Miloslav Benda

* 1919  

  • Pan Benda vzpomíná na svůj odchod do pohraničí po válce a na to, čím si pohněval tamní soudruhy natolik, že ho v roce 1950 zavřeli a sebrali mu část majetku. Stačilo, že se dvakrát ozval na schůzi, že v jeho domě se zakládala místní organizace Lidové strany a že za ni odmítl kandidovat do okresního národního výboru.

  • „Výslech probíhal v lednu ve Stříbře. Ale musím dodat, že už druhý nebo třetí den po mém zatčení se za mnou do věznice dostala manželka. Řekla mi, že dostala povolení od funkcionářů z okresu, aby mne navštívila. Navrhli jí totiž, aby se se mnou dala rozvést. Toto a jiné věci, co se mezitím u nás stalo, mi vypravovala. Že byla domovní prohlídka… Bachař ale schůzku přerušil a poslal manželku domů.“

  • „Ta vojska Varšavského paktu už byla u nás. Já jezdil domů až večer, tak jsem to hlášení ani neslyšel. Ráno jsem šel na poštu a potom normálně do kasáren, otevřel jsem, i to děvče přišlo dělat a prodáváme. A teď začali chodit nakupovat důstojníci. Chtěli rohlíky, jestli nemám, sekanou… Něco jsem měl, ale všechno ne. Tak se toho jednoho důstojníka ptám: ,Co to, tak vám zase nejede autobus?‘ A on mi říká: ,Autobus jede. Ale běžte se podívat ven a uvidíte.‘ Šel jsem tedy ven a vidím přes ty baráky na pole za kasárnama. On tam byl tank vedle tanku. Tak povídám té holce: ,Vždyť nás obsazujou. Kašlem na to, jdeme domů.‘ A kasárna plná vojáků, ti jako by o tom ani nevěděli. Tak jsem to vyhnal a jdeme domů. To jsem ještě jezdil na motorce. Přijeli jsme na tu silnici a nemohli jsme projet, jak byla plná. Museli jsme jet po poli, poněvadž ta ulička mezi tanky a další vojenskou technikou byla ucpaná zahraničními turisty, kteří honem utíkali na západ, na Rozvadov. To bylo auto za autem. Tak jsme motorku strkali po poli až do Boru.“

  • „Soud byl přímo u věznice. Když jsme vycházeli ven, zeptal jsem se toho esenbáka, kam mne to vlastně vede. Odpověděl, abych byl zticha a šel. A dovedl mne, asi to byl okresní národní výbor. Soudců bylo asi šest nebo osm plus předseda. Měli před sebou papír, kde byl zaznamenán celý výslech, který vedl bachař. Podsouval mi takové věci, proti kterým jsem se bránil. Když si tam ale připsal ještě, že jsem odmítl spolupracovat s okresním národním výborem a že jsem tam prohlásil, že si nenechám víru znásilňovat, řekl jsem mu, že slovo znásilňovat jsem nikdy nepoužíval a nepoužívám. A musel jsem zopakovat, co jsem opravdu tenkrát na tom okresním národním výboru řekl - totiž, že víra je mi milejší než jejich politika. To on ale přeškrtal a napsal tam: ,Uposlechl výzvu papeže z Říma…‘ Dál už si teď nevzpomenu. A tím to vlastně bylo vyřízeno.“

  • „Došel jsem do těch Trmic. Ten pán, co tam měl zabranou tu hospodu, měl nahoře úředníka od toho ,osidlováku‘, aby tam přebíral a shromažďoval ty přihlášky a hromadně to potom podával. Tak jsem šel za ním do té kanceláře a říkám mu, o co mi jde. A ono se ukázalo, že je to Němec. Až mne to zamrazilo, tak to na mne nějak padlo. Ale on to asi sám poznal a říká: ,Podívejte, já jsem Němec, ale antifašista. Když přišli nacisti, všechny komunisty pozavírali a pustili až teď po osvobození.‘ Tak už jsme se nějak srovnali a říkám mu o tom obchodě a on říká, že ten obchod tam opravdu je. Tak jsme se šli podívat, naproti té elektrárně. Obchod krásnej. Ale vidím tam ještě chodit ty Němce. Já jsem se vám tak styděl tam jít. Když víte, že je to jeho majetek, víte, že to musí opustit… Tak povídám: ,Podívejte, ten obchod beru, ale teď tam nejdu.‘“

  • „K dispozici jsem dostal auto. S ním jsem odjeli do mého obchodu v Ovčárech, naložili jsme tam dva pytle cukru a nějaké koření. Muselo to být v rychlosti. Jedeme zpátky a šofér mi cestou říká, že se musíme zastavit na četnické stanici ve Všetatech. Že tam mají nějaké samopaly a náboje. Tak jsme se tam zastavili, přihodili to k těm pytlům, přikryli jsme to dekou a jedeme polní cestou do Lejkova. Jeli jsme kolem kolejí a tam vidíme kolonu vojáků. Že tam leží a vyhřívají se. Zastavili jsme a váháme, jestli jet dál. Otočit se tam nešlo. Tak řidič vystoupil a říká: ,Buď, a nebo.‘ Rozšťouchal oheň, aby nám to nezhaslo, a rozfofroval to. A přejeli jsme a ti vojáci se ani nehnuli.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Tachov, 09.01.2011

    (audio)
    délka: 03:50:49
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Víra je mi milejší než jejich politika

M. Benda - dobový portrét
M. Benda - dobový portrét
zdroj: Archiv Miloslava Bendy

Miloslav Benda se narodil 8. října 1919 v Jelenicích na Mělnicku jako nejmladší z devíti dětí v chalupě zedníka. Vyučil se obchodním příručím ve velkoobchodě v Mělníku a určitou dobu tam pracoval. Jako mladík založil místní pobočku Svazu katolické mládeže a jeho jménem v obci organizoval kulturní a sportovní akce s národnostním podtextem. Časem se mu podařilo získat vlastní obchod. V době pražského povstání 1945 se zapojil do místního odboje spolupracujícího s ruskými partyzány a účastnil se obrany nedaleké obce Řepín, která byla základnou tamního odboje a byla Němci napadena. Po válce, když mu hrozila výpověď z obchodu, odešel do uvolněného pohraničí, nejprve do Ústí nad Labem. Když úskokem komunistických úředníků vybraný obchod nedostal, zakotvil nakonec na západě Čech, v Prostiboři poblíž Stříbra. Otevřel obchod, oženil se s dcerou jedné z rodin volyňských Čechů a narodily se jim dvě dcery. Po roce 1948 však zažil několik z dnešního pohledu banálních excesů s komunistickou mocí. Nejprve poskytl svůj dům pro konání zakládající schůze místní organizace Lidové strany. Dále odmítl za tuto stranu kandidovat do okresního národního výboru. A na dvou schůzích se ohradil proti výkladům komunistických činovníků, kdy jednak ospravedlňovali chování své strany v roce 1948, jednak napadali např. prezidenta Beneše nebo československé legionáře. V prosinci 1950 byl nevybíravým způsobem zatčen a krátce potom Okresním národním výborem ve Stříbře odsouzen za údajné ohrožování zásobování obyvatelstva zadržováním zboží, šíření nepravdivých zpráv a nelegální držení zbraně k půlročnímu vězení v táboře nucených prací, konfiskaci značné části majetku a zaplacení pokuty. Ze Stříbra putoval s krátkou zastávkou na Borech do Pardubic, kde strávil největší část svého trestu, a nakonec ještě do TNP Vojna u Příbrami. Prominutí části trestu vykoupil po návratu z vězení prací v dolech. Ze zdravotních důvodů však toto prostředí nakonec opustil, prošel dalšími profesemi, ale nejdéle působil jako instruktor (dohled nad prodejnami) v Jednotě a především jako vedoucí Army (kantýny při vojenských posádkách) v kasárnách Bor u Tachova-Vysočany. Dožil se úctyhodného věku a žije v kruhu své rodiny v Tachově.