Eva Apfelthaler

* 1957  

  • Otec přes jeho velice dobrého kamaráda, který tajně v noci šel do institutu, kde pracoval a tajně tam dělal kopie těch diplomů, ale potom měli rodiče kopie a nevěděli jak je poslat do Německa. Poštou to nešlo a každý se bál ty diplomy vzít sebou, protože na hranicích strašně kontrolovali, každého kdo jel přes hranice. Takže oni zase přes známé zjistili, že jsou tam na návštěvě Holanďani. Kopie diplomů zalepili do kalendáře a zeptali se těch Holanďanů, jestli by nám ty kalendáře nepřivezli. No a oni si mysleli, kalendáře, to není nic špatného, tak je vezmem. Vzali je do auta, nechali je tam ležet a převezli je přes hranice. Ale my jsme zase nevěděli, že jsou ty papíry, ty naše diplomy v těch kalendářích, protože se nedalo telefonovat, nedalo se psát, museli jsme dávat pozor. Takže jsme volali těm Holanďanům a řekli jsme: „Přivezli jste nám ty papíry?“ načež oni položili /telefon/. My jsme znova volali, oni s náma se nechtěli bavit, my jsme nevěděli proč, potom jsme se dozvěděli, že když jsme řekli: „Přivezli jste papíry,“ že vezli nějaký z kontrarozvědky papíry, že jim někdo podstrčil, a že vlastně to bylo něco, co se nesmí a strašně se rozzlobili, že je takhle ty Češi použili a že oni kdyby je chytli na hranicích, tak z toho mohli mít velký průšvih. Nakonec jsme se domluvili, že nám ty diplomy dali.

  • Tazatelka: Kdy jste měla v životě největší strach, kdy jste se nejvíc bála? Já si myslím, že jsem strach měla dost často v životě. Ale teď, když si na to vzpomínám, ten útěk jsem měla strach vždycky, ale asi velký strach jsem měla, když jsem tehdy seděla v tom autě s malým dítětem a ten manžel byl pryč a teď v tý vesnici nebyl nikde nikdo. Já jsem nevěděla kde jsem, neuměla jsem řeč, nevěděla jsem, jestli on se vrátí nebo co se stane a vlastně jsem měla taky strach o tu dceru. To jsem měla velký strach.

  • Takže začal /manžel/ dělat plány jak /utéct/. To nebylo tak jednoduché se tam odtud dostat. My jsme mohli jenom do Jugoslávie a jinak na Západ to nešlo. Takže už jsme měli dceru, Evu, která se nám narodila v roce 1981a poprvé jsme s ní jeli, s miminem, do Jugoslávie a snažili jsme se utéct přes Jugoslávii. To se nám nepodařilo, takže jsme se zase vrátili. Za rok na to jsme jeli zase do té Jugoslávie, snažili jsme se zase utéct, zase se nám to nepodařilo, takže jsme se zase vrátili. Krátce na to on získal přes ČEDOK, to byla cestovní kancelář, získal povolení, že můžeme jet na dovolenou do Španělska. To povolení nebylo tak jednoduché ho dostat, trošku jsme to museli ty formuláře tak podvést. Museli jsme mít povolení od zaměstnavatele a na to povolení jsme nenapsali, že jede s námi dcera. Oni to přehlídli, takže když nám to povolení dali, tak jsme tam dodatečně tu dceru napsali. Jinak by nás nepustili, nepouštěli s dětma celé rodiny. To prostě nešlo dřív. Takže my jsme tam tu dceru dopsali, on si toho nikdo nevšiml, tím pádem jsme mohli vycestovat, a vycestovali jsme do Španělska, letadlem. Tehdy to dělali komunisti tak, že nám nedali pasy. My jsme neměli pas, my jsme vlastně odletěli do toho Španělska bez pasu. Tam jsme poznali lidi, Čechy, kteří se rozhodli, že utečou taky. Když jsme chtěli utéct, tak jsme to nikomu neřekli. Předtím, než jsme utekli, jsme se scházeli se známými, kteří chtěli taky utéct, rodina Beránků, Ivan Beránek a Hana Beránková. Ty nám dávali tipy, jak to udělat. Jim se podařilo utéct do Švýcarska a potom psal manželovi, ten Ivan, dopisy citronovou šťávou. A sice protože ta není vidět, vždycky když ty dopisy přišly, tak manžel je večer tajně žehlil, protože když se přežehlí ta citronová šťáva, tak je vidět, co je tam napsáno.

  • Celé nahrávky
  • 4

    Mönchengladbach, Německo, 26.01.2019

    (audio)
    délka: 49:41
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Na třetí pokus

Eva Apfelthaler
Eva Apfelthaler
zdroj: žáci Schola Bohemica Düsseldorf

Eva Apfelthaler, rozená Adamov,á se narodila 23. února 1957, v Mostě. V srpnu 1968 se její otec vymezil proti okupaci a byl za to vyloučen ze strany, vyhozen ze zaměstnání a celá rodina se musela přestěhovat za prací do Teplic. I přes obtíže s kádrovým profilem se Evě Apfelthaler podařilo vystudovat stomatologii v Plzni. Během studií se seznámila se svým budoucím manželem, Václavem Alešem, který byl zatčen poté, co si na vojenském cvičení dělal legraci z totalitního režimu a komunistů. Problémy, se kterými se následně potýkal, je přivedli k rozhodnutí emigrovat. Po dvou nezdařených pokusech se jim podařilo i s tříletou dcerou, v roce 1984, utéct ze zájezdu ve Španělsku a přes Francii se dostali do Německa, kde požádali o azyl. Eva Apfelthaler dnes žije v Německu, kde provozuje zubní ordinaci.