Angelika Cholewa

* 1955  

  • „Přemýšlela jsem a říkala si, že teď buď počkáme na střídání hlídek, protože to bylo to, na čem jsme se předtím dohodli, nejdřív se podívat, kdy to dělají, jestli o půlnoci, nebo ráno v šest, prostě kdy. Chtěla jsem se poradit se svým exmanželem, ale koukám, že je pryč. Zavolat jsem mu těžko mohla, když byli v doslechu. Pak jsem šla napravo, pryč od toho výseku, tam byla obrovská mýtina, trochu mokřad. Z mýtiny byly vidět hraniční zátarasy. Plot byl asi dva metry vysoký, byly tam tři řady šikmého ostnatého drátu. On vyšel trochu pryč od plotu na mýtinu, směrem ke mně. Diskutovali jsme, on chtěl zpátky. Já jsem řekla, že když teď půjdeme zpátky, budeme vrhat stín, neuvidíme signální dráty a stoprocentně nás dostanou. A kromě toho jsem se rozhodla, že už nechci zpátky. Měli jsme vášnivou výměnu názorů a pak jsem řekla: ‚Víš co? Ty jdi zpátky a já si najdu cestu, já přejdu. Mám toho už dost. Nechci zpátky do té blešárny.‘ A v tom okamžiku (a já teď už nevěřím protokolům Stasi o tom, co jsem tehdy vypověděla) jeden z nás, a já nevím kdo, zavadil o signální drát. Po pár minutách vystřelily světlice jako na Silvestra a my jsme stáli asi třicet metrů od sebe jako omráčení. Tělo ztuhne, má to i ochrannou funkci. Jediné, co fungovalo, byla moje hlava, ale pohnout jsem se nemohla, to nešlo. Mému exmanželovi se vedlo stejně. Stáli jsme tam jako zkamenělí asi čtvrthodinu. Mezitím se oba vojáci dostali skrz plot, šli s baterkami podél plotu, ale světlo lamp mířili na ten nepěstěný hraniční pás. Vlčáka měli na vodítku. Prakticky nás už přešli, přestože jsme stáli uprostřed mýtiny, neviděli nás, soustředili se na ten pás. Měla jsem pocit, že když udělají ještě tři kroky, budou už za dalším lesním úsekem a už nás nebudou moci vidět. A cítila jsem, jak se mi do nohou zase vrací krev. Myslela jsem si: ‚Teď se podíváme, jak prošli skrz.‘ A v tom okamžiku zvolal můj exmanžel: ‚Tady jsme!‘ A bylo po všem.“

  • „Od toho večera mi bylo jasné, že si s tím musím poradit sama. A tak jsem si řekla: ‚Dobře, půjdu tam a to nejjednodušší, co můžu udělat, je vyprávět jim prostě všechno, co stejně každý ví. Co se dozvím v soukromí, to prostě vyprávět nebudu. Tak přece nebudu lhát.‘ Nemusela jsem to ale vydržet dlouho, protože u třetího nebo čtvrtého setkání jsem dostala konkrétní zadání. V té době totiž oba německé státy vyjednaly zjednodušené cestování pro spolkové občany. Byl to ten první rok, kdy mohli spolkoví Němci přicestovat autem. Myslím, že to bylo o Velikonocích. Každopádně jsem dostala úkol. Měla jsem se spřátelit s jednou spolužačkou z mé školy, nechodila se mnou, ale do jiné třídy, a měla jsem zjistit, kdy se pozná se svým přítelem, kterého znala z dopisů. Kde a kdy. A pak jsem se na něj podívala a řekla jsem: ‚Nechcete mi tvrdit, že jim čtete milostné dopisy?‘ – ‚Ale ano!‘ Na každý pád jsem si v noci opravdu lámala hlavu. Nejdřív mě napadlo, že si sáhnu na život. Ale pak jsem si představila, co by si beze mě počala moje máma… Pak jsem přemýšlela, že bych vzala roha, ale nevěděla jsem kam, v tom věku. Myslela jsem si, že musí existovat řešení, nemohla jsem spát, seděla jsem na psacím stole u okna a myslela jsem si: ‚Skočíš, nebo přijdeš na řešení?‘ Pak jsem dvě tři hodiny spala, byla to nejtěžší noc mého života. Ráno potom jsem byla v katolickém kostele a modlila jsem se k babičce a Pánu Bohu a říkala jsem: ‚Prosím, dej mi dobrý nápad.‘ Nevěděla jsem, co dělat, ale věděla jsem, že už nebudu spolupracovat. A pak jsem šla do školy, našla jsem tu holku a poprosila ji, ať se sejdeme o velké přestávce v rohu na školním dvoře. A tam jsem jí řekla, co jsem věděla, a řekla jsem: ‚Nemusíš mít žádný strach, já už nebudu spolupracovat.‘“

  • „A v Plzni, to musím upřímně říct, už jsem si myslela, že to nepřežiju. Nejenom ten fakt, že jsem byla zavřená. Ale že jsem se týden nemohla mýt. Týden jsem si nemohla čistit zuby. Ráno plechová miska… Budili mě kopáním do dveří. Ráno plechová miska s horkou špaldovou kávou, která byla tak horká, že se nedala pít. Po pěti minutách ji zase odnesli. Celý den nic k pití, bylo tam jen malé umyvadlo, a když člověk otočil kohoutkem, tekla z něj rezavá voda. To bylo špatné. Napadal mě pořád ten název knihy od Hanse Fallady: Kdo jednou žral z plechové misky. Bylo to tak ponižující... V poledne přinesli něco na způsob knedlíků, ale ne ty skutečné. Potom takovou omáčku, do té podle mě dávali naschvál feferonky, plavala v ní taková velká oka tuku. Jednou jsem z toho kapku pozřela a udělalo se mi všelijak. Já jsem během jednoho týdne v Plzni a jednoho týdne v Praze zhubla o dvacet kilogramů.“

  • „V tomhle vězení to bylo tak, že když jste chtěl k zubaři, musel jste osm měsíců čekat. A mně se uvolnila plomba, kus z ní už vypadl. Nahlásila jsem se k zubaři a přišla jsem také na řadu. A on mi vyvrtal zub, podíval se na hodinky a řekl: ‚Já mám teď padla.‘ Já jsem řekla: ‚Přece mě tu nenecháte s dírou v zubu…!‘ On řekl: ‚Ale nechám. Já mám teď padla.‘ Tak jsem ho snažně prosila a řekla jsem: ‚Dejte mi tam prosím alespoň nějakou provizorní výplň!‘ Ale on mě propustil s tím rozvrtaným zubem. A pak se stalo, že se mi do toho něco dostalo. Snažila jsem se sice jíst opatrně, ale jednou to muselo přijít. Dostala jsem regulérní zánět čelisti. Neošetřili mě, nepustili mě k doktorovi. Měla jsem vysokou horečku, byla jsem už v deliriu, nechtěla jsem už dál žít. Bojovný duch, síla se zachránit nebo i provokovat, abych se cítila ochráněná, to všechno mě opustilo.“

  • „Následujícího dne mne přeložili. Říkalo se tomu ‚tygří klec‘. To jsou cely, kde je postel přišroubovaná ke zdi, je tam taková mříž, opravdu jako v zoo. Člověk mohl jít jen na záchod. Potom tam byl takový malý luxfer, vepředu a vzadu, asi to znáte z jiných věznic, tím procházel vzduch. A jinak nebyla cela vytápěná. A bylo 24. 12. Já jsem se teď dívala na internet, tehdy bylo okolo nuly, pod nulou. Dvojité dveře, kdybych chtěla křičet, abych nebyla slyšet. Jak jsem to přežila, to nevím, nemám ponětí. Vím jenom, že jsem měla štěstí, že moje máma dostala příležitost mě mezi svátky, tedy mezi Vánocemi a Silvestrem, navštívit. Moc toho opravdu nevím, dostávala jsem méně najíst, měla jsem tuším také zánět měchýře a nepustili mě k doktorovi. Jsou to opravdu jenom fragmenty, co mi víří hlavou. Ale mé matce se vzpomínky vrátily, nedávno jsem se jí ptala, jak si na to setkání pamatuje. To jsem ještě mohla sama chodit. On mi vyprávěla, jak mě přivedli dva strážní, posadili mě ke stolu, položili mi hlavu na stůl a že jsem nebyla schopná dát dohromady kloudnou větu. Jediné, na co jsem se zmohla, bylo říct mé mámě: ‚Prosím, stěžuj si na generální prokuratuře!‘ A to moje statečná máma udělala, ty dopisy ještě existují. Napsala dopis Erichu Honeckerovi a generálnímu prokurátorovi v Berlíně. Ještě nevím přesně kdy, nesebrala jsem ještě sílu to zjistit, ale někdy v prvním nebo druhém lednovém týdnu jsem byla zase venku. A 11. května mě potom konečně propustili na Západ.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 22.06.2020

    (audio)
    délka: 02:03:38
    nahrávka pořízena v rámci projektu From Germany to Germany through Czechoslovakia
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Stasi mě v dětství ocejchovala a českoslovenští pohraničníci mi zabránili v útěku na svobodu

Angelika Cholewa ve vyšetřovací vazbě v NDR, 1980
Angelika Cholewa ve vyšetřovací vazbě v NDR, 1980
zdroj: Pamětník

Angelika Cholewa, rodným jménem Grassme, se narodila 13. září 1955 ve městě Naumburg an der Saale v tehdejší Německé demokratické republice. V šestnácti letech ji kontaktovali pracovníci tajné služby Stasi a chtěli po ní, aby jim poskytovala informace o spolužácích. V roce 1980 se spolu s manželem neúspěšně pokusili překonat železnou oponu u šumavské Železné Rudy, dva týdny strávili ve věznicích v Plzni-Borech a v Praze na Pankráci a poté byli předáni východoněmeckým vyšetřovatelům. Angelika byla odsouzena v lednu 1981 ke třem letům, až do roku 1982 byla ve speciální ženské věznici v Hohenecku. Poté byla odsouzena k dodatečným třem a půl letům za pokus dostávat z vězení informace o tamních podmínkách. Poslední měsíce vězení strávila v Halle, kde ji mučili nedokončeným zubařským zákrokem, dokud nedostala horečky a delirium. Byla také na speciální samotce zvané „tygří klec“. V květnu 1983 byla zařazena do programu, v rámci něhož NDR prodávala politické vězně za devizy svému západnímu sousedovi. Ve Spolkové republice Německo Angelika Cholewa vystudovala psychologii a pracovala jako personální kouč. Nyní opět žije ve svém rodném Naumburgu a vyrovnává se s traumatizujícími zážitky ze svého mládí.