Jiří Ješ

* 1926  †︎ 2011

  • „Šel jsem kolem Melantrichu, byl tam jen jeden noční redaktor - Vladimír Zizius. Přemýšlel jsem, jak je to možné, v takovéhle krizi, že tam není nikdo jiný? Ale byl tam opravdu sám. Řekl mi: ,To je dobře, že jdeš, já musím do sazárny, pokusím se zlomit to zítřejší číslo. Víš, co se dělo na Pražském hradě?‘ Odpověděl jsem mu: ,Vím, proto sem jdu, abych to sepsal.‘ On odešel a vtom zazvonil telefon a na druhém konci byl Prokop Drtina, to byl jeden z těch odvolaných ministrů, on znal velmi dobře mého otce a trochu jsme se znali i spolu. On říká: ,Víte tam ve Svobodném slovu, že byla ta manifestace na Pražském hradě? Já už jsem doma, kdyby se něco dělo, tak mi zavolejte, tady máte číslo.‘ Potom přišel noční redaktor a říkal mi: ,Tak už nevyjdeme, jsou tam esenbáci a říkali, že nám už nedovolí vyjít.‘ Okamžitě jsem volal zpátky Prokopa Drtinu. On odvětil: ,Přepoj mě na tu sazárnu.‘ Pak se dělo něco, co nevím, ale číslo vyšlo.“

  • „Heydrichiáda se mě osobně nikterak nedotkla, ale i přesto to byla ta nejhorší doba mého života, protože byli stříleni lidé nesmírně blízcí mému otci. Hlavně v tom táboře, kde otec měl své styky, tam to bylo obzvláště kruté a bylo štěstí, že se dalo vyváznout bez katastrofy. Otce ovšem v roce 1944 přesto zavřeli. To jsou opravdu náhody, to je neuvěřitelné, hledali jednu fotografii jistého dítěte, o které věděli, že by u nás měla být, protože nám ji měl předat nějaký parašutista. Byla to pravda. A my jsme zapírali, zapírali a oni prohlíželi jednu knížku po druhé, jen té jedné knížky, té, která ležela na nočním stolku otce, si nevšimli a tam ta fotka byla. Zavřeli otce, málem zavřeli nás všechny, už nás měli sbalené, pak nad námi mávli rukou - já, sestra a matka jsme zůstali doma. Otec pobyl asi tři měsíce v Kounicových kolejích v Brně, no a bylo jen tak tak, že tomu unikl, a nakonec s jistou protekcí z kanceláře prezidenta Háchy se dostal ven ještě před koncem druhé světové války.“

  • „Dávali nám jídlo přepychové chuti, ale tři sousta a pak pět, nebo deset hodin nic. Nemožnost si sednout, postel v mrazech, zavřená do zdi, když ji otevřeli, tak byla vlhká. V noci spát s rukama na břiše s kolegou, který spal nade mnou, to znamená, když jste si lehla na bok a ty ruce nebyly tam, kde mají být, tak okamžitě probuzení obou, a tak byl člověk stále nevyspalý. Nesměli jste mít tkaničky u bot, abyste se neoběsila. Knoflík u košile, když mi byla zima a chtěl jsem si dát cíp límce do knoflíkové dírky, tak jsem musel dvě hodiny stát s rukama před sebou, což není maličkost, zkuste si to také, dvě hodiny s rukama před sebou.“

  • „V sobotu 5. května 1945 jsem šel k holiči. Tam už se vykládalo o tom, jak se leckde strhávají německé nápisy, ale teprve když jsem vyšel na ulici, uvědomil jsem si změnu, která za tu hodinu nastala. Z oken visely československé praporky, bůhvíkde v takovém množství ukryté. Dokonce i moje maminka vyvěsila vlajky z našeho balkonu. A já jsem šel směrem k rozhlasu. Když jsem přicházel k budově Orbisu na dnešní Vinohradské třídě, ohromila mne obrovská československá vlajka po celé výšce té mohutné budovy a busta Beneše a Masaryka ve výloze. Do stanice Vinohradská tržnice přijížděla stará dvacítka s otevřenými vchody a s chodícím průvodčím. Tramvaj byla plná, ale ještě jsem se do ní vešel a průvodčí jen vyvolával: ,Dneska je to zadarmo, dámy a pánové.‘ Bylo půl jedné, vystoupili jsme a z rozhlasového přijímače umístěného v okně domu, kde bylo řeznictví Seidl (budova rozhlasu šikmo nahoru), se zrovna začalo ozývat volání hlasatelů Kozáka a Mančala vyzývající Pražany, aby přišli na pomoc rozhlasu. Díval jsem se, co bude, a na rohu rozhlasu v prvním patře, na balkonu se objevil chlap, zřejmě esesák, a střelil úplně do nás, kousek ode mne padla mrtvá žena, o něco dál ještě někdo další. Říkal jsem si: Má smysl, abych tady utratil svůj devatenáctiletý život? Tady platný nebudu, zbraň nemám. A utekl jsem domů. Dlouho jsem si to vyčítal, že jsem zbabělec, a kompenzuji si to tím, že o tři roky později, když jsem šel v čele pochodu na Pražský hrad, to jsem stál v první řadě a říkal jsem si: Teď to stojí za to ten život obětovat.“

  • „Já na ten dvoudenní proces vzpomínám celkem klidně, protože jsem dopadl celkem dobře, ale Helena Žampachová, moje spolukomplicka, se kterou jsme Ransdorfa dostávali za hranice, tak ta dostala dvanáct let. Protože představte si ženu, třiadvacet jí bylo, ta žena má představu mateřství, ale najednou si uvědomila, že jí to vězení bere celý život.“

  • „Mnichov jsem vnímal víceméně z rozhlasu, protože jsem ho velmi často poslouchal. To byl můj koníček od nejútlejšího dětství, protože jsem si vždy přál být tím pánem, který hovoří do rozhlasu. To se mi na stará kolena splnilo. Tehdy jsem vnímal řev Hitlerův a Göringův, tušil jsem, že se něco děje, když na sletu roku 1938, který se konal na Strahovském stadionu, čekaly dorostenky na příchod prezidenta Beneše ve strašném vedru. Beneš tehdy jednal se sudetskými Němci, tedy s jejich poslanci. Bylo vidět, že to čekání stojí za to dorostenkám, respektive jejich vedení stálo o to, aby nechalo ty dorostenky stát a čekat v tom strašlivém vedru. A že stálo za to prezidentovi i po tom úmorném jednání na sletiště přijít. Ten slet, to bylo vzepětí národní, prožíval jsem ho aktivně, protože jsem účinkoval jako člen sboru pěveckého ve Smetanově síni před létem roku 1938. A pak jsem to prožíval velmi intenzivně i tím, že 21. září roku 1938, den po té noci, kdy Beneše navštívili vyslanci Francie a Anglie, aby ho přinutili přijmout Hitlerovy požadavky, můj otec, který byl velmi angažovaný v politice - byl členem Barrandovské skupiny Havlovy - tušil, že hrozí Praze nebezpečí, a tak nás odvezl do rodného Tábora.“

  • „Desátého května jsem se šel projít osvobozenou Prahou pěšky, protože tramvaje nejezdily. Šel jsem Vinohradskou třídou k Muzeu, Staroměstské náměstí jsem raději obešel a šel jsem přes most Legií na Újezd. Celkem bez problémů jsem došel na Újezd. Tam na křižovatce ležel mrtvý esesák hlavou dolů. Šel jsem dál Karmelitskou směrem k Malostranskému náměstí, a když jsem se blížil k budově Ministerstva školství, viděl jsem, jak revoluční gardisti vedou v protisměru zástup asi padesáti německých zajatců, snad těch vůbec nejmladších kluků, které na poslední chvíli poslal Hitler do války. Když byli ode mne asi deset metrů, ozvala se pravděpodobně z oken domu nad podloubím střelba. Čeští hlídači zareagovali okamžitě. Začali pálit do těch německých kluků, které vedli, a ti padali v loužích těsně přede mnou jako kuželky. Okamžitě se u Ministerstva školství objevily starší ženy, které začaly ty nebožáky odtahovat do průjezdů.“

  • „Žilo se dál, jen se muselo dávat pozor, protože jeden ředitel byl kolaborant. A pak byl takový inspektor, který chodil po českých středních školách, a ten byl nebezpečný. Ale ten k nám nikdy nepřišel.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    V Praze, 01.06.2009

    (audio)
    délka: 01:12:23
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Oni nemohou mít před sebou nikoho, kdo se jim postaví, oni potřebují někoho, kdo se zhroutí

Jiří Ješ (za ním most, který projektoval jeho otec)
Jiří Ješ (za ním most, který projektoval jeho otec)
zdroj: z knihy Co přines čas

  Jiří Ješ se narodil 19. června 1926 v Praze. Dětství prožíval zejména v Praze, jezdil však často do Tábora, odkud pocházela jeho rodina. V Praze navštěvoval obecnou a později reálnou školu na Vinohradech. V septimě byl totálně nasazen a školu dokončil až po druhé světové válce. Po maturitě začal studovat na Vysoké škole obchodní. Působil také jako tiskový referent Svazu vysokoškolského studentstva v Praze, byl asistentem zástupce šéfredaktora Svobodného slova dr. Miloslava Koháka, pozdějšího ředitele českého vysílání Rádia Svobodná Evropa v Mnichově. Přispíval do Peroutkových Svobodných novin a týdeníku Dnešek. Po únorových událostech roku 1948 byl vyloučen ze studia na všech čs. vysokých školách a brzy nato zatčen pro písemný styk s uprchlým studentským předákem Emilem Ransdorfem. Ve vězení strávil celkem pět let (Plzeň, Bartolomějská, Pankrác, Valdice). Byl dvakrát vězněn a dvakrát souzen, nejprve v roce 1948, podruhé v roce 1951. Po propuštění působil v různých zaměstnáních v Liberci, neboť tam byla vystěhována jeho rodina, a poté pracoval v Ústí nad Labem. V letech 1962-63 působil jako dramaturg Divadla hudby v Liberci, v letech 1963-66 působil v Parku kultury v Liberci jako pořadatel koncertů vážné hudby, v letech 1966-1976 byl zaměstnán v Krajském podniku pro film, koncerty a estrády v Ústí nad Labem jako krajský koncertní jednatel a spolupracovník Československé umělecké agentury Pragokoncert. V letech 1976-1986 byl zaměstnán jako koncertní jednatel v Symfonickém orchestru hlavního města Prahy FOK a souběžně v letech 1980-1990 pracoval jako průvodce v cestovní kanceláři Čedok. V roce 1991 působil jako protokolární úředník Kanceláře prezidenta republiky. Od roku 1990 je komentátorem Českého rozhlasu v Praze a od 1993 komentátorem Radia Svobodná Evropa v Praze (ČRo 6) a v dalších médiích. Roku 2003 získal Medaili Českého rozhlasu a roku 2007 výroční cenu generálního ředitele Českého rozhlasu. Zemřel 20. července 2011 v Praze.