Lota Bendová roz. Ehrmannová

„Byli zaměstnaní, někteří byli například v prádelně, měli služby. Někteří taky pracovali mimo, třeba u nějakých rodin. Peníze za to nedostali však do ruky, ale dostala je ta společnost, co to řídila. Maminka pracovala u nějakého pána, který měl duševně nemocnou ženu. Uklízela tam, nebyla to práce, na kterou byla zvyklá, ale musela se přizpůsobit. On jí po několika týdnech nabídnul, že by se navíc mohla starat o tu ženu, to bylo navíc, to neměli vědět. To nemělo vědět to vedení, protože si matka mohla přilepšit, měli jsme o nějaký ten piastr navíc. Jaffa byla arabská, Arabové prodávali pomeranče levněji než Židé. Tak jsme je museli tajně přinést do toho kibucu – chavury. Občas mi maminka koupila šunku na přilepšenou. Chodili jsme do školy, učili jsme se, ale vůbec jsme nerozuměli, řeč je to dost jiná, ani se nepíše latinkou, ale těmi znaky (hebrejské písmo).“

„Normální poklidný život jsme žili, než přišli Němci. To jsme pak museli chodit na gestapo pro povolení. To byly takové nepříjemné zážitky, chovali se k nám povýšeně. Museli jsme stát ve frontě, nesměli jsme šlápnout na koberec.“ „Vaši rodiče tam šli s vámi?“ „Ano, šli jsme tam všichni, bylo to, myslím, někde v Dejvicích, v nějaké vile. Stáli jsme tam ve frontě, to mi jako dítěti utkvělo v paměti. Bylo tam zábradlí a tam byl kousek parket, museli jsme stát v uličce a nesměli jsme šlápnout na koberec. ‚Nicht auf den Teppich steigen!‘ (…) Bylo to nepříjemný. Dostali jsme to povolení, ale nesměli jsme říkat, že jedeme do Palestiny, ale že jedeme na Haiti. Oni ještě řekli: ,To tam to bude poněmčený.‘ Měli takový poznámky. V tom říjnu, kdy jsme odjížděli, tak to bylo dost smutný, my jsme totiž vycházeli dobře se všemi sousedy. Když jsme šli dolů, bydleli jsme ve vyšším patře, tak všichni byli před svými byty a loučili se s námi. Bylo to hodně smutný. Měli jsme taxíka a odvezli nás na Masarykovo (Wilsonovo? – pozn. redaktora) nádraží a odtamtud jsme jeli do Bratislavy.“

„Byli jsme (v Bratislavě) ubytovaní ve škole. Byli tam hlinkovci, ti se k nám taky nechovali moc přívětivě. Po Dunaji jsme jeli normálním parníkem, který byl určený pro turisty. Bylo nás tam hodně, byl vyklizený spodek, spali jsme namačkaní jeden na druhého na zemi. To taky nebylo moc pohodlný. Stavěli jsme v Budapešti, ale nesměli jsme z lodi ven. Pak do Jugoslávie, Nového Sadu. Nějací lidé nám dali deky a jablka, zřejmě to byli také nějací Židé, kteří s námi měli soucit. Přestoupili jsme z parníku na železnou loď, vlečnou (tlačnou?) loď. Přijeli jsme do Rumunska – Suliny. Tam se vlévá Dunaj do Černého moře. Tam jsme byli dlouho, asi dva měsíce. (…) Byla zima, velké mrazy, byli jsme v podpalubí a nahoře byla zmrzlá voda. Trochu se tam topilo, přijela pak další loď, transport, taky z Prahy.“