Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Slavomír Beneš (* 1936)

• narozen 26. července 1936 Elišce a Josefovi Benešovým, společný život s rodinou v Klatovech

• otec Josef jako místonáčelník sokolské župy v Klatovech odveden gestapem v roce 1940 do vězení

• před koncem války otec z polského Gollnowa transportován do věznice v Hamburgu, zde úmrtí po těžké nemoci v noci ze 3. na 4. května 1945

• po válce snaha o běžný život, vstup pamětníka na strojní průmyslovku do Plzně, po jejím absolvování na vojnu na Moravu

• po vojně zpět do Klatov, kde založen nový domov s jeho pozdější ženou a 4 dětmi

• práce ve Škodovce a po revoluci v roce 1989 ve vlastní firmě s elektrozbožím

• posléze vstup do důchodu, v němž umožněna fotografická činnost a další jiné záliby

Dětství, dospívání, dospělost, stáří.. lze dále specifikovat a dělit. Období lidského života. V každém z nich se na člověka hrne spoustu událostí, které ho více či méně zasahují. Je až s podivem, jak málo je potřeba, aby se osud člověka otočil o 360 stupňů. Někdy k tomu stačí událost pouze jedna. Když přišel otec Slavomíra Beneše ve svých 23 letech do Klatov, měl zde zahájit provoz pobočky První české vzájemné pojišťovny. Ve své práci byl velmi schopný, na mnoha místech po okolí dlouho visely cedulky s nápisem: Pojištěno u První české vzájemné pojišťovny. Rodina, kterou zde založil, prožívala pěkné období. V roce 1940 ale přišlo gestapo a otce odvedlo. Z pamětníkova života tak jedním okamžikem zmizel v jeho necelých čtyřech letech. Se svým otcem se již nikdy nesetkal.                           

V Sokole jako doma

Slavomír Beneš se narodil 26. července 1936 v Klatovech. Jeho klatovský dědeček pracoval jako řezník a zároveň se do povědomí místních vepsal obchodováním s domy. Babička se stala jednou ze zakládajících členek organizace klatovského Sokola[1]. A jelikož ovoce nepadá daleko od stromu, jejich dcera Eliška do něj chodívala cvičit už jako dorostenka. Později se v něm seznámila s pamětníkovým otcem Josefem Benešem, který do Sokola vstoupil záhy po svém přestěhování do města v roce 1925. Pravděpodobně v něm byl ale činný již na domácí půdě v Bohdašíně u Nového Města nad Metují, kde se v roce 1902 narodil. Se Sokolem byl spjat nejspíš i jeho otec, pamětníkův bohdašínský dědeček. Na něj Slavomír Beneš vzpomíná jako na podnikavého člověka. Vyrostl v chudých poměrech, ale díky práci pro První českou vzájemnou pojišťovnu si v roce 1922 mohl postavit vilu, kde otevřel také svou kancelář. Syn Josef pracoval později u stejné pojišťovny. Po absolvování německé měšťanky odešel Josef Beneš do Prahy, aby se v oboru proškolil. A bylo to také právě pojišťovnictví, které ho následně přivedlo až do Klatov. 

Přišel nějaký gestapák, pohladil mě po hlavě, ale tu ruku jsem mu odstrčil                       

Zaměstnavatel ho vyslal do Klatov, aby si založil pobočku pojišťovny v Pražské ulici. Jeho kancelář se tak nacházela přímo v centru města. Věnoval se zejména pojišťování venkovských usedlostí, které nebyly logisticky snadno dostupné. Protože se potřeboval dopravovat na poměrně odlehlá místa, kam mnohdy nevedla ani pořádná komunikace, pořídil si nejdřív motorku s tzv. sajtkárou, později menší BMW, následovala hranatá Pragovka a v roce 1939 si zakoupil ještě Pragovku Piccolo s již aerodynamickým tvarem. S ní stihl do války najezdit jen 3.000 km. Již na začátku roku 1940 gestapo Josefa Beneše zatklo. 

Nacisté si po obsazení republiky v roce 1939 v Klatovech zabrali troje kasárna. Také tzv. Singerovu vilu[2], kterou osídlilo gestapo. Pamětník si vybavuje, jak do ní jednou s matkou vstoupili, aby se mohli setkat s otcem: “Seděli jsme tam v tý hale pod schodama a čekali. Přišel tam nějaký gestapák, mladej, pohladil mě po hlavě. Já jsem mu tu ruku odstrčil a matka mi potom říkala, že to byl velitel gestapa.”

Sokol nacistům překážel, potřebovali se ho zbavit. Reprezentoval totiž pevně strukturovanou organizaci, jejíž hodnoty spočívaly v podpoře české kultury a vzájemnosti. Hodnoty, pro které nebylo místo. O aktivitě mnohých sokolů na počátku války pamětník říká: „Nebyl to ze začátku přímo odboj, ale spíš taková organizace, která se připravovala na převzetí moci v případě, že by se Němci stáhli. Tehdy v určitých kruzích panovalo přesvědčení, že se Němci po vytvoření nových mocenských struktur stáhnou, to se bohužel nestalo,“ a na dalším místě zmiňuje: “Ta organizace byla tvořena po linii župních náčelníků, což se později ukázalo jako osudná chyba. Když do ní Němci vnikli, všechny pozavírali. Otec se teoreticky akorát tak párkrát mohl někde s někým sejít. Ale ze začátku nebyl ten odboj moc veliký. Spíš šlo o to, že se scházeli na nějakých schůzkách a vedli určitou organizační činnost. Ke konkrétnímu odboji ještě v podstatě nedocházelo.“ Pamětníkův otec tehdy vykonával v župě[3] v Klatovech funkci místonáčelníka. “Jednou při cvičení někde v šatně k němu přišel župní náčelník a říkal mu, že Sokol dělá někde nějakou organizaci a že on na to nemá čas a že tam nahlásil otce jako místonáčelníka. Otec mu řekl, že on taky nemá čas, a víc se spolu o tom nebavili,” dodává pamětník. Ale i působení Josefa Beneše v Sokole se stalo nacistům trnem v oku a rázem se ocitl na indexu.

Schovejte si ty peníze pro děti, oni už mají rozsudky stejně napsané dopředu                      

 “Náhle se otevřou dveře a v nich se objeví dva neznámí pánové. Mají dlouhé kabáty a na hlavách klobouky. Říkají něco otci, ale nerozumím tomu,” vybavuje si pamětník jarní ráno roku 1940, kdy gestapo otce odvedlo. 

Svůj případ popsal Josef Beneš v tzv. motácích, oficiálně mohl zhruba jednou za měsíc poslat rodině dopis z vězení, kam odsunuli lidi, kteří byli odsouzeni za nějaký trestný čin, za odboj či podobné činnosti. Prošel celou řadou věznic. Nejdříve zůstal chvíli v Klatovech, pak ho přesunuli do Plzně, také do německého Ebrachu či dál na západ. Prošel i Malou pevností v Terezíně, odkud ho odvezli do Drážďan, kde probíhal soud. Dlouhý čas strávil v káznici v Gollnowě v polských Pomořanech. Již ke konci války, když se blížila sovětská vojska, byl i s ostatními vězni někdy v únoru či březnu naložen do otevřeného vagónu a převezen do věznice v Hamburgu. Zde onemocněl těžkým zápalem plic, kterému podlehl v noci ze 3. na 4. května 1945. 

Rodina se s odvedením otce do vězení jen tak nesmířila a snažila se bojovat právní cestou. “Když otce zavřeli, sehnal děda nějakou advokátní kancelář. Ale vyvinuli zcela minimální úsilí, neudělali v podstatě nic, a přesto si účtovali horentní sumy. Za dotaz na gestapu, kam poslali toho nejposlednějšího koncipienta, 1000 korun, za obhajobu u soudu požadovali asi 17 nebo 20.000, což byla tenkrát cena auta,” popisuje domluvu s právníky pamětník. “Když proběhl soud v Drážďanech, bylo za dopoledne hotovo. Nehrnuli se do toho, do Drážďan se jim nechtělo. Vše přitom platil náš děda. Doporučili pak nějakého německého právníka v Drážďanech. Matka za ním přijela a on jí řekl: ´Vážená paní, schovejte si ty peníze pro děti. Nemá cenu, abych tam nějakou obhajobu dělal, protože oni už mají rozsudky stejně napsané dopředu.´ Otec dostal nakonec nějakých 6 let.”

Vždyť jsem ho ani neznal, později mi to ale začalo vadit         

Moc zpráv z vězení otec odesílat nesměl. Jeho žena Eliška ho o situaci doma informovala v dopisech nebo ho jezdila navštěvovat. I malý Slavomír se mu snažil psát. V roce 1942 byl ještě hodně malý, šel teprve do první třídy, a tak na návštěvy do vězení ho raději matka s sebou do vězení nebrávala. Od té doby, co si pro otce na jaře roku 1940 přišlo gestapo, ho už tedy nikdy nespatřil. O svém vztahu k němu říká: “Cítil jsem jako téměř normální ten stav, když jsem vyrůstal bez otce. Vždyť jsem ho ani neznal, nebyly mi ještě ani čtyři roky, když zmizel. Ale později mi to začalo vadit. Různé věci. Nebyl nikdo, kdo by mě naučil plavat, jezdit na kole. A takhle mi chyběla spousta věcí. Různě se to pak flastrovalo. Buď mi někdo s učením pomohl nebo jsem se učil sám.”

Na konci války vyhlížela Josefa Beneše celá rodina. Jestli třeba nepřijde mezi ostatními vracejícími se vězni z kárnic a koncentračních táborů. Nikdo ale nepřicházel. Nikdo o něm nic nepovídal nebo možná jenom nechtěl být poslem špatných zpráv. Informace ani moc hledat nešlo, byť se manželka Eliška snažila, nebylo kde a co. Až v průběhu roku 1945 najednou soused, který vybíral schránku, přinesl dopis s úmrtním listem. “Německé orgány fungovaly za války i po válce bohužel velice přesně, dá se říct až spolehlivě. Matka potom byla v Hamburgu, kde je otec pohřbený. V hrobě jich je několik. Je to nějaký obrovský hřbitov,” vzpomíná pamětník. Teprve v 70. letech se Eliška Benešová na jednom setkání politických vězňů v Praze náhodně potkala s člověkem, který s jejím mužem v té době sdílel celu, a konečně se dozvěděla něco víc.

Z dnešního pohledu to bylo tak trochu šílený                           

Na konci války bylo malému Slavomírovi devět let. O této době říká: “Z dnešního pohledu to bylo tak trochu šílené.” Při bombardování klatovského vlakového nádraží[4] se ukrýval ve sklepě domu, kde tehdy bydlel s matkou. Stal se svědkem jednoho z náletů na místní letiště a viděl zničená letadla, která nacisté schovali v nedalekém lese. S partou kamarádů se tehdy vydali na poměrně nebezpečnou obhlídku těchto míst až do blízkosti hořících letounů, přitom Spojenci s ostřelováním ještě nebyli hotovi. A tak měli štěstí, že je přitom nezasáhla některá z přilétajících stíhaček.

V poválečném období, kdy se na chvíli do politiky vrátil demokratický režim, byla obnovena také činnost Sokola. Přestože fungování organizace netrvalo dlouho a v roce 1952 komunisté Sokol opět zrušili, zúčastnil se pamětník ještě několika sokolských akcí, z nichž tou největší byl pravděpodobně 11. všesokolský slet, konající se v Praze v roce 1946. Matka pamětníka Eliška našla u Sokola po válce zaměstnání. Během sletových akcí vykonávala funkci tzv. župní stravovatelky a zajišťovala stravování cvičenců i na tomto velkém shromáždění v Praze. 

Eliška Benešová působila jako velmi mírný člověk. Jakmile ovšem někdo ohrozil její rodinu, proměnila se v rázně jednající ženu. Např. když tzv. prověrkové komise zkoumaly, jestli může bratr Slavomíra Beneše pokračovat ve studiu vysoké školy, na niž nastoupil v roce 1947 v Praze, nebo když přicházely vlny znárodňování a měly zasáhnout i jejich rodinný majetek. “Asi v roce 1949 k nám přišla komise a matku tedy dost rozčílila, hlasitě jim vytkla, co si ji dovolují obtěžovat jako vdovu po odbojáři s takovými nesmysly,“ komentuje vyostřenou situaci s komisí pamětník a pokračuje: “Brácha normálně dostudoval. Podobná situace nastala, když jsme dostali dopis, že náš dům už není náš a že je znárodněný. To matku vytočilo úplně doběla. Nevím, po kterých úřadech chodila, ale potom přišel dopis s oznámením, že došlo k politováníhodnému omylu a na náš dům se nařízení nevztahuje.“

Určitě mi to nebylo na škodu                                                      

Po základní škole nastoupil Slavomír Beneš ve svých 15 letech do Plzně na strojní průmyslovku. O chvíli později v roce 1952 komunisté Sokol jako organizaci zrušili a místo ní se objevil Československý svaz tělesné výchovy (ČSTV). Po nástupu na střední školu už se pamětník Sokolu neměl čas věnovat, nebyl pak zapojen ani do aktivit ČSTV. Po škole zamířil rovnou na dva roky na vojnu do Olomouce. V roce 1962 se seznámil se svou ženou, s níž žil v Klatovech, a po svatbě se jim narodily čtyři děti. 

Bratr dostudoval stavební inženýrství a stal se z něho expert v oboru. Měli s pamětníkem pěkný vztah.Před několika lety ale zemřel. Eliška Benešová po zrušení Sokola našla na chvíli zaměstnání u okresního výboru ČSTV, pak přešla do účtárny klatovského závodu Škodovky, kde pracovala až do důchodu. Po obnovení Sokola v roce 1989 se opět zapojila do jeho činnosti. Dožila se vysokého věku, zemřela ve svých 96 letech. 

Od konce 50. let až do odchodu do důchodu v 90. letech pracoval Slavomír Beneš v klatovském závodě Škodovky jako konstruktér. Těsně po revoluci založil se svým synem velkoobchod s elektrozbožím. Dařilo se mu a prosperoval několik let, než nastoupil do důchodu a firmu zrušil. I nadále se pak věnoval svému velkému koníčku, fotografii.

Za svou zkušenost v Sokole je pamětník rád a říká: „Určitě mi to nebylo na škodu, protože jsem se v něm naučil spoustu věcí.“ V závěru vyprávění se také zamýšlí nad současnou dobou, přičemž zmiňuje jedno doporučení: „Hlavní je, aby si lidé zachovali zdravý rozum a nevěřili úplně všem informacím, které na ně útočí z různých stran.“

 

 [1] Sokol v Klatovech: Historie organizace se odvíjí od dějin Sokola na českém území. Jeho vznik se obecně datuje k roku 1862 a založení první jednoty v Praze. Od počátku se soustředil na rozvoj tělovýchovy, ovšem nejenom, sloužil též k podpoře národního uvědomění. Během obou totalitních režimů 20. století byl zakázán, po roce 1989 opět obnoven. Významně přispěl k růstu sportovního i kulturního života oblasti. Zdroj: https://www.sokol-klatovy.cz/o-nas/, 29. 12. 2025.

[2] Singerova vila: Prostorná vila židovského klatovského továrníka, nacházející se na svahu pod vodojemem. Součástí je velká zahrada s výrazným oplocením a altánkem. Vilu továrníka během druhé světové války zabralo gestapo, jehož po celou dobu vedl kriminální rada Heinrich Wilkenhofer. Na zahradě je k vidění dílo místního výtvarníka Václava Fialy, jedná se o památník obětem nacistické zvůle s nápisem: „…oloupeným o život i o smrt, padlým a obětem tohoto města. Budeme věčně Vám splácet dluh...“ V současnosti se v budově nachází mateřská školka. Zdroj: https://www.sumava.cz/rozcestnik/kultura-a-pamatky/architektura/vila-tovarnika-singera-klatovy/, 30.12. 2025.

[3] Sokolská župa: Z definice o dnešních župách se jedná de facto o spojnici mezi ústředím České obce sokolské a jednotami v oblastech, které jsou zpravidla ohraničeny jednotlivými kraji České republiky. V jednom kraji může být i více žup. Jejích úkolem je zajistit administrativní chod svých sdružených jednot a zabezpečit sportovní a kulturní život v místě, kde působí. Zdroj: https://www.sokol.eu/sokol-poslani-symbolika, 2.1. 2026. V Klatovech působí od konce 19. století tzv. Sokolská župa Šumavská. Zdroj: chrome-extension://efaidnbmnnnibpcajpcglclefindmkaj/https://sokol.eu/assets/download/1904-zupy-jak-jsme-vznikly-a-po-kom-se-jmenujeme.pdf, str. 12, 2.1. 2026.

[4] Konec války v Klatovech: Vlakové nádraží bylo rozbombardováno třemi nálety amerických stíhaček 20. dubna 1945. Některé bomby zasáhly i část města a okolí nádraží. Zdroj: https://klatovsky.denik.cz/zpravy_region/pred-76-lety-bylo-rozbombardovano-klatovske-vlakove-nadrazi-20210420.html, 11. 2. 2026.