Josef Bachura

* 1926  †︎ 2019

  • „Šestého května přijeli vlasovci. Jeli od Radotína přes Chuchli na Smíchov. Ta jejich divize byla umístěná někde blízko Berouna, mezi Berounem a Rakovníkem, v té oblasti. Na autech měli československé vlaječky, aby si je někdo nespletl s wehrmachtem, protože měli německé uniformy. Řekl bych, že Praze hodně pomohli, protože měli těžké zbraně, měli i tanky. Zajímavé je, že jejich tanky byly T34, ukořistěné sovětské tanky, ty měli vlasovci. Němci měli svoje tanky daleko lepší, Tygry a Pantery. Já si pamatuji, že v neděli 6. postavili jedno dělo na chuchelském hřišti a ostřelovali Komořany. Tam byla nějaká německá kolona v Komořanech, v těch místech, kde vyúsťuje dnes most, tak vím, že tam to místo nějak ostřelovali, nějakou německou kolonu. Němci táhli ku Praze, jednak přes Lahovice, ale tam byly barikády, tak to nešlo, tak šli i druhou stranou, přes Komořany a Modřany.“

  • „Velitel naší domobrany, myslím, že se jmenoval Fabuš, z nás udělal takzvanou Revoluční gardu. Dostali jsme německé uniformy z Afrikakorpsu, takové žluté kabáty, měli jsme zelené vojenské kalhoty, zelené lodičky a pásky RG. Drželi jsme strážní službu už po válce. Vím, že nás poslali Sověti, ti nás dirigovali, směrem ke Zbraslavi, a tam nám zbraslavské RG předaly čtyři německé zajatce. Měli jsme je přivést do toho koncentráku. Sověti je hned začali šacovat, začali jim rozparovat kalhoty nahoře, oni tam měli opravdu zašité nějaké hodinky, prstýnky, zašité v lemu kalhot. Sověti už v tom měli praxi. Takže jim zabavili hodinky. Byli to Rakušani. Ještě když nám je předávali na té Zbraslavi, tak říkali: ,Nicht schiessen, Österreichische.‘“

  • „Když jsme přišli asi padesát metrů k té barikádě, tak vyšel voják z té barikády, na tu dálku nemohl nic vidět. Ten [Němec], co jel na tom kole, říká: ,Was ist denn los?‘ Ten vzal samopal a sestřelil ho z toho kola. Tak jsme věděli… Do nás jako když střelí. Rozprchli jsme se, Němci křičeli: ,Zurück, zurück,‘ abychom šli zpátky. Já jsem nešel zurück, ale seběhl jsem z té silnice asi deset metrů, a protože okolo mě začaly svištět kulky, kdo neuposlechl a nešel zpátky, tak ho ostřelovali. Já jsem sebou plácnul a ležel jsem jako mrtvý. Vím, že dva běželi dál směrem k řece a jednoho zastřelili, ten se jmenoval Štras, a druhý, to byl pan Rezek, ten měl průstřel. No a já jsem nevěděl, co se děje, a ležel jsem tváří k zemi, tak jsem vyskočil a chtěl jsem běžet, jenže to zase začali Němci ostřelovat, tak jsem sebou plácl tentokrát na záda, abych viděl, jaká je situace. Teď v jednom kanále, já jsem běžel směrem dolů a byl jsem od těch kanálů asi deset metrů, tam byl vlasovec. Ten viděl, že jsem živý, že se rozhlížím, tak na mě křičel: ,Idi sjuda, ja russkij. Něbojsja.‘ Tak jsem se nebál a přiběhl jsem tam. Tak jsem se dostal k vlasovcům.“

  • Celé nahrávky
  • 4

    Praha, 19.10.2014

    (audio)
    délka: 02:34:50
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)
  • 5

    Praha, v bydlišti pamětníka, 13.02.2013

    (audio)
    délka: 05:37:50
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Pesimismus si šetřím na lepší časy

2537-portrait_former.jpg (historic)
Josef Bachura
zdroj: dobová archiv pamětníka, současná z projektu Příběhy našich sousedů

Josef Bachura se narodil 27. února 1926 v Praze. Dětství prožil v Lahovicích, kde jeho otec postavil dům. Volný čas trávil především fotbalem, hrál za sportovní klub SK Lahovice. Vyučil se strojním zámečníkem v podniku Janka Radotín. V Lahovicích se během války stal členem tajného skautského oddílu Hoši od Bobří řeky pod hlavičkou Klubu Mladého hlasatele, v roce 1944 dokonce absolvoval tajné skautské branné školení ve Zvíkovském Podhradí u Orlíka. Na podzim 1944 a jaře 1945 zažil nálety hloubkařů na Radotín. V květnu 1945 se v Lahovicích zapojil do bojů s Němci, stal se přímým účastníkem událostí 7. května 1945, během nichž padlo nebo bylo popraveno 45 převážně lahovických občanů a 16 vlasovců. Po osvobození byl začleněn do Revoluční gardy jako strážný v místním sběrném zajateckém táboře. V letech 1948-1950 absolvoval základní vojenskou službu. Vysokoškolské studium v letech 1950-1954 nedokončil. Po krátkém zaměstnání konzultanta v Městské poradně marxismu-leninismu v Praze (1954-1957) přešel na Krajský pedagogický ústav jako školský inspektor, ale kritizoval výuku učitelů a chování stranických funkcionářů. Kvůli tomu byl v roce 1969 propuštěn ze zaměstnání i z KSČ, kam vstoupil v roce 1945. Nastoupil pak jako strojník v malešické teplárně a v roce 1970 přešel do smíchovského pivovaru, kde zůstal až do odchodu do důchodu v roce 1986. V roce 2002 dům Josefa Bachury v Lahovicích zničila povodeň, jeho manželka utrpěla zranění s trvalými následky a rodina žila v dočasném bytě. Josef Bachura zemřel 10. října roku 2019.