Katrin Berger

„Nastala sobota 30. září, vlastně to byl den jako každý jiný, ale přece jen panovala poněkud zvláštní atmosféra. Jak jsem již zmínila, všude se hemžilo velké množství lidí. Člověk každou chvíli potkal někoho, koho už viděl, někoho ze svého pokoje nebo někoho, s kým seděl u jídla u zahradního pivního stánku. Vzpomínám si, jak bylo schodiště na velvyslanectví pokryto červeným kobercem, jak jsem tam běžela po schodech nahoru – měla jsem postel v podkroví, a zničehonic jsem narazila na statného chlápka v obleku, bílé košili a s takovou divnou věcí v uchu, z které vedl řetízek a jakou jsem nikdy v životě neviděla. Pomyslela jsem si: Co se to tady děje? První myšlenka byla, nekoná se třeba svatba? Když je někdo tak slavnostně oblečený, mohla by to být svatba. Pak se ale tlačenice a šuškání vyhrotily a zjistila jsem, že ti dva chlápci jsou bodyguardi politiků, kteří sem přijeli. Stála jsem na straně a vtom přicházel i pan ministr Genscher, nejprve stál sám, pak k němu přistoupili ti dva bodyguardi, byli tam i další politici. Než mi to všechno docvaklo, ptali se mě ostatní: 'Viděla jsi toho a toho?' Prostě tam jen tak chodili, procházeli se tam i ostatní politici. Pomyslela jsem si, že se asi k něčemu schyluje, když tam jsou politici, ale vůbec mi nedocházelo, co přesně by se mohlo stát. Tlačenice se vystupňovala a vládla tak zvláštní nálada, ani to nedokážu dobře popsat, jako by to všude vřelo. Odevšad se ozývalo šuškání, prostě zvláštní. Potom jsme dostali pokyn, že všichni mají vyjít ven, ale na zahradě velvyslanectví už bylo plno lidí. Ten věhlasný balkon byl osvětlený, ale stejně jsme nic neviděli. Slyšeli jsme jen hlasy a někdo řekl: 'To je přece Hans Dietrich Genscher.' Přijel s právníkem Vogelem, berlínským advokátem, který lidem vše vyřizoval, když chtěli z východu na západ, víceméně je prodával za víza. Stáli tam i další politici, tenhle pan Vogel – byl to opravdu pěkný ptáček – a pan Genscher. Jakmile pan Genscher promluvil, lidé pištěli radostí, plakali. Stála jsem v davu, takže jsem slyšela tu zvukovou kulisu a z jeho řeči jen malé útržky. Vtom se najednou ozval hlasitý jásot, takže jsem později pochopila, že to byla ta slavná chvíle, o níž se později mluvilo v médiích. Ale já tehdy nerozuměla, co říkal, protože tam bylo tolik lidí a hluku, jak jsem ho mohla slyšet?“

„Neotevřeli bránu k velvyslanectví, ale jen malá vrátka, a pouštěli nás po jednom dovnitř. Už nevím, kolik lidí stálo v té krátké frontě, asi šest až osm – nepamatuji si to už přesně, je to tak dávno. Pak jsme se ocitli uvnitř, nedá se říct, že by to byl vstup, byly tam kameny, a vrátka za námi hlučně zaklapla. Stála jsem tam – a se mnou jediný kamarád. Ostatní z naší party zůstali venku a už jsem je nikdy neviděla. Nejspíš měli smůlu, těžko říct. Pomyslela jsem si: 'Co tu vůbec děláš?' Bylo mi přece teprve devatenáct, pochopitelně jsem měla strach. Ale od otce jsem věděla, na velvyslanectví ti nikdo nemůže ublížit, na velvyslanectví jsi chráněná. Potom se někdo zeptal: 'Chcete něco k pití? Dáte si čaj?' To mě potěšilo. Byli to asi lidé z Červeného kříže. Někdo jiný se zase zeptal, zda se můžeme legitimovat. Řekla jsem: 'Jasně.' Měla jsem přece všechny důležité doklady s sebou. Řekli nám, že až se legitimujeme, nemusíme se už vůbec ničeho obávat, můžeme být naprosto klidní, protože jsme v bezpečí.“