Slavomír Beneš

"Z dnešního pohledu to bylo tak trochu šílený. Jsme měli takovou tady v ulici partu kluků. Prvně jsme se za války tenkrát dověděli, to bylo někdy v dubnu nebo někdy ještě dřív v březnu, že tady byl nálet na klatovské letiště. Protože tady Němci měli plno letadel. Tak jsme se sebrali, parta kluků, bylo nás asi sedm, osm. Šli jsme se podívat na klatovské letiště, na letište nás přímo nepustili, jak odbočuje tam ta silnice k té vesnici, tak tam stála německá letadla a všechno hořelo. Všechna letadla hořela, budovy tam hořely. Tak jsme to obešli takhle po té cestě jako do té vesnice na chaloupky. Tam jsme se dostali až k lesu a při tom lesu tekl potok. Němci na ten potok natahali prkna, měli vykácené stromy a na těch prknech měli nastrkaný letadla a ty byly pod maskovacími sítěmi. A u toho lesa všechna ta letadla byla rozstřílená a shořelá. To všechno Američani rozstříleli, hangár, ta jedna budova ještě hořela, tak jsme tam bloumali se spoustou lidí. Tam bylo plno lidí, jsme tam lezli kolem těch letadel. A tam byl ten potok, jsem se ho bál přeskočit. Připadal mi hrozně široký. Jsme chtěli nějak jít do toho lesa. A potom najednou jsme viděli z vnitrozemí se vracelo pět amerických stíhaček. Tady jako letěly nad Štěpánovicema. A když byly nad tím letištěm, tak se jedna po druhé takhle naklonila na křídlo a šly dolů a začaly tam střílet do těch letištních budov. To bylo od nás nějakých 200, 300 metrů. Ten potok jsem přeskočil okamžitě a pamatuju, tam byl nějakej chlap, ten tam byl s kolem a ten ten potok přeskočil i s tím kolem, místo aby tam kolo nechal, popadl to kolo a i s tím kolem přeskočil ten potok a utíkali jsme do lesa. Jenže oni tam vystříleli pár ran a odletěli do Německa. Pak jsem se doma neprozřetelně zmínil, kde jsme byli, a od těch dob už jsem do konce války nikam nesměl. Nám klukům bylo devět, deset, nejstaršímu tak 11, ale byli i mladší. Možná jsme snad byli i bosí."

“Čím jsem starší, tím častěji se ve vzpomínkách vracím do minulosti. Snažím se dopátrat v hlubinách svého pomalu chátrajícího mozku to nejstarší, co jsem si z počátku svého života zapamatoval. Není toho mnoho, ale jedna událost mi v paměti zůstala a s přibývajícími léty se stále častěji vrací. Je nevlídné jarní ráno. Spím ve své postýlce v ložnici s otcem a matkou. Po probuzení přelezu k matce. Dokážu to, přestože mě ještě nebyly čtyři roky. Společně pak ležíme v manželských postelích. Matka po chvíli vstane, odejde do kuchyně připravovat snídani a zůstávám s otcem sám. Náhle se otevřou dveře a v nich se objeví dva neznámí pánové. Mají dlouhé kabáty a na hlavách klobouky. Říkají něco otci, ale nerozumím tomu. Otec vstane, oblékne se. Společně odejdou do pokoje, kde spolu dlouho hovoří. Pak s ním někam odejdou. Otce jsem již nikdy neviděl. Byl rok 1940 a ti pánové byli od gestapa.”