Jiří Bartoš

* 1926  

  • „Já jsem si vždycky potrpěl na to jít do biografu, jednou v neděli jsem řekl rodičům, že jdu do biografu. Sedl jsem na tramvaj a v půli cesty houkali nálet, vystoupil jsem z tramvaje, koukali jsme, a nic se nedělo, za chvilku hlásili konec náletu. Jel jsem dál až na hlavní náměstí a tam znovu houkali nálet. Koukal jsem a ve velké výšce letělo několik letadel a jedno z nich dostalo zásah. Němci měli výkonná děla. Pilot s padákem vyskočil. Myslel jsem si, že už to bude dobré, a šel do biografu. Sednul si a po asi deseti minutách zase houkali nálet. Řekl jsem si: Tak teda kamarádi, mně celý ten biograf může být ukradený! Zvednul jsem se a venku naskočil do tramvaje číslo šest. Jeli jsme asi kilometr, a najednou někdo vykouknul z okna a vykřikl: ‚Jéžíšmarjá!‘ Ptali jsme se: ,Co je?‘ Nalétávalo několik desítek svazů spojeneckých letadel na Bělehrad. Tramvaják to rozpálil a jel na plné pecky. Vyjeli jsme na kopec a už do těch míst začaly padat bomby. Vběhl jsem do nějakého domu, byla tam klenba, tak jsem se pod ni zmáčknul. Okolo úplně pršely střepiny. Bomby padaly do obytných čtvrtí a večer hlásili vojenské cíle.“

  • „V roce 1941 6. dubna byla neděle, otec řekl: ‚Půjdeme něco udělat na zahradu.‘ Řekl jsem: Tak jo. Vyšel jsem ven a tak úžasný hukot motorů! V první chvíli jsem nevěděl, co se děje, protože Jugoslávie moc letectva neměla. Rozhlédl jsem se, z východu přilétaly ve vlnách asi po patnácti letadla. Nalétávaly na Bělehrad a za chvilku padaly bomby z ničeho nic, bez vyhlášení války. Lidé většinou spali, bylo okolo šesté ráno. Dělostřelectvo potom začalo střílet, ale ty granáty explodovaly nízko, vůbec nedosáhly té výšky. Zoufalý jsem utíkal a doufal, že to je cvičení, ale ty výbuchy bomb byly takové, že i na tu vzdálenost bylo silně cítit tlakové vlny. Pustil jsem rádio, nikdo nic nevěděl a hrála tam lehká ranní hudba, padaly bomby a lidé se zabíjeli. Tak začala válka.“

  • „Byl jsem zvědavý, a tak jsem byl svědkem, jak vedli asi patnáct německých vojáků, kteří drželi ruce za hlavami. Přišli k té naší celnici a tam zastavili. Jeden z nich měl ovázanou hlavu a jeden ten Rus se ho ptá: ‚Što ty?‘ On mu rozuměl a řekl mu: ‚Unteroffizier,‘ jako že poddůstojník. Ten jeden ruský voják se rozběhl a běžel směrem ke mně, protože tam stál velitel. Ten měl Parabellu v ruce, Němci se tam schovávali po domech, všude, i po záchodech. Ten voják proběhl okolo mě a ptal se velitele: ‚Što s nimi?‘ A on řekl: ‚Zastreljat.‘ Já jsem nevěděl, co se bude dít. On se vrátil, a jak je vedli, tak se přidávali další ruští vojáci a těch asi patnáct vojáků tam padlo. Hned jim vybrali, co měli po kapsách. A toho prvního poddůstojníka s ovázanou hlavou nechali. Šel a já koukal, co se bude dít. Přišel k zadní části domu, tam se otočil a viděl, že zůstal sám. Ten, co měl tu Parabellu, přicházel ze strany ještě s jedním důstojníkem a bavili se. Když přišli na úroveň toho poddůstojníka, tak dvakrát vystřelil, ten se zlomil a šli dál.“

  • „Udělal jsem si sezení ve vratech, z nich byla cesta ven a potom už byly zákopy. Tam jsem si naskládal cihly s průzorem, abych viděl, a tam odsud jsem koukal, jestli bych mohl někoho odpálit. Jednou jsem si to tak připravil a tam vedle nás byla říčka Bosut a od ní začali systematicky střílet z minometu, a když jsem viděl ty dopady granátů, tak mi bylo jasné, že to na mě také přijde. Nevěděl jsem, co mám dělat. Vlezl jsem do domu a tam jsem se schoval. Bylo slyšet bouchání a přešlo to přeze mě. Vyšel jsem ven a slyším od kostela, kde jsme měli zakopaný kulomet, bylo to asi 30 metrů daleko: ‚Pógyve Bártoš – zahynul Bartoš!‘ Byl tam zásah přesně, kde jsem seděl před tím. Já to slyšel a povídám: Ale prd, jsem tady! A začal jsem znovu skládat ty cihly.“

  • Celé nahrávky
  • 5

    Plzeň, 15.11.2013

    (audio)
    délka: 01:37:20
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Okolnosti člověka přinutí, když se potom brání, tak nemyslí na nic

3735-portrait_present_t1 BARTOŠ.jpg (historic)
Jiří Bartoš
zdroj: PB

Jiří Bartoš se narodil 23. ledna 1926 v Bělehradu. Otec Karel pocházel z Říčan u Prahy a po válečné zkušenosti na italské frontě za první světové války zůstal v Bělehradu, kde pracoval v obchodě s keramickým zbožím. Oženil se s Julií Meťko, která pocházela z Daruvaru. Jiří vychodil československou školu, kde učili čeští a srbští učitelé, a vyučil se obkladačem. Po bombardování města Luftwaffe a následném obsazení německou armádou v dubnu 1941 pomáhal rodinným příjmům opravováním kamen a sporáků. Brutality okupantů pro něj symbolizovali oběšenci na hlavním náměstí a následky náletů završily boje při osvobozování Bělehradu, čištění města od Němců a nemilosrdné zacházení se zajatými vojáky v říjnu 1944. Hned po osvobození vstoupil do Národně-osvobozenecké armády Jugoslávie. Krátký výcvik předcházel nasazení v partyzánských bojích ve Sremské oblasti. Utrpěl lehké zranění při bojích u obce Vrbani. Po rekonvalescenci v Bělehradě a Valjevu ho cestou zpět zastihla zpráva o kapitulaci Německa. V Záhřebu dostal se svým oddílem rozkaz k oddechu na ostrově Krk. Neuposlechli, z Krku se přeplavili do Karlobagu, kde zasáhli do bojů proti ustašovcům. Jiří demobilizoval v březnu 1946 a v listopadu téhož roku odjel do Československa. Od 7. ledna 1947 až do odchodu do penze pracoval v keramických závodech v Horní Bříze.