Jan Beneš

* 1936  †︎ 2007

  • „Jednou jsem měl domluveno, že udělám reportáž, chtěl to Mladý svět. Já jsem se netajil tím, že jsem byl zavřenej, a že teda udělám reportáž přímo z vězení. Já jsem řikal: ,Ano, tábor Vojna, tady.‘ A měli jsme to domluvený – a do toho najednou: ,Nebyla to Vojna, prosim vás, ale Zámrsk, pro mladistvý.‘ Já jsem řikal: ,Tak to ne, to jsme si nedomluvili.‘ A vzniklo to z toho, že když jsem napsal právě tu knížku Druhý dech, tak se to projednávalo, schválení, na ideologickém oddělení strany, takže tam byl Pilař, byla tam Květa Drábková jako redaktorka, byl tam tenhleten Homola, byl tam Kostroun a byl tam pan plukovník Kloubec, což se rýmuje na pitomec a blbec, že ano. Začalo to tim, že Kloubec řekl: ,Tak jsem si přečetl všechny vaše kádrové materiály.‘ Já jsem řikal: ,To jste udělal dobře, od toho si je schraňujete.‘ Došlo tam k takový zvláštní události, že v tom románu taky bylo vždycky motto, a jedno motto bylo: ,Ruský člověk má mozek šejdrem, Turgeněv (?)‘. A von: ,Vy tady urážíte Sovětský svaz!?!‘ Já povidám: ,Jaký Sovětský svaz?‘ - ,Co tohleto je? Odkud to je?‘ A já jsem řikal: ,To je opsáno z Maxima Gorkého.‘ Střelil jsem od boku. A: ,Povídka O neobyčejných věcech, strana 152.‘ Zazvonil, přišel posel a: ,Přineste z knihovny...‘ Oni to z tý knihovny přinesli – a vono to tam bylo! A ty vostatní, který teda celkem byli na mý straně, tak jsem viděl, jak maj kamennej ksicht, a do toho tu knihu přinesli, a ono to tam bylo. No ale ta knížka nevyšla. Kloubec řikal: ,My to nedovolíme,‘ nebo teda vlastně: ,My to nemůžeme doporučit.‘ Ale ta knížka nikdy nevyšla tady. Prvně vyšla anglicky, vůbec na světě, potom německy, italsky atd.“

  • J. B.: „Já jsem napřed asi tři neděle vůbec nevypovídal, mezitim teda to posral Havel, protože teda tam chodil pan doktor Mikulda (?) – o tom je zase knížka, o tom je Indolence, to si přečtěte. (Rozhovor Václava Havla s Jiřím Němcem o Benešovi jako pražském korespondentu Svědectví zaznamenala štěnice StB, stejně jako Němcův výklad o špatné konspiraci styku Beneše s Tigridem – Pavel Tigrid měl poslat na Benešův účet peníze se jménem odesilatele, prý ale šlo o chybu sekretářky; na druhé straně ani Jan Beneš podle zmíněných Němcových výtek příliš ohledů na pravidla konspirace nebral, pozn. red.) Tak jsem pochopitelně vypovídal, potom mi ještě dali nějaký fízly na celu a ti mě z toho udělali, že jsem šířil nacismus, že jsem propagoval nacismus ve vězeňské cele zpěvem nacistických písní, a takovýdle nějaký srandy, no a že jsem teda úmyslně roztrh čepici uniformy vězeňský, abych poškodil socialistický stát, a tak se snažili různě. A do toho ovšem přišel pak tedy rok 1968, tak jsem byl posledním politickým vězněm takzvaně.“ Tazatel: „A to vyšetřování probíhalo jako nějak zhruba...?“ J. B.: „Vyšetřování... Nebyl jsem už spoutanej, nebyl jsem připoutanej ke zdi, ale 7. listopadu 1966 mi rozbili držku bachaři. Pokud to dělali jako na pokyn shora, nemohu soudit.“ Tazatel: „A chtěli, abyste vypovídal, nebo to byla buzerace jenom?“ J. B.:„Ne, ne, to bylo vysloveně jenom jako potrestat, jo, protože na cele jsme neměli mít psací potřeby. A já během podepisování těch protokolů jsem tomu vyšetřovákovi, tomu Vavříkovi tam ukrad tužku a přines jsem ji na celu. No a v tý cele byl fízl pochopitelně, pan Morkes se jmenoval. Takže na to přišli a večer byla oslava u bachařů, slyšeli jsme, že zpívají ,Skal a stepí divočinou‘, tam tedy dělnická třída slavila, bachaři, do toho byl najednou nějakej ruch na chodbě, vtom se otevřely dveře cely a vletěl tam nikdo jiný než Tonda Blecha, brácha Matuškovy manželky. A do toho za nim vletělo asi patnáct bachařů a všecky nás seřezali. Já jsem si stěžoval a bylo mi sděleno, že se vězeň pokusil o útěk a v nastalém zmatku že jsme tedy omylem také dostali. A tím to bylo vyřešený.“

  • „Jako dítě jsem hlavně byl sokol, byl jsem skaut, jezdili jsme na tábory, chodili jsme na výlety, když přišla UNRRA, tak to bylo báječný, mít ty konzervy, byli jsme na svatodušní svátky tři dni na Sázavě, tady na Kocábu jsme jezdili. To byl plný, bohatý život. Já jsem s tim měl malér v náboženství, na což si později ve své knize stěžuje i otec Opasek, protože pochopitelně se chodilo v neděli do kostela za protektorátu. A když začly vejlety, tak se jezdilo v sobotu na vejlet už, a holt kostel šel stranou, no. Takže náboženství to odneslo. A druhá věc byla, že bylo spousta zbraní, dva moji kamarádi přišli o život, jak blbli, a já jsem slíbil být hodný chlapec, když se tohleto stalo. My jsme chodili tajdle do Lysolají, kde byl v lese sklad bomb německejch leteckejch. Prosim vás, my byli tak blbý, desetiletej kluk, že jsme je rozebírali a vytahovali z nich ty exploziva, dlažební kostkou jsem to roztloukal na prášek, ten se cpal do gumové hadice, no a když se to zapálilo na kraji, tak ona skákala jako dneska žabky. A jednou otec přijel domů a chyt mě tam, že tam tohle dělám, tak mi domluvil. A pak jsme na Julisce, což byla cihelna, kde dneska stojí ten chrám sv. Alexeje, někde v těch místech jsem našel ňákou takovou věc, tak mi řikal: ,Nešahej na to a když, tak to jdi odevzdat, že jo, ať to nenajde nějakej jinej kluk a taky nepřijde o život.‘ Tak jsem si to dal na koloběžku a jel jsem za tatínkem na ministerstvo národní obrany, tam jsem přišel do vrátnice, řek teda jsem jeho jméno a hodnost. A tam na to koukl nějakej kapitán a oni vyklidili půl ministerstva národní obrany, protože to byla protitanková mina propojená s nějakym časovačem. Nikdo nevěděl, co to udělá. Takže nevim, jestli jsem tatínkovi kádrově pomoh – chtěl jsem bejt hodnej chlapec, a obrátilo se to proti mně.“

  • J. B.: „Takhle: Bylo to tam dost tvrdý, chodil jsem do korekce, a měl jsem tedy velmi tvrdej režim, extra práci a podobně, dá se říct do ledna (1968). Od ledna už prakticky jsem si tam dělal, co jsem chtěl, akorát že jsem byl zavřenej, takže jsem už nechodil do práce, byl jsem uznanej nemocnej...“ Tazatel: „A tak korekce – jak vypadala ta korekce na Borech?“ J. B.: „Korekce na Borech vypadala jako všechny korekce: dostával jste jíst jednou za tři dny, a musim říct, že opět jsem tam měl kliku nějakou, protože jeden z těch bachařů si tam přines k podpisu moji knížku, která už předtim vyšla. Takže to jako neplatilo. Dokonce i v korekci v Ruzyni, a to byl bachař pan Rykl, ten v sobotu, v neděli sloužil sám, takže mi přines, dá se říct, takovejhle ešus plnej guláše, že v něm stála lžíce, a chleba, a otevřel dveře a nabízel mi spolupráci. A: ,Snad si nemyslíte, že kdybych byl u nich, že bych byl pořád jenom...‘ Já nevim, co už to byl. A obdobně co se mnou chodili ti dva bachaři k soudu, tak ten Emil byl takový zuřivý komunista, ten starší pán, co sloužil už před únorem, tak ten teda mi držel palce. Bylo to vidět...“

  • „Prakticky velmi brzy po únoru už, a to nemůžu časově upřesnit, ale na Vítězném náměstí bylo, dá se říct, naše rodinné knihkupectví, kde jsme kupovali knížky – Kraus a syn. A teda za to vysvědčení mi tam šel otec koupit nějakou knížku. A pamatuji si přesně kterou, protože to byl ten Křižník Artemis od Forestera a taky Karel Čapek Marsyas. A to už byl nějakej březen v té době. A do toho, prosim vás, tam zastavilo takový malý auto, ta avia jedenapůltunka nebo co to bylo, a z toho vyskočil nějakej chlap v kožeňáku a dva takový mladý kluci a teď začali z toho knihkupectví tam vytahovat knížky a vytáhli i toho Čapka, ale otec ho naštěstí už měl v kapse. A otec šel na toho chlapa a řikal: ,Co si to tady dovolujete?‘ To byl Pavel Reimann z ústředního výboru strany, ideolog. A jak jsem se později dozvěděl od pana Ornesta, tak ti dva mladí kluci byli Milan Jungmann a Ivan Klíma. A nehlásí se k tomu dneska, Klíma. A teda tak tam vybírali ten buržoazní brak a do toho najednou ten otec už byl úplně bezmocnej a ta paní Krausová, která se vrátila z Auschwitzu, ta byla úplně rozklepaná a ten přiběh, prodavač, což byl její syn, a řikal: ,Pane, mluvíte s mou matkou!‘ A ten řikal: ,Hele, ty si vyliž prdel!‘ A to bylo takový chování, který jsem viděl poprvý v životě. A to se mi hluboce zapsalo. A pak nám ten gympl zrušili, pak už teda jako se vědělo, že ti komunisti nám škoděj, poněvadž byl slet, pak nám rozpustili Sokol, pak se zakládal Pionýr, já tam nevstoupil a začaly maléry.“

  • Celé nahrávky
  • 6

    Praha?, 31.01.2005

    (audio)
    délka: 01:38:01
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Do ledna 1968 to bylo ve vězení dost tvrdý, ale pak už jsem si tam dělal, co jsem chtěl

Jan Beneš v mládí
Jan Beneš v mládí
zdroj: www.krajane.net

Jan Beneš se narodil  26. března 1936 v Praze v rodině architekta a legionáře. Otec se za války zapojil do odboje. Jan Beneš prožil závěr války i nástup komunistů v Praze. Studoval gymnázium a UMPRUM, po únoru 1948 byla rodina vyhozena z bydliště a otec z práce na ministerstvu obrany. Na vojně byl Jan Beneš poprvé vězněn za nedovolené ozbrojování. V roce 1963 poprvé publikoval. V letech 1966-1968 se ocitl podruhé ve vězení za spolupráci s Tigridovým Svědectvím. Roku 1969 emigroval do Francie a pak do USA. Zprvu vykonával pomocné a dělnické práce, učil se anglicky, v letech 1973-1974 pracoval jako vědecký pracovník Ústavu mezinárodních vztahů Harvardovy univerzity, od roku 1974 na vojenské jazykové škole v Monterey. Roku 1989 (v roce 1992 natrvalo) se vrátil do vlasti, zaujímal nesmiřitelný postoj k totalitnímu režimu a jeho dědictví. Zemřel vlastní rukou 1. června 2007.