Ladislav Bém

* 1918  †︎ 2012

  • „Po maturitě v roce 38, to bylo po těch bouřlivých mnichovských událostech, to byl tenkrát začátek školy posunut, tuším, že o patnáct dní. Poté jsem prožíval v Praze 15. březen, 17. listopad, pohřeb Jana Opletala, osobně. Já jsem totiž bydlel v Hlávkově koleji právě na patře, kde bydlel o pár dveří dál Opletal. On už končil studia medicínská a on měl einschlick, jednolůžkový pokoj. To mívali studenti, kteří končili studium, ty jednolůžkové pokoje. My fuksové, kteří byli v nižších ročnících, těm se říkalo fuksové, tak ty měli dvojlůžkové pokoje. Opletal byl Moravák, velmi sympatický, tak jsme spolu komunikovali. Když jsme přišli po prázdninách, tak říkal: ,Jo, hoši, já bydlel s nějakým Jihočechem Fatkou, to byl velmi nábožný študent, chodil každou neděli do kostela svatého Ignáce.‘ Tak on říkal: ,Hoši, já vám o té Praze musím taky něco říct. Vy jste přišli z vesnic, tak abyste se tady nepropadli do nějakého podsvětí velkoměstského, pražského.‘ Tak v tomhle ohledu byl Opletal dobrý a také jako kamarád velmi dobrý.“

  • „Byl první marš na pracovní komando. První zimu nás nechali na barácích, byli jsme stále pod dohledem těch SS. Občas přišli a dělali jsme takzvaný tělocvik, což bylo skákání dřepů s předpaženýma rukama, válení se po cestě, klus sem, klus zpátky. V březnu nás, studentské bloky, poslali na práci. Já jsem byl přidělen k jednomu z nejhorších komand, které se jmenovalo Klinkerwerk, to byla výstavba doku a fabriky na výrobu cihel na kanále nedaleko tábora. Tam pochodovalo každý den dva tisíce až tři tisíce vězňů pod silnými strážemi se vždy napřaženými puškami nebo automaty. Poprvé, co jsem šel, tak nejednou, bylo to v březnu, cesta rozblácená, na levé straně byl ten kanál, na pravé byl jedlový mladý les do výšky deseti metrů, začaly ty stráže řvát: ,Hier legen!‘ Já jsem nevěděl co, ale viděl jsem, jak všichni padají na tu cestu, tak jsem rychle padnul a viděl jsem, jak přede mnou vyběhl jeden vězeň do toho lesa. Myslel si, že se v tom lese ztratí a zachrání. Samozřejmě oni, jak nás měli na cestě, tak toho vězně viděli, paf, paf. Namířili, zastřelili. Aufstehen! A šlo se dál na komando pracovat.“

  • „Najednou jsme přijeli do Dejvic, to už někteří poznali. Přijeli jsme k bráně SS kasáren v Ruzyni. My hlávkaři (z Hlávkovy koleje) jsme měli štěstí, že jsme tam byli první. Měli štěstí, že jsme před tou bránou museli vyskákat z těch aut a že jsme tou bránou v běhu proletěli. Samozřejmě znovu stáli po obou stranách esesmani a tloukli, ale my jsme proběhli ve stoje až do té jízdárny. Tam nás postavili do pětistupů, celý blok Hlávkovy koleje byl v pětistupech. A já jsem byl dost velký, tak jsem stál v první řadě na kraji. Nejednou přišlo gestapo, chyt mě tady za košili a sako a řval mi do tváře. ,Willst du für den Beneš sterben?‘ Já jsem si říkal: Ty bestie, kdybych ti tak mohl fláknout, já bych ti dal odpověď hned. Musel jsem stát v pozoru a nechat si to líbit. Tady mě třískal těma rukama, asi byl vytrénovaný. Pak šel dál.“

  • „Tak jsme se z koleje s kolegy okolo třetí vypravili do ulic. To už bylo rušno. Když jsme tam po té třetí přišli, tak Václavák už byl plný lidí. Protestovalo se proti Němcům, volali jsme ,Ať žije Československá republika, ať žije prezident Beneš!‘ Také se volalo ,Ať žije Stalin!‘, protože bylo říkáno, že jenom Sovětský svaz se nám v roce 1938 chystal pomoct. Bylo to velmi dramatické a emotivní. Já to tehdy prožíval skutečně velmi a pamatuju si, jak to byla povzbuzující událost. Být v tom davu a volat ta hesla proti nacistům, proti okupantům. Česká policie na koních nás vytlačovala z Václavského náměstí do těch postranních ulic. Já jsem byl vytlačován s tím davem do Vodičkovy ulice. Ulice byla plná a mezi námi na nás řvali policajti. ,Pokračujte ven z centra!‘ A my jsme na to odpovídali: ,Ano, pokračujem, ať žije Československá republika!‘ Nakonec viděla německá policie a německé vedení, pražské gestapo, že česká policie není schopná udělat pořádek, tak poslali vpodvečer, už potmě, německou policii na motorkách, tříkolkách, pěší, kteří začali do davu střílet. Bylo to napínavé a my se snažili dostat se z toho centra pryč. Z dosahu střel. Když jsem se pak vrátil večer, tak jsem postrádal několik kamarádů, kteří nepřišli. Nevrátili se a já s napětím čekal, co je s nimi. Pak jsme se na koleji dozvěděli, že náš kolega Jan Opletal, který byl členem studentské samosprávy, byl postřelen a že je v nemocnici na Karlově náměstí. S napětím jsme sledovali, jak to s ním dopadne, ale přes všechno úsilí profesora Jiráska, který se snažil ho se svým kolektivem zachránit, Opletal umřel.“

  • „Dalším zážitkem byl den 10. 2. 1940, kdy studentský blok 52 flugel B navštívil jeden esesák. Leželi jsme na těch slamnících na zemi, jak jsem říkal, zpocení. A esesák najednou začal třískat, měl obchůzku v lágru, na okno a řval: ,Aufmachen, Fenster aufmachen!‘ Vlezl do toho baráku, překročil práh těmi holinkami. A začal řvát: ,Alles raus!‘ Všichni ven! Žádné oblékání, prostě, tak jak jsme byli na těch šrotacích, tak jsme šli ven před barák a nechal nás tam zasypat sněhem. Úplně, takže jsme byli zasypaní sněhem, v košilích. Byla to věčnost, někteří se dusili, jiní modlili. A já jsem si říkal, že není možné, aby toto byl schopen dělat národ Goetheho, Schillera, Beethovena. To je národ, který zdivočel.“

  • Celé nahrávky
  • 6

    Ostravě, 04.12.2008

    (audio)
    délka: 02:11:19
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Večer na koleji jsem postrádal několik kamarádů...

Ladislav Bém
Ladislav Bém
zdroj: Archiv - Pamět národa

Ladislav Bém se narodil 27. prosince 1918 v Bartovicích u Ostravy. Pochází z chudé hornické rodiny. Po základní škole vystudoval reálku, na které v roce 1938 úspěšně odmaturoval. Ještě ve stejném roce nastoupil na vysokou školu technického zaměření v Praze. Jeho domovem se staly Hlávkovy koleje. Poté, co při potlačení demonstrace v říjnu 1938 zemřel student medicíny Jan Opletal, taktéž obývající Hlávkovy koleje, následovala vlna studentských protestů. Na jeho pohřbu pak studenti zpívali i přes zákaz českou hymnu, následně se zabarikádovali v budově ČVUT na Karlově náměstí. Zanedlouho si pro studenty přišlo gestapo. Ladislav Bém byl spolu s dalšími studenty zatčen a posléze deportován do koncentračního tábora Sachsenhausen. Čekaly ho tři kruté zimy, ponižování ze strany dozorců a otrocká práce. Po návratu domů v roce 1942 pracoval v dělnických profesích, jeho otec byl nacisty zatčen, válku naštěstí přežil. Po osvobození Ladislav Bém vystudoval vysokou školu báňskou v Příbrami a začal pracovat v důlním prostředí. Působil například i v uranových dolech v Jáchymově, kde byl ředitelem jedné šachty. Nakonec skončil jako báňský inspektor na Karvinsku, také se angažoval v tělovýchovné jednotě. V roce 1968 vystoupil s projevem v duchu pražského jara, nicméně po roce 1968 nadále zůstal členem KSČ. Zpětně však komunistický režim hodnotí skepticky.