Slavomír Beneš

* 1936

  • "Brácha začal ve 47. roce studovat na vysoké škole v Praze. A po 48. roce chodily nějaké prověrkové komise a prověřovaly, jestli ti studenti mohou na té vysoké škole studovat. A teď k nám přišla taková parta lidí, seděli, já jsem seděl v kuchyni, a když přišli, tak nevím, co říkali, výsledkem toho bylo, že na ně matka dost šíleně řvala, co si to dovolují obtěžovat s takovejma kravinama?! Chvilku na ně řvala a pak je normálně vyhodila. A brácha normálně dostudoval. Ale vím, že na ně řvala úplně šíleným způsobem, co si dovolují ji otravovat. Podobná situace nastala, když jsme dostali takovej papír, že náš dům už není náš a že je znárodněný nebo něco takového. To matku vytočilo úplně doběla a někam odešla. Nevím, kde po kterých úřadech chodila. A potom přišel dopis, že došlo k politováníhodnému omylu a že se to na náš dům nevztahuje a že je všechno při starém. A to samé se opakovalo s tím domem v tom Bohdašíně. Taky přišel papír, že prostě už jako barák není náš. Opět nevím, kam vyrazila, ale dovedu si představit, že tam na ně musela úplně šíleně řvát. Přitom to byla velice mírná žena, která se nikdy s nikým nehádala. Aby měla nějaké hádky s někým, se sousedy, to nepřipadalo v úvahu. To nikdy k ničemu takovému nedošlo. Ale když šlo o mě nebo o bráchu, tak to prostě byl konec."

  • "Z dnešního pohledu to bylo tak trochu šílený. Jsme měli takovou tady v ulici partu kluků. Prvně jsme se za války tenkrát dověděli, to bylo někdy v dubnu nebo někdy ještě dřív v březnu, že tady byl nálet na klatovské letiště. Protože tady Němci měli plno letadel. Tak jsme se sebrali, parta kluků, bylo nás asi sedm, osm. Šli jsme se podívat na klatovské letiště, na letište nás přímo nepustili, jak odbočuje tam ta silnice k té vesnici, tak tam stála německá letadla a všechno hořelo. Všechna letadla hořela, budovy tam hořely. Tak jsme to obešli takhle po té cestě jako do té vesnice na chaloupky. Tam jsme se dostali až k lesu a při tom lesu tekl potok. Němci na ten potok natahali prkna, měli vykácené stromy a na těch prknech měli nastrkaný letadla a ty byly pod maskovacími sítěmi. A u toho lesa všechna ta letadla byla rozstřílená a shořelá. To všechno Američani rozstříleli, hangár, ta jedna budova ještě hořela, tak jsme tam bloumali se spoustou lidí. Tam bylo plno lidí, jsme tam lezli kolem těch letadel. A tam byl ten potok, jsem se ho bál přeskočit. Připadal mi hrozně široký. Jsme chtěli nějak jít do toho lesa. A potom najednou jsme viděli z vnitrozemí se vracelo pět amerických stíhaček. Tady jako letěly nad Štěpánovicema. A když byly nad tím letištěm, tak se jedna po druhé takhle naklonila na křídlo a šly dolů a začaly tam střílet do těch letištních budov. To bylo od nás nějakých 200, 300 metrů. Ten potok jsem přeskočil okamžitě a pamatuju, tam byl nějakej chlap, ten tam byl s kolem a ten ten potok přeskočil i s tím kolem, místo aby tam kolo nechal, popadl to kolo a i s tím kolem přeskočil ten potok a utíkali jsme do lesa. Jenže oni tam vystříleli pár ran a odletěli do Německa. Pak jsem se doma neprozřetelně zmínil, kde jsme byli, a od těch dob už jsem do konce války nikam nesměl. Nám klukům bylo devět, deset, nejstaršímu tak 11, ale byli i mladší. Možná jsme snad byli i bosí."

  • “Čím jsem starší, tím častěji se ve vzpomínkách vracím do minulosti. Snažím se dopátrat v hlubinách svého pomalu chátrajícího mozku to nejstarší, co jsem si z počátku svého života zapamatoval. Není toho mnoho, ale jedna událost mi v paměti zůstala a s přibývajícími léty se stále častěji vrací. Je nevlídné jarní ráno. Spím ve své postýlce v ložnici s otcem a matkou. Po probuzení přelezu k matce. Dokážu to, přestože mě ještě nebyly čtyři roky. Společně pak ležíme v manželských postelích. Matka po chvíli vstane, odejde do kuchyně připravovat snídani a zůstávám s otcem sám. Náhle se otevřou dveře a v nich se objeví dva neznámí pánové. Mají dlouhé kabáty a na hlavách klobouky. Říkají něco otci, ale nerozumím tomu. Otec vstane, oblékne se. Společně odejdou do pokoje, kde spolu dlouho hovoří. Pak s ním někam odejdou. Otce jsem již nikdy neviděl. Byl rok 1940 a ti pánové byli od gestapa.”

  • Celé nahrávky
  • 1

    Plzeň, 24.07.2024

    (audio)
    délka: 02:26:33
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Vždyť jsem ho ani neznal, nebyly mi ještě ani čtyři roky, když zmizel

Slavomír Beneš v roce 2024
Slavomír Beneš v roce 2024
zdroj: Paměť národa

Slavomír Beneš se narodil 26. července 1936 Elišce a Josefovi Benešovým. Vyrůstal s rodiči a starším bratrem v Klatovech v rodině, jejíž tradicí se stala aktivní účast v Sokole. Otec pamětníka Josef vykonával na začátku druhé světové války v Sokole v Klatovech v Šumavské župě funkci místonáčelníka. Jednoho jarního rána roku 1940 si pro něj domů přišlo gestapo a odvedlo ho do vězení. Josef Beneš prošel během války několika věznicemi, určitou dobu strávil v Klatovech, v káznicích v Německu, na Malé pevnosti v Terezíně, z níž byl transportován do Drážďan, kde proběhl soud. Dlouhou dobu strávil v kárnici v polském Gollnowě, odkud byl s ostatními vězni v otevřeném vagónu převezen ke konci války do věznice v Hamburgu. Zde onemocněl a na následky těžké nemoci v noci ze 3. na 4. května 1945 zemřel. V Hamburgu je také pohřben. Rodina na konci války s napětím vyhlížela otcův návrat. Ještě během roku 1945 ale obdrželi jeho úmrtní list. Po válce se snažili vést běžný život. Pamětník nastoupil na strojní průmyslovku do Plzně, po vojně strávené na Moravě se vrátil zpět do Klatov, kde se později usadil se svou ženou a vychoval čtyři děti. Mnoho let pracoval ve Škodovce jako konstruktér. Tuto práci ale těsně po revoluci opustil a se svými dětmi založil firmu s elektrozbožím. V době natáčení byl v důchodu a věnoval se mimo jiné svému velkému koníčku, dokumentární fotografii. Jeho matka Eliška Benešová zůstala po zbytek života bez muže a jen těžce se vypořádávala s otcovou smrtí. Sama zemřela v 96 letech a ještě na sklonku života byla aktivní členkou klatovského Sokola.