Takže začal /manžel/ dělat plány jak /utéct/. To nebylo tak jednoduché se tam odtud dostat. My jsme mohli jenom do Jugoslávie a jinak na Západ to nešlo. Takže už jsme měli dceru, Evu, která se nám narodila v roce 1981a poprvé jsme s ní jeli, s miminem, do Jugoslávie a snažili jsme se utéct přes Jugoslávii. To se nám nepodařilo, takže jsme se zase vrátili. Za rok na to jsme jeli zase do té Jugoslávie, snažili jsme se zase utéct, zase se nám to nepodařilo, takže jsme se zase vrátili. Krátce na to on získal přes ČEDOK, to byla cestovní kancelář, získal povolení, že můžeme jet na dovolenou do Španělska. To povolení nebylo tak jednoduché ho dostat, trošku jsme to museli ty formuláře tak podvést. Museli jsme mít povolení od zaměstnavatele a na to povolení jsme nenapsali, že jede s námi dcera. Oni to přehlídli, takže když nám to povolení dali, tak jsme tam dodatečně tu dceru napsali. Jinak by nás nepustili, nepouštěli s dětma celé rodiny. To prostě nešlo dřív. Takže my jsme tam tu dceru dopsali, on si toho nikdo nevšiml, tím pádem jsme mohli vycestovat, a vycestovali jsme do Španělska, letadlem. Tehdy to dělali komunisti tak, že nám nedali pasy. My jsme neměli pas, my jsme vlastně odletěli do toho Španělska bez pasu. Tam jsme poznali lidi, Čechy, kteří se rozhodli, že utečou taky. Když jsme chtěli utéct, tak jsme to nikomu neřekli. Předtím, než jsme utekli, jsme se scházeli se známými, kteří chtěli taky utéct, rodina Beránků, Ivan Beránek a Hana Beránková. Ty nám dávali tipy, jak to udělat. Jim se podařilo utéct do Švýcarska a potom psal manželovi, ten Ivan, dopisy citronovou šťávou. A sice protože ta není vidět, vždycky když ty dopisy přišly, tak manžel je večer tajně žehlil, protože když se přežehlí ta citronová šťáva, tak je vidět, co je tam napsáno.
