Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Bartoš (* 1926  )

Okolnosti člověka přinutí, když se potom brání, tak nemyslí na nic

  • narozen 23. ledna 1926 v Bělehradu (tehdejší Království Srbů, Chorvatů a Slovinců)
  • předválečné období, československá škola, král Petr II.
  • bombardování Bělehradu Luftwaffe i spojeneckým letectvem v neděli 6. dubna 1941
  • život za okupace německými vojsky
  • vzpomínky na boje při osvobozování Bělehradu v říjnu 1944
  • vstoupil do Národně-osvobozenecké armády Jugoslávie, praporu velel Dušan Šašič
  • bojoval v Sremské oblasti, lehce zraněn při bojích u obce Vrbani
  • nasazen v oblasti Karlobagu proti ustašovcům
  • demobilizoval v březnu 1946
  • v listopadu 1946 se vrátil do Československa
  • od ledna 1947 pracoval v keramických závodech v Horní Bříze

V řadě činžovních domů zela široká mezera se zbytky zdí a vysokou hromadou sutin. Vše zůstalo po náletu netknuté. Na prázdnou ulici vyšel z domu chlapec s motykou a smaltovým kýblem, zamířil k rumišti. Vylezl na jednu z hromad a začal kopat hlínu. Zvuky dopadající motyky narušilo duté ťuknutí, neznělo to jako kámen ani dřevo. Pomalu, opatrně odhrnoval materiál, sklonil se a pohlédl do prázdných očnic lebky. Když Jiří Bartoš o několik hodin později dokončil správku kachlových kamen, vzal lebku, kterou pro jistotu v kyblíku přikryl vrstvou hlíny, a vyrazil přes město domů. Na zahradě u domku ji pohřbil.

Domov pod hvězdárnou 

Jiří se narodil 23. ledna 1926 v Bělehradu. Jeho otec Karel pocházel z Říčan u Prahy, bojoval v první světové válce na italské frontě a poté se usadil v hlavním městě tehdejšího Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. Oženil se s Julií Meťko. Ta pocházela z chorvatského Daruvaru, pracovala ve městě jako posluhovačka a po svatbě se starala o domácnost, děti a přivydělávala si šitím na stroji. Karel našel zaměstnání v obchodě s keramickým zbožím, který měl dodavatele i z Československa, mimo jiné z Horní Břízy, kde začal o dvacet let později pracovat jeho syn. Českou menšinu vnímala srbská majorita velmi přátelsky, na rozdíl například od maďarské či silné židovské menšiny, která emigrovala převážně z Ruska. Rodiče zapsali starší dceru a syna do československé školy, kde vyučovali čeští i srbští kantoři. Jiří se sestrou Julií do ní chodili většinou pěšky přes celé město, šest kilometrů tam a zpět. Bydleli v malém domku na předměstí Zvezdara. Sto metrů od jejich zahrady stála celnice na cestě vedoucí do vsi Mirijevo.

Tak začala válka

„V neděli 6. dubna 1941 otec řekl: ‚Půjdeme něco udělat na zahradu.‘ Řekl jsem: Tak jo. Vyšel jsem ven a tak úžasný hukot motorů! V první chvíli jsem nevěděl, co se děje, protože Jugoslávie moc letectva neměla. Rozhlédl jsem se, z východu přilétaly ve vlnách asi po patnácti bombardéry. Nalétávaly na Bělehrad a za chvilku padaly bomby: z ničeho nic, bez vyhlášení války. Lidé většinou spali, bylo okolo šesté ráno. Dělostřelectvo potom začalo střílet, ale ty granáty explodovaly nízko, vůbec nedosáhly té výšky. Zoufalý jsem utíkal a doufal, že to je cvičení, ale ty výbuchy bomb byly takové, že i na tu vzdálenost byly silně cítit tlakové vlny. Pustil jsem rádio a tam hrála lehká ranní hudba, padaly bomby a lidé se zabíjeli.“ Tak Jiří vzpomíná na napadení Jugoslávského království Němci, kteří za několik dnů obsadili Bělehrad. Zanechal učení obkladačem a začal pracovat. Opravoval sporáky a kamna a prováděl vylepšení na jejich úspornější provoz, protože paliva se nedostávalo. Okupace, černý obchod a kurz jedné marky ku dvaceti denárům způsobily, že čekal mnohahodinové fronty na chléb. Trosky po náletu nikdo neodklidil. Srby i Židy odváželi okupanti do koncentračních táborů za městem. Jakýkoliv odpor byl tvrdě postihován. „Ráno na hlavním náměstí pověsili chlapy pro výstrahu. Viseli tam od rána do večera. Tisíce lidí se na ně chodilo dívat a říkali: ‚Za to se pomstíme.‘ Jednoho, který visel níž, zachytila elektrika (tramvaj), a když projela, rozkýval se jako kyvadlo hodin.“

Krvavé osvobozování Bělehradu

Jiří se ani za okupace nenechal ošidit o pravidelné návštěvy biografu. Jednu neděli se vypravil na film, netušil, že si ho mnoho neužije. „V půli cesty houkali nálet, vystoupil jsem z tramvaje, koukali jsme, a nic se nedělo, za chvilku hlásili konec náletu.“ Jel tedy dál až na hlavní náměstí. Vtom znovu houkala siréna. „Koukal jsem a ve velké výšce letělo několik letadel a jedno z nich dostalo zásah. Pilot s padákem vyskočil. Myslel jsem si, že už to bude dobré, a šel jsem do biografu. Sednu si a po asi deseti minutách zase nálet. Řekl jsem si: To už mně ten biograf může být ukradený! Zvednul jsem se a venku naskočil do tramvaje. Jeli jsme asi kilometr, a najednou někdo vykouknul z okna a vykřikl: ‚Jéžíšmarjá!‘“ Několik desítek svazů spojeneckých letadel nalétávalo právě v tu chvíli na Bělehrad. „Tramvaják to rozpálil a jel na plné pecky. Vyjeli jsme na kopec a už do těch míst začaly padat bomby. Vběhl jsem do nějakého domu, byla tam klenba, tak jsem se pod ní zmáčknul. Okolo padal déšť střepin.“

Spojené síly Rudé armády a Národně-osvobozenecké armády Jugoslávie v říjnu 1944 osvobodily Bělehrad. Na poli u domku Bartošů měli postavení ruští minometčíci a chodili k nim na občerstvení. „Němci se rozutekli po domech a schovávali se a oni je všude honili a likvidovali… Zrála kukuřice a v té kukuřici je Rusové chytali… S tanky tam najížděli a přešrotovali přes ty, co utíkali… Byl jsem zvědavý, a tak jsem byl svědkem, jak vedli asi patnáct německých vojáků, kteří drželi ruce za hlavami. Přišli k té naší celnici a tam zastavili. Jeden z nich měl ovázanou hlavu a jeden ten Rus se ho ptá: ‚Što ty?‘ On mu rozuměl a řekl mu: ‚Unteroffizier,‘ jako že poddůstojník. Ten voják se ptal velitele: ‚Što s nimi?‘ A on řekl: ‚Zastreljat.‘ Těch patnáct vojáků tam padlo. Hned jim vybrali, co měli po kapsách. A toho prvního poddůstojníka s ovázanou hlavou nechali. Přišel k zadní části domu, tam se otočil a viděl, že zůstal sám. Velitel kolem něj jen prošel, dvakrát vystřelil a pokračoval v chůzi,“ vzpomíná Jiří Bartoš. „Narychlo se to všechno pohřbívalo. Potom, když jsem byl ve válce, je táta musel vykopat a zakopat víc do hloubky.“

Styděl bych se nebýt v boji 

Hned po osvobození se připojil k partyzánům Národně-osvobozenecké armády Jugoslávie. Stejně jako všichni vrstevníci z jeho okolí se Jiří dobrovolně přihlásil. Několik dní čekali v budově školy, pak je rozdělili do jednotek a podstoupili krátký výcvik. Vedli partyzánské boje s Němci a s ustašovci v rovinaté oblasti Sremu nedaleko železniční trati Bělehrad – Záhřeb. Z trati vytrhávali pražce, topili s nimi v zákopech a doufali, že tím nechytne zateplení z kukuřičné natě, a nepřivolají tak na sebe nepřátelskou palbu. Jiří nosil střelivo minometčíkům, naváděl palbu a sloužil jako pozorovatel a ostřelovač. „Udělal jsem si sezení ve vratech, z nich byla cesta ven a potom už byly zákopy. Tam jsem si naskládal cihly s průzorem, abych viděl, a koukal jsem, jestli bych mohl někoho odpálit. Jednou jsem si to tak připravil a oni začali systematicky střílet z minometu. Když jsem viděl ty dopady granátů, tak mi bylo jasné, že to na mě také přijde. Nevěděl jsem, co mám dělat. Vlezl jsem do domu a tam jsem se schoval. Bylo slyšet bouchání a přešlo to přese mě. Vyšel jsem ven a slyším od kostela, kde jsme měli zakopaný kulomet, bylo to asi třicet metrů daleko: ‚Pógyve Bártoš – zahynul Bartoš!‘ Já povídám: Ale prd, jsem tady! A začal jsem znovu skládat ty cihly.“ Po čase se fronta začala hýbat. Obě strany měly ve vybavení pouze lehkou výzbroj. Bojovalo se o každou vesnici a jednotky byly stále v pohybu. Při dobývání vsi Vrbani vedle Jiřího explodoval minometný granát a lehce ho zranil. Mohl chodit a vojenský komisař ho poslal do ošetřovny, odkud odjel přes Sremskou Mitrovici do bělehradské nemocnice. Navštívil rodiče a odvezli ho na léčení do Valjeva. Lehké zranění se brzy zahojilo a Jiří se musel vrátit. Cestou se z plakátů dozvěděl o kapitulaci Německa. Ke své jednotce se připojil až v Záhřebu. Odtud šli pěšky k Jaderskému moři a přebrodili se na ostrov Krk, kam byli posláni na zotavení. Po akci proti ustašovcům v horách nad přístavem Karlobag v březnu roku 1946 demobilizoval. V listopadu odjel do Československa. Zůstal nějaký čas u dědečka a tety v Praze, které dvakrát navštívil před válkou, a od ledna 1947 začal pracovat v keramických závodech v Horní Bříze. Rodiče se sestrami se přestěhovali do Prahy v roce 1948.

Nový život v Československu

Přes naléhání svého souseda, předsedy místní organizace komunistické strany, odmítnul vstoupit do partaje. Nemohl prý souhlasit s uzavřením hranic, střelbou po uprchlících a jakýmkoliv násilným převratem. Aby unikl dalšímu nátlaku, stal se členem Svazu československo-sovětského přátelství a nějaký čas zasedal v obecním výboru. Dvakrát ho navštívil příslušník plzeňské Státní bezpečnosti s pracovní nabídkou, ale Jiří ho odmítl, dnes to komentuje slovy: „Nechtěl jsem nikoho hlídat a mlátit.“ Vypracoval se na mistra na výkladové rampě a chtěl podle svých slov jen poctivě žít a vymýšlet různá zlepšení v práci i doma. V poli získal medaili Za chrabrost a ze své válečné a životní zkušenosti dodává: „Když člověk kouká, co se děje ve světě, tak žasne, k čemu dochází, jak lidé trpí, a nemuseli by, kdyby vztah k jiným byl lidský.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století