Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Bachura (* 1926  †︎ 2019)

Pesimismus si šetřím na lepší časy

  • 27. 2. 1926 narozen v Praze
  • dětství prožité v Lahovicích
  • vyučen strojním zámečníkem v podniku Janka Radotín
  • tajný skautský oddíl v Lahovicích, říjen 1944 – skautské školení ve Zvíkovském Podhradí
  • 1944–1945 - nálety na Radotín
  • květen 1945 - boje v Lahovicích
  • strážný sběrného zajateckého tábora v Lahovicích
  • 1948–1950 - základní vojenská služba
  • 1950–1954 - studium VŠ, nedokončeno
  • 1954–1957 - Městská poradna marxismu-leninismu
  • 1957–1969 - školský inspektor Krajského pedagogického ústavu
  • 1969 - propuštěn pro kritiku výuky učitelů
  • od roku 1969 práce v dělnických profesích
  • 1986 - odchod do důchodu
  • 2002 - dům v Lahovicích zničen povodní
  • zemřel 10. října 2019

Příběh Josefa Bachury je příběhem levicového intelektuála s opakovanými pády a vzestupy. Jeho cesta životem byla klikatá. Jedním z pevných bodů v jeho životě je obec Lahovice, kde prožil dětství, mládí i velkou část dospělého věku. Zde se seznámil se skautingem, zažil dramatické události Pražského povstání i několik povodní. Povodeň v roce 2002 se jeho rodině stala osudnou, přišli při ní o dům.

Skaut a sportovec 

Josef Bachura se šťastně narodil 27. února 1926 v Zemské porodnici u Apolináře. Připomínka o šťastném narození není zbytečná, protože krátce před jeho příchodem na svět kolem domu v Truhlářské ulici v pražské Petrské čtvrti, kde bydleli, projížděl koňský povoz naložený vojenskou municí. Jedna bedna granátů přitom vypadla a vybuchla. Zemřeli dva vojáci, koně a výbuch zdemoloval byt Bachurových. Rodině se nic nestalo, protože matka byla právě v porodnici a otec v práci. „Díky tomu, že jsem se narodil právě tehdy, jsem vlastně zachránil maminku,“ usmívá se pamětník.

Josefův otec, který pracoval jako rozžínač plynových lamp, se tehdy rozhodl postavit dům v Lahovicích, nedaleko soutoku Vltavy a Berounky. Během stavby se velice zadlužil, rodina žila nějakou dobu v provizoriu a byty pronajímala. Otec plánoval, že pronájem bytů bude rodinu slušně živit, vysvětluje Josef Bachura: „To se dařilo až do měnové reformy v roce 1953, kdy rodiče přišli o veškeré úspory.“ V Lahovicích strávil Josef poklidné dětství, které překazila až válka. Aktivně hrál fotbal za klub SK Lahovice a stal se členem tajného skautského oddílu Hoši od Bobří řeky, který fungoval pod hlavičkou Klubu Mladého hlasatele. V říjnu 1944 absolvoval jako vedoucí skautů branné školení ve Zvíkovském Podhradí u Orlíka. „Oficiálně sice proběhlo toto školení pod hlavičkou Kuratoria, ale fakticky jsme pomáhali sedlákovi, jehož synové byli zavření v koncentráku, druhý den proběhly sportovní disciplíny a večer jsme uzavřeli zpěvem sokolských písní,“ popisuje pamětník realisticky akci pořádanou neoblíbenou institucí Kuratorium pro výchovu mládeže, zavedenou protektorátním ministrem Moravcem. Josef se vyučil strojním zámečníkem v podniku Janka Radotín. V Jankovce zažil na podzim roku 1944 a na jaře 1945 dva nálety britských bombardérů na radotínské nádraží a jeho okolí.

Obránce, zajatec a strážný

V posledních dnech druhé světové války se Lahovice staly strategickým místem díky mostu přes řeku Berounku – na jeho okraji vznikla 7. května barikáda, která měla zabránit německým záložním jednotkám lokalizovaným na Zbraslavi v postupu na Prahu, kde zuřilo povstání. Do bojů s Němci se zapojili lahovičtí občané, dokonce měli zbraně: „Ty získali odzbrojením německých vojáků, kteří bydleli v lahovické hospodě. Prošli jsme i jakýmsi školením, které vedli hasiči, já jsem měl na starosti Panzerfaust,“ vzpomíná Josef Bachura. Do Lahovic se od Radotína už 6. května dostali vlasovci s tanky a přidali se na stranu Lahovických.

Postupující Němce se ale nepodařilo zastavit a obec byla obsazena. V nastalé situaci místní občan Veleba zastřelil velitele Waffen-SS Kleina, což vyvolalo pomstu ze strany Němců. Většinu obyvatel, asi 60 mužů včetně Josefa a jeho otce, Němci zatkli: „Němci nás hnali po silnici k Chuchli jako živý štít k barikádě. Jeden z obránců barikády, vlasovec, ale zastřelil esesáka, který projížděl na kole, což vyvolalo zmatek mezi námi zajatými a rozprchli jsme se.“ Josefovi se podařilo utéci, nějakou dobu ležel na poli a předstíral mrtvého: „Nakonec mě zachránil nějaký vlasovec. Všiml si mě a zavolal na mě: ,Idi sjuda, ja Russkij.‘ Noc jsem strávil v Chuchli pod ochranou vlasovců a druhý den, 8. května, jsem se vrátil domů.“ Celkem bylo v bojích v Lahovicích 7. května 1945 zabito 45 převážně lahovických civilistů a 16 vlasovců, jejich památce je věnován pomník v obci.[1]

Po osvobození Josef v řadách Revoluční gardy pracoval jako strážný místního sběrného zajateckého tábora, kde byli internováni Němci i vlasovci. Viděl tehdy i průvod ruských zajatců z Německa, označených za zrádce národa, které velitelé odváděli do sibiřských gulagů. To ovšem tehdy nikdo netušil. Každopádně, Josef vstoupil pod otcovým vlivem do Komunistické strany Československa hned v roce 1945 a zároveň se také vrátil ke skautingu. Spolu s lahovickým skautským oddílem vystupoval ve skautských krojích s hudebním kabaretem nazvaným Vývoj trampské písně a v roce 1947 získali druhé místo v soutěži kulturních aktivit mládeže. Krátkou dobu pracoval také jako předseda okresního výboru Československého svazu mládeže, těsně před tím, než na podzim 1948 odešel na vojnu.

Konzultant a školský inspektor

Naverbovali ho do kurzu armádních politruků, kterého si ovšem Josef moc neužil, velkou část kurzu strávil totiž v nemocnici. Nechal se však přesvědčit ke studiu na Vysoké škole politické, na kterou se přihlásil po návratu do civilu v roce 1950, ale nedokončil ji: „V roce 1953, v předposledním ročníku, přišla měnová reforma, znehodnotila úspory rodičů, takže mi bylo hloupé, aby mě podporovali dál na studiích, a v roce 1954 jsem ze školy odešel.“ Hledal si zaměstnání a vzpomněl si na kolegu, který měl jisté postavení ve straně a kdysi mu nabídl pomoc: „Řekl jsem si, že strana mě do potíží dostala, tak ať mi strana také pomůže, jak z nich ven. Známý mi skutečně sehnal místo.“

Josef nastoupil jako konzultant v Městské poradně marxismu-leninismu v Celetné ulici v Praze, jeho kolegou a vedoucím byl Klement Lukeš. Po 20. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu v roce 1956 kritizoval Klement Lukeš i další členové poradny komunistické funkcionáře, což bylo v rozporu s oficiálním stanoviskem KSČ. Poradna byla rozprášena a její členové se dostali mezi politicky nespolehlivé. Josef Bachura nastoupil do Krajského pedagogického ústavu v Praze-Smíchově jako školský inspektor, přesto nadále kritizoval výuku učitelů a chování stranických funkcionářů. Pro řadu závadných přednášek byl po srpnu 1968 vyloučen z KSČ a postupně v pedagogickém ústavu deklasován na post řidiče a v roce 1969 úplně propuštěn.

Strojník a intelektuál

Nastoupil pak jako strojník v malešické teplárně, ale o rok později přešel do smíchovského pivovaru, kde se setkal s některými bývalými kolegy z pedagogického ústavu. Intelektuální debaty a politická hodnocení vystřídala téměř undergroundová sezení, kde se probírala například Charta 77. V pivovaru zůstal Josef Bachura až do svého odchodu do důchodu v roce 1986. Po celou dobu se scházel s kolegy na tajných debatách v bytě Klementa Lukeše, při nichž propagovali jugoslávský politický model. Jako takzvaní projugoslávští špioni byli pak někteří z nich vyšetřováni StB.

Pohromu pro rodinu Josefa Bachury znamenala ničivá povodeň v srpnu 2002, která zničila jejich dům v Lahovicích. Jeho manželka utrpěla zranění s trvalými následky. V této situaci se rodina musela vystěhovat, žít odděleně v přechodném bydlení a vést po celé roky složitá právní jednání související se zničeným domem. Josef Bachura i dvanáct let po povodni stále bydlí v provizorním bytě a denně navštěvuje svoji nemocnou manželku. Navzdory zoufalé situaci neztratil optimismus: „Pesimismus si šetřím na lepší časy,“ směje se pamětník.

[1] K události viz např. http://www.ustrcr.cz/cs/perzekuce-za-nacisticke-okupace a také http://www.fronta.cz/kalendar/masakr-v-lahovicich a http://zbraslav.info/aktualne/historie/21-vse/741-v-kvetnu-1945-tekla-na-zbraslavi-pri-povstani-krev

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)