Ing. Karel Beránek

* 1925  

  • „Měli jsme jít do Bohušovic vykládat cement. To nebyla žádná legrace. My jsme to neuměli. Vždycky je třeba mít grif, abyste to správně chytil. Nesměl jste to rozbít, protože jste měl zase kopance [od dozorců]. Takže to byly takové první dojmy. Ale doplatil na to, já už si je všechny nepamatuji, [Zdeněk] Kubeš z naší třídy. Dostal zápal plic. Tam byla Krankenzimmer, oni ho tam nechali a pak viděli, že je to vážné, tak ho poslali do litoměřické nemocnice. Čili, víceméně, trochu zodpovědnosti v některých bylo. A tam zemřel.“

  • „Bylo jich asi sto vězňů a na Špilberk se dostali proto, že byli příbuzní Jana Kubiše, co zastřelil Heydricha. Kubišovci. Ještě tam byli Gabčíkové, ale to nevím určitě. Já se pamatuji jen na Kubišovce. Bylo jich moc, takže můžu říkat, že jich bylo třeba sto, ale možná jich bylo padesát. Už je to dávno a takové odhady se nedají přesně určit. K nám na celu, na čtyřku, se dostalo třeba deset. Nějaké množství Kubišovců. To jsme ještě nevěděli, že jsou to Kubišovci. Bylo to první setkání a my jsme ani možná nevěděli, že to byli Kubišovci. (…) Zajímavé bylo, že jeden z nich vytáhl bochník chleba a nevím, jak ho propašoval, když předtím byli na Špilberku. (…) Vůbec toho Kubiše, co střílel na Heydricha, neznali, ale byli příbuzní.“

  • „Byli jsme v Ústí [nad Labem] ubytovaní, protože jsme si mezitím vyklidili jeden internát, kde bydlely německé sestry, co byly v nemocnici. Ta byla poblíž. To byla práce za všechny prachy, protože, já tam nebyl, bylo léto a tam vstoupil do nějaké místnosti, já tam nebyl, v té místnosti jsem nebyl, ale byl tam kluk, který tam vlezl v krátkých kalhotách, a najednou mu druhý říká: ‚Člověče, ty máš černé nohy.‘ To byly blechy. Prostě se tam nějak rozmohly anebo to dlouho nebylo obydlené. To nebylo příjemné, ale museli jsme udělat to, že postele a podobné věci jsme nechali a takové neosobní, co tam zůstaly, jsme vynesli ven a šly někam na skládku. Takže takhle jsme otevřeli průmyslovku.“

  • „Bylo nesmírně krásné počasí, jako byly teď tady některé dny. Takové počasí bylo a my jsme se s kluky domluvili, že odpoledne pojedeme na Lípu, tam se vykoupeme a budeme tam blbnout. To bylo v pátek nebo v sobotu. Ale to byla ještě tenkrát pracovní sobota. Na ten den jsme se domluvili, ale přijelo gestapo, to jsme viděli dva autobusy, a nic se nedělo. Tak jsme si říkali: ‚Co tady dělají?‘ Pak přišel jeden do třídy a [říkal], že nesmíme vycházet a abychom se chovali tiše. Zase odešel. Bylo takové napětí a my jsme říkali: ‚To přejde, odpoledne se půjdeme koupat.‘ Autobusy čekaly na nás.“

  • „Ústí [nad Labem] bylo nejblíže, tak jsme se rozhodli, že školu uděláme v Ústí. Tak jsme přijeli. Měli jsme souhlas, ne že jsme se kluci dohodli, měli jsme souhlas, já nevím, od národního výboru, že tam jedeme a že tam jedeme budovat [školu]. Jedeme si připravovat školu. Nás tam jelo, řekl bych, většina z těch, co potom študovali. Byl tam lazaret, tak jsme ho museli vyklidit. Někde byly schované nějaké pomůcky, tak některé se hodily, některé ne, protože, já nevím, ale průmyslovka tam nebyla, tam bylo asi něco jiného. Možná, že tam byla i průmyslovka. To nevím. Tak se nám podařilo zprovoznit průmyslovku a podařilo se nám také sehnat nějaké profesory.“

  • Celé nahrávky
  • 6

    Praha, 28.08.2013

    (audio)
    délka: 03:37:14
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Z hlavy mizí vážné věci, které vás ohrožovaly na životě, a zůstává taková vzpomínka

Karel Beránek
Karel Beránek
zdroj: archiv Karla Beránka

Ing. Karel Beránek se narodil 17. prosince 1925 v Bílině na severu Čech. Tatínek Karel pracoval jako hostinský a maminka Anna byla v domácnosti. Obecnou školu navštěvoval pamětník v Břežánkách, v Duchcově a v Roudnici nad Labem, kde poté absolvoval i měšťanskou školu. Nakonec přešel na zdejší Vyšší průmyslovou školu a ve druhém ročníku byl spolu se spolužáky dne 20. června 1942 zatčen přímo v budově školy. Záminkou byl plánovaný atentát na Oberlehrera Alfreda Bauera, ale studenti byli obviňováni i z vedení odbojové organizace. Spolu s druhým ročníkem Vyšší průmyslové školy zatkli také celou septimu a chlapce ze sexty Reálného gymnázia v Roudnici nad Labem. Zatčené studenty převezli do Malé pevnosti Terezín. Karel Beránek po výsleších pracoval na terezínských šancích, ale poté se dostal i na venkovní komanda do Ústí nad Labem, kde pracoval na železnici (tzv. Reichsbahn), do Schichtových továren ve stejném městě, kde vyráběl mýdla, a do lovosické továrny, kde pomáhal zpracovávat ovoce. Dne 4. prosince 1942 se dočkal propuštění a měl se hlásit na pracovním úřadu v Roudnici nad Labem. Byl přidělen do Hněvic nedaleko Roudnice, kde pracoval v německé továrně jako pomocný dělník. Ke konci války se zapojil do činnosti Revolučního národního výboru v Ústí nad Labem (později Revolučních gard), a jakmile se zde podařilo otevřít průmyslovou školu, která měla navázat na roudnickou Vyšší průmyslovou školu, odešel opět na studia a v roce 1946 úspěšně absolvoval. V roce 1946 přešel na České vysoké učení technické, kde vystudoval obor strojírenství. V roce 1951 se oženil. Pracoval ve Výzkumném ústavu těžkého strojírenství a ve Státním výzkumném ústavu silnoproudé elektrotechniky. Stal se i vedoucím laboratoří a začal jezdit se společností Interelektro. Kromě práce ve výzkumných ústavech vyučoval i na průmyslových školách a pracoval jako sociální referent. Nakonec byl zaměstnán ve Stavebním ústavu, odkud odešel do penze. V současnosti žije v Praze.