Dieter Groffig

* 1933  

  • „A ti 'komunisté' tam v Beřovicích převzali moc. Postávali tam a čekali. A ona byla spousta německých vojáků na útěku a chtěli se nějak dostat skrz tu vesnici. A pak ti Češi v těch lehkých žlutých uniformách, tedy ti 'komunisti', oni ty německé vojáky, kteří chtěli projít vesnicí, zastřelili. To jsme viděli. A moje matka tam byla s šesti dětmi a potom ještě jedna žena s třemi dětmi. Obě naše rodiny tam odvezli ze Slaného, do Beřovic. A tam potom musely, moje matka a ta druhá žena, kopat hroby celý den. Ale ony jich vůbec nemohly vykopat tolik, kolik bylo mrtvých, a tak se ukládalo několik vojáků do jednoho hrobu. Já ale ovšem už nevím, jestli ty hroby byly vykopány na hřbitově v Beřovicích, nebo někde jinde, o tom znalost nemám, to už nevím přesně.”

  • „V jednu chvíli jsme museli z vlaku ven a tam byly vlaky všude. Mosty byly vyhozené do povětří a muselo se pořád čekat, na druhé straně, až přijede nový vlak, se kterým se dalo jet dál. A při tom byly ženy znásilňované. Moji sestru, které bylo patnáct let, tu znásilnil jeden Rus. Moje máma se postavila před ní, chtěla tomu zabránit a ten Rus chtěl pak mámu zastřelit. Potom to holt vzdala. A potom moji patnáctiletou sestru znásilnili.“

  • „V Reichenbachu také byly, když přišli Rusové, v sklepních protileteckých krytech kufry s materiálem. Ty kufry byly všechny zamknuté a většina lidí se přece vůbec nevrátila, kufry tam stály opuštěné. Když přišli Rusové, šli samozřejmě nejdřív do těch sklepů a vlomili se do kufrů a vybrali si to nejlepší z toho zboží. Sklepy byly plné oblečení z těch kufrů. Ale hlavní bylo, že Rusové, když opouštěli sklep, všude otočili kohoutky na vodu a nechali ty sklepy až nahoru zatopit. V celém městě byly zatopené sklepy, protože Rusové měli strach, že by se v nich eventuálně mohli skrývat němečtí vojáci nebo takzvaní partyzáni, kteří by pak proti Rusům vystoupili. Proto ty sklepy všechny zatopili. A protože jsme jako Němci neměli co jíst, tak jsem se pořád do těch sklepů potápěl, jako dvanáctiletý kluk, zhluboka jsem nabral dech a posbíral jsem všechny ty hadry, které tam ležely, a vytáhl je ven. Bylo velké teplo, květen nebo červen 1945, parno. Tak jsem všechno to oblečení vysušil. A potom jsme ho odnesli k jednomu Židovi. Jak už jsem řekl, Židé si tam zřídili malé obchůdky. A jeden Žid potom všechny ty hadry vytřídil a ty nejlepší z nich prodal.“

  • „Žili jsme rok a půl pod Poláky a jednoho dne potom Poláci přišli a vyvedli nás z našich domů. Směli jsme si vzít s sebou deset kilo příručních zavazadel. Naše domy zapečetili, dali na ně pečeti. Poláci měli psy a pušky, sebrali nás a odvedli na nádraží, se psy. Na nádraží přistavili nákladní vlaky. S těmi se vozila prasata, dříve. Byla v nich ještě přibližně třicet centimetrů vysoká vrstva prasečího hnoje. A zezdola z těch vagónů to kapalo, ten hnůj. A my jsme teď museli, pětatřicet Němců, přesně nás rozdělovali, do jednoho toho dobytčího vagónu. Ale my jsme měli štěstí. On tam byl takový velký obchod s uhlím, ten pán se jmenoval Otto, Uhelný Otto se mu říkalo, a byl to milionář. Měl vlastní vlakovou přípojku, buldoky, koňské spřežení, všechno možné. A tenhle Uhelný Otto, ten musel Poláky uvést do svého obchodu, aby věděli, jak ten obchod s uhlím dále vést. A když Poláky do obchodu uvedl, tak Uhelného Ottu také strčili do jednoho vagonu, a to do toho, kam jsme museli i my. A dobré na tom bylo, že Uhelný Otto ještě měl samozřejmě dělníky, kteří všechen ten hnůj z toho vagonu vyčistili. To zabralo pár hodin.“

  • „Já jsem vždycky jezdil do Berlína, bral jsem si na to extra modrou košili, takovou, jak ji nosili v FDJ (německé SSM). A rudou kravatu, jako v FDJ. A potom jsem v Západním Berlíně nabral literaturu, časopisy a schoval je, obmotal jsem si je okolo nohou. A vzadu na zádech. Ve všech vlacích byly pořád kontroly. A když přišli policisti, tak jsem se vždycky postavil tak, abych byl zády ke zdi, takže na mě nemohli sahat. Chtěli samozřejmě vidět můj průkaz, ten jsem jim ukázal. A potom chtěli moje zavazadlo. Řekl jsem: 'Tady je moje taška! ' Člověk se totiž taky nemohl posadit na lavici, jinak by mu proklepávali nohy a chtěli se podívat, jestli něco nemá pod sedadlem. A to by pak cítili, že tam mám něco tvrdého, nejen maso. A když se něco takového stalo, to byl člověk vyřízený, to si ho pak odvedli to zvláštního oddělení a potom už domů nepřišel. Takže já jsem vždycky stál, aby mě nemohli kontrolovat. A potom otevřeli moji tašku a tam jsem měl uvnitř takovou tlustou knížku. Na té knížce stálo „Mladá garda“. Byla to sovětská knížka. Potom tu knížku otevřeli a uvnitř stálo věnování. „Panu Dieteru Groffigovi za dobré výsledky při učňovské zkoušce.“ Takže samozřejmě poděkovali, za prvé jsem měl modrou košili a potom tohle věnování. A tak jsem vždycky prošel, nikdy mě nechytili.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Dresden, 17.06.2021

    (audio)
    délka: 01:59:52
    nahrávka pořízena v rámci projektu Inconvenient Mobility
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Války jsou dílo ďáblovo

Dieter Groffig - foto z vazby 1953
Dieter Groffig - foto z vazby 1953
zdroj: pamětník

Dieter Groffig se narodil 2. září 1933 ve slezském městě Reichenbach, které se dnes nachází na území Polska a po válce bylo přejmenováno na Dzerzionów. Jeho otec sloužil ve wehrmachtu a padl roku 1944 v Litvě. Když v únoru roku 1945 postoupila Rudá armáda až ke slezské Vratislavi, byly ženy a děti z Reichenbachu evakuovány do Jihlavy a po třech měsících přesunuty do Slaného. Konec války zastihl rodinu v Beřovicích u Slaného, kde byli svědky poprav německých vojáků a matka jim musela kopat hroby. Při cestě vlakem směrem zpět do Slezska znásilnili sovětští vojáci Dieterovu patnáctiletou sestru. V Reichenbachu strávili Groffigovi v naprosté bídě ještě rok a půl, město již bylo pod polskou správou. Na podzim roku 1946 byli Groffigovi v doprovodu polských ozbrojenců vysídleni, s deseti kilogramy majetku na osobu dorazili v dobytčím vlaku do sovětské okupační zóny Německa. Po pobytech ve vyhnaneckých táborech se ubytovali ve stáji ve městě Riesa, kde žili až do roku 1953. Pod vlivem válečných událostí se matka s dětmi rozhodla přestoupit na víru Svědků Jehovových. Ta byla v komunistickém východním Německu od roku 1950 zakázána. Dieter opakovaně pašoval náboženské tiskoviny ze Západního Berlína, až byl roku 1953 na udání zatčen a odsouzen. Ve východoněmeckých kriminálech strávil sedm a půl roku, propuštěn byl na amnestii na sklonku roku 1960. Pár měsíců poté, těsně před stavbou Berlínské zdi, emigroval přes Západní Berlín do spolkové republiky, kde žije dodnes.