oči ke stropu. Její ženská intuice neomylně tušila, že to bude průšvih. Když Řeku života v Japonsku smontovali, nastalo pozdvižení. Na poslední chvíli byl totiž namísto liberálního vedení pověřen kolaudací a otevřením výstavního pavilonu prověřený normalizační úředník. „Když to viděl, prohlásil, že pavilon neotevře, dokud ty vojenské boty ze skla nezmizí,“ vypráví pamětník. Brusič, který cestoval s výpravou do Japonska, strávil dva dny a dvě noci rozbrušováním reliéfů vojenských bot do neutrální podoby. Pamětníkovi hrozili estébáci v Bartolomějské vyhazovem ze školy, přitom sotva začal studovat. „No co, říkal jsem si, jsem huťák, tak půjdu do fabriky.“ Dodává, že dodnes neví, kdo zařídil,  že mohl nakonec ve škole zůstat. Ateliér skla u profesora Libenského úspěšně absolvoval v roce 1975.

Desátá četa v Litoměřicích

Po absolutoriu vysoké školy si odkroutil roční povinnou vojenskou službu v Litoměřicích, kde měl na starost tzv. desátou četu. Tito vojáci nefasovali zbraně, jen lopaty. „Byli to romští kluci z úplného východu Slovenska. Nemluvili ani slovensky, motali slovenštinu, maďarštinu a romské jazyky. Byla to neuvěřitelná sešlost lidí! Neuměli číst, psát, nechodili k doktorům, nechodili do školy – a měli se na té vojně během dvou let nějakým způsobem zkultivovat,“ vypravuje Ilja Bílek, jak dostal na starost jedno družstvo o dvanácti mužích. Učil své svěřence nejen pochodovat, ale také se mýt a chodit k lékaři. „Já jsem k nim měl celkem vřelý vztah. Skoro všichni na něco hráli. Na sobotu a neděli jsem nafasoval hudební nástroje, oni se zavřeli do hudební místnosti a celý víkend si tam brnkali a hráli. Já jsem mohl jet s klidem domů do Liberce.“

Začátky na vojně byly pro Romy krušné. „Oni ani nechtěli žít pod střechou. Já jsem se ráno šel podívat na pokoj – a tam nikdo nebyl. Podíval jsem se z okna a všichni spali ve spacákách venku na louce. Ohýnky dělali pořád.“ Když došlo na přísahu, ze Slovenska dorazily celé rodiny vojáků: „Všichni přijeli s těma maringotkama, to bylo neskutečný! Obklíčili posádku, zaparkovali vozy a maringotky všude okolo. Těm vojákům bylo sotva osmnáct, ale už byli ženatí a měli doma několik dětí. Jejich manželky mi chodily děkovat, potřásaly mi rukama a nosily mi klobásy,“ usmívá se pamětník a dodává: „To byla taková životní epizoda, kdy člověk zjistil, že ta naše kultura není jediná.“ 

Ověsy na lustry jako těžba uranu

Po vojně nastoupil jako návrhář pro Železnobrodské sklo. „Fabrika spolupracovala i s Preciosou, ta měla podnik Lustry v Kamenickém Šenově, pod který zároveň spadala minkovická provozovna. V Kamenickém Šenově lustry kompletovali, ale ověsy na ně dělali právě v těch Minkovicích. To byla hrozná práce! Pracovalo se na tři směny. Byla to strojní práce, ale pořád to musel někdo obsluhovat. Brusivo se dostávalo do ovzduší dílny, vdechovalo se, bylo to velice nezdravé, žádná firma to nechtěla dělat,“ odpovídá Ilja Bílek na dotaz ohledně propojení sklářského průmyslu s věznicí v Minkovicích. „Proto se to dělalo v Minkovicích ve věznici, poněvadž to byla vyčerpávající trojsměnná práce v nezdravém prostředí. Bylo to stejné jako uran! A samozřejmě lustry byly komodita, která se úspěšně vyvážela. Říkalo se, že do Ruska jezdí lustrů celé vagony. Ale vyvážely se samozřejmě i na Západ a přinášely režimu valuty.“ 

Pamětník připomíná, že možnost, jak se z tohoto tradičního pojetí lustrů vymanit, vymyslel René Roubíček, další z legendárních osobností českého uměleckého skla. „Se sklářským mistrem panem Rozinkem v Novém Boru vytvořili jakýsi segment, který se dal opakovaně používat. Jde vlastně o vytažený šlahoun skla, který má jakousi tvarovou dynamiku. Na něj se pak montovaly další prvky a vytvářely  mraky nebo klubíčka. Vznikl tak lustr nezávislý na tradičně broušených segmentech skla. Šlo o současný dynamický prvek se světelným uplatněním.“

Úkryt před soudružkami 

Vedle navrhování pro Železnobrodské sklo a vlastní volné tvorby se Ilja Bílek věnoval i realizacím do architektury. Pro Stavoprojekt Liberec navrhl zkraje osmdesátých let hřiště do mateřské školy. „V té době už jsem měl malé děti. Viděl jsem, jak se pořád někde schovávají, ztrácí se rodičům, chtějí mít od těch dospělých chvíli pokoj. Tak jsem si říkal, že jim tam vymyslím takové bludiště, aby se měly před těmi učitelkami kam ukrýt,“ vysvětluje. Vzniklo bludiště z betonových segmentů s centrálním prvkem. Jednotlivé segmenty propojovaly prvky zeleně. Všechno bylo zasazené do velkého pískoviště. „Byl to úkryt před dozorem, před tím věčným peskováním. Obdobný princip jsem uplatnil ještě v další mateřské škole, ale to už byla práce do interiéru.“ Dlužno podotknout, že originální autorské dětské hřiště padlo za oběť úřednické nevědomosti a v roce 2020 bylo srovnáno se zemí. 

Hlad po českém autorském skle byl v 90. letech enormní

Sametovou revoluci přivítal pamětník ještě jako zaměstnanec Železnobrodského skla. Ovzduší svobody a tržní prostředí přinesly sklářským umělcům nejen nové příležitosti, ale i výzvy. V republice neexistovaly soukromé galerie ani aukční síně, umělecký trh do té doby ovládala instituce Art Centrum. Ta měla dávno za sebou své vrcholné období, kdy Expo 67 v kanadském Montrealu přineslo režimu megalomanskou zakázku pro íránského šáha Muhammada Rezá Pahlavího a až do íránské revoluce v roce 1979 přinášelo ohromné zisky. Koncem osmdesátých let z ní byla úspěšně znormalizovaná instituce, která nebyla schopna ustát změnu a obstát v nových poměrech po listopadu 1989. „Umělec v tržním prostředí potřebuje kvalitní zastoupení, které mu zprostředkuje kontakt se zájemci o jeho tvorbu, aby se mohl nadále výtvarně rozvíjet a pracovat. To se tu všechno teprve postupně během devadesátých let budovalo a vlastně ten vývoj trvá dodnes,“ dodává.  

Ilja Bílek upozorňuje na dvě důležité galerie, které založily české emigrantky v období na přelomu osmdesátých a devadesátých let. První byla galeristka Eliška Stölting, absolventka Železnobrodské sklářské školy, která již v roce 1986 otevřela galerii prezentující české a slovenské umělecké sklo v malebné čtvrti Hitlfeld na předměstí Hamburku. „Cestou do Německa se u ní rád zastavoval i Václav Havel,“ připomíná pamětník. Galerie Stölting fungovala jako kulturní most mezi čerstvě svobodnou Československou republikou a západním světem. Vedle autorských výstav iniciovala galerie založení nadace Achiles Stifung, která je v současnosti asi největší zpřístupněnou soukromou sbírkou fenoménu českého ateliérového sklářství v kontinentální Evropě. 

Mostem mezi Evropou a USA byla The Studio Glass Gallery, kterou otevřela v roce 1990 galeristka Ivana Mašková v centru Londýna. Během devadesátých let tato galerie fungovala jako prostředník mezi tuzemským autorským sklem a anglosaským trhem s uměním a především soukromými sběrateli. Galerie organizovala nejen autorské výstavy, často šlo o výstavy putovní, doprovázené výpravnými barevnými katalogy nebo knihami [jen během dvou let, kdy tam pracovala autorka tohoto textu, se realizovaly dvě velké výstavy – René a Miluše Roubíčkovi 1999/2000 a Sensitive Touch 2001/2002 – které z Londýna putovaly dál do České republiky – Východočeské muzeum Pardubice a do Španělska – MAVA Madrid]. The Studio Glass Gallery stála u zrodu investičních sbírek ateliérového skla finančních institucí jako Komerční banka, Česká spořitelna či Kooperativa. Galerie začala také v březnu 2001 vydávat bilingvní česko-anglický magazín  o ateliérovém skle „63C“. Ve sbírkách V&A muzea v Londýně dnes najdeme velké, reprezentativní zastoupení generací tuzemských sklářských výtvarníků především díky této galerii. 

Vždycky někdo nepodlehne a bude hledat vlastní cestu

Na otázku, kam směřuje další vývoj českého ateliérového sklářství, Ilja Bílek odpovídá: „Myslím, že to, co v těch šedesátých a sedmdesátých letech existovalo na Západě, tam spěje současné ateliérové sklo v Čechách. Když sem po sametové revoluci začali jezdit skláři ze Západu, smáli se nám a říkali: ‚Vás to, hoši, brzy přejde! Podmínky, které nastaví soukromé sklárny, budou takové, že si ani neškrtnete. Elektřina a další výrobní prostředky budou takové, že si tohle nebudete moci dovolit!‘ Samozřejmě to ustáli jen ti nejlepší z nejlepších. Ti, kteří byli schopní se uplatnit na Západě, si svůj výtvarný názor udrželi. Ostatní se holt museli přizpůsobit komerci. Někdo to řešil tím, že chtěl zůstat nezávislý a našel si nějaké zaměstnání. Já jsem začal učit. Sice jsem zanedbával rodinu, ale mohl jsem nezávisle dělat dál to, co jsem považoval za správné.“ 

Budoucnost? „Vždycky se najde někdo, kdo z toho určitého stereotypu vybočí. Tak je lidské vědomí konstruované. Je to dáno lidské identitě, že se vždycky najde někdo, kdo nepodlehne a kdo si bude hledat vlastní cestu. A pak budou ti, kteří se budou chtít uživit a budou se přizpůsobovat publiku a komerčnímu kritériu. V životě by ale mělo být prvořadé člověčenství. Být dobrým člověkem. Teprve potom být dobrým umělcem.“