Blanka Andělová

* 1941  

  • „Děda nám vyrobil nádherné loutkové divadlo. On byl nesmírně nadaný vypravěč a výborně také vymýšlel pohádky. Hrával nám tam pohádky a my jsme tam seděli jak žížaly. Já, dcera cestářů Škrabalových Liduška, můj bratranec Karlík, další bratranec Eda a sestřenka Ola. Vždycky vymyslel pohádku a řekl, že si na ni budeme druhý den hrát. Takže my jsme například dostaly s Liduškou a s mou o dvanáct let starší sestřenicí každá do ruky košík. V košíku jsme měly jídlo a měly jsme za úkol ho donést někde kousek k potoku a tam ho položit. Přinesly jsme to tam, třeba aby vlk nesežral karkulku. Až potom jsem se dověděla, že jsme to nosily partyzánům, kteří si to potom večer vyzvedli. Jako děcka jsme nic nevěděly. Holt jsme si hrály na pohádku. Člověku tyhle věci sepnou až v dospělosti.“

  • „Další vzpomínka, kterou jsem prožila a kterou i dnes vidím: Byl možná říjen, protože vím, že se už brzo stmívalo a bylo spadané listí. My jsme byli nahoře na Dušné a vždycky, když tam přišli ti strýci, jak jsme jim říkali, což byli páni v hubertusech, dlouhých kabátech a většinou měli ještě brašnu, tak jsme holt museli ven. Venku nás hlídala babička. Jak si s náma venku hrála, tak zjistila, že po táhlé dlouhé cestě, která vede k naší chalupě, se přibližuje jednotka schutzpolizei se psy a na kolech. Babička věděla, že je zle, tak jen hvízdla. Ti pánové, mám pocit, že byli tři nebo čtyři, vletěli do bunkru, který je tam ještě dodnes vykopaný v takovém ostrohu. Svrchu tam byla taková roura, kterou byl přiváděn vzduch. Neměl dveře, jen dekl. Vletěli tam a babička za nimi dekl zaklapla. Schutzpolizei a Němci s přesností sobě vlastní si na ten dekl naskládali kola. Psi se mohli zbláznit, jenomže venku už byla teta, pan Škrabal, paní Škrabalová, babička, prostě spousta lidí. Ptali se, jestli jsme někoho neviděli. Pochopitelně jsme nikoho neviděli. Tak oni kola nechali u nás a rozběhli se po okolí. Všechno se psy prohledali a večer se vrátili zpět. Vzpomínám si ještě dnes, jak mi bylo nanic, když mě ten jeden Němec vzal do náruče a říkal mně, že má taky takovou holčičku. Říkal to německy a babička to překládala. Vytáhl pak z kapsy krabičku čokolády. Tehdy jsem poprvé v životě viděla čokoládu. Vzali si pak kola a odjeli. Mohli jsme být všichni na místě mrtví.“

  • „Víte, to, těžko dneska k těm věcem něco říct. To bylo stejně jako za války, tak tady v tyto roky. Ti lidi museli žít. Ti lidi se museli, museli chodit do práce a ti lidi potřebovali se třeba i odreagovat, potřebovali prostě nějakým způsobem najít tu životní sílu. A, a v takové době nejistoty, tak se spousta lidí uzavírala do sebe a víceméně se tvořily jenom takové skupinky lidí, kteří si věřili a kteří třeba v té době chodili hlavně na turistické výlety, prostě setkávali se někde úplně jinde než v nějakých hospodách nebo někde na nějakých slavnostech.“

  • „Víte, to je, to je jako velmi, velmi těžko. Rodiče se nás všechny jako děti snažili vždycky chránit před nějakými takovými stresy, stejně, my jsme tomu jednak nerozuměli a jednak jsme, děti byly naučeni říct: ,Náš tatínek se o politiku nestará.´“ Takže o tom se více méně doma nemluvilo.Jedině v případě, když se skutečně stalo, že někdo byl zatčen z rodiny nebo někdo z jako z blízkých známých, tak toto se pochopitelně probíralo.“

  • „Nemohli jsme přemýšlet o emigraci, protože manžel měl v té době už hodně staré rodiče a já jsem měla jenom maminku. A pocit, my jsme je prostě nemohli tady, to nešlo. My jsme je nemohli tady... A kromě toho jsem měla v náručí dvouměsíčního chlapce, že, takže. A kromě toho to bylo zase to krédo prostě, když se něco ve vlasti stane, tak se neutíká.“

  • „Já jsem byla sama. Zůstala jsem s maminkou. A maminka najednou se musela starat o mě, protože babička neměla žádný důchod, babička měla šest dětí a byla celý život doma. A děda byl invalidní důchodce a měl sto padesát korun měsíčně. A moje maminka, když se vlastně až do toho roku čtyřicet osm snažila pátrat po tom tátovi, tak ona onemocněla. Měla velké zdravotní problémy, to není čemu se co divit, že. A my jsme v podstatě neměli co, z čeho, co jíst. Protože ona neměla ani sirotčí důchod, já jsem neměla sirotčí důchod, ona neměla vdovský důchod, protože táta nebyl.“

  • „No... Tady nešli lidi daleko pro vidle nebo, jo, to jako bylo, bylo velice složité. Trvalo to poměrně dost dlouho. Ono, zase na druhé straně, tady se první zabíraly pole dolů kolem Bečvy a tam, kde to bylo v rovinách, jo. Ono na ty paseky se nikomu moc nechtělo, tam se s traktorem nedostali, tam to nikoho moc nezajímalo, že. Takže oni ti staříčci tam v podstatě nějakým způsobem dožívali, i když je mučily dodávky a já nevím, co všecko. Ale v té době se stalo, že ty děcka začaly z těch usedlostí utíkat.“

  • „... a venku nás hlídala babička. A babička pohlédla dolů, a ten cestářský stojí, on je tam dodneška, stojí v takové prudké zatáčce a dolů pod tou zatáčkou je poměrně dlouhá, táhlá cesta, která poměrně strmě stoupá. A na dohled na té cestě jsme uviděli, že se tam blíží nějaké družstvo Němců na kolech a se psy. A babička jenom hvízdla a já jsem teda postřehla, že z toho domku vyběhli asi tři nebo čtyři lidi, to prostě jsem jako dítě, ale vím, že to prostě nebyl velký počet, a zmizeli v tom bunkru. To byl, on byl vlastně vykopaný do takového ostrohu, ukrytý ve stromech. No a on neměl ani dveře. Babička za nimi, to mělo jenom takové desky, které zakrývaly ten vchod. Babička to přiklopila a teď když ti Němci přišli, tak s ukázněností německým jednotkám vlastní naskládali kola o ten poklop."

  • „Já ho vidím, a to bylo těsně před jeho zatčením, kdy už to věděl. O Vánocích roku 1944 jsme spolu sáňkovali z břehu Bečvy do Bečvy. Tehdy byla velká zima a spousta sněhu. Táta tam stál, měl na hlavě klobouk a na sobě dlouhý kožený kabát a černé papuče. Vždycky když jsem sjela, tak jsem ty papuče viděla. Pro mě vypadal hrozně vysoký. No byla jsem malé dítě. Nikdy si nevzpomínám, že by na mě zakřičel, a mám ho v paměti, že se se mnou vždycky smál, vozil mě na koni, na motorce s maminkou.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Vsetín, 03.02.2015

    (audio)
    délka: 03:18:29
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Prlov, 04.07.2019

    (audio)
    délka: 01:57:01
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
  • 3

    Prlov, 05.07.2019

    (audio)
    délka: 51:14
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

V den, kdy se všichni radovali, jí zemřel otec v koncentračním táboře

Blanka Andělová
Blanka Andělová
zdroj: archiv pamětnice

Blanka Andělová, rodným příjmením Prokešová, se narodila 19. prosince 1941 ve Vsetíně. Její otec Ladislav Prokeš se tam jako cestmistr zapojil do odboje. Organizoval přechod uprchlíků za hranice a úzce spolupracoval s místními odbojovými organizacemi. Mimo jiné měl na starost zajištění výsadku zbraní v prostoru Vsackého Cábu. Dne 5. ledna 1945 otce zatklo gestapo a v noci z 3. na 4. května 1945 zemřel v koncentračním táboře v Plattlingu. Úmrtní list ale rodina obdržela až v roce 1968. Otec totiž spolupracoval s odbojovými organizacemi, které se za komunistického režimu dostaly na černou listinu, a dlouhá léta nebylo možné po jeho osudu dále pátrat. Do místa jeho úmrtí se pak rodina mohla podívat až po pádu komunistického režimu. Blanka Andělová má na otce jen mlhavé vzpomínky, přesto jeho hrdinství silně ovlivnilo její pohled na svět. Jak sama říká, snažila se vždy říkat pravdu a nikdy nevstoupila do komunistické strany. V životě jí to prý přineslo nejeden problém.