Juliána Lápková roz. Pecháčková

* 1935  †︎ 2015

  • „Já dojila krávu a přišel Knytych a takhle mi ukázal odznak KSČ. Měl ho pod klopou. Dojila jsem krávu a on přišel s takovou tváří. Důležitej. A ukázal mi ten odznak KSČ. Dojila jsem dál a on prošel celým hospodářstvím. Podíval se do řezáče, kde jsem řezala řezanku pro dobytek. Měli jsme čtyři sklepy na brambory, na mléko, na ovoce. Takže si to všechno prošel. Teď ho pozorovala ta moje sedmdesátišestiletá babička a ta jenom spínala ruce a říkala: ,Panenko Marie, co s náma bude?‘ To bylo její. ,Jeden Hitler odešel a druhej přišel.‘ To říkala každej den. Ten Knytych vlezl všude. Neklepal. Vlezl do síně, do chodby, prolezl půdu, podíval se do všech místností. A ještě ty jeho tváře. To byla huba na liskání. Já nevím, jestli bych to JZD vydržela, kdyby mě tam vzali a takhle se tam na mě některej tvářil. Mně bylo tenkrát šestnáct let. Oni ve mně s tímhletím vypěstovali takovou nenávist, že tenkrát jsem je nenáviděla. A dneska ne že je nenávidím. Spíš si říkám: ,Pane Bože, jenom aby se nám tohle nevrátilo.‘“

  • „Zatčený byl všem pro výstrahu. Oni jim totiž dávali vysoké dodávky, které se musely splňovat. Z pole vytěžil několik metráků brambor a z toho se muselo odevzdat určitý množství. Oni je schválně nastavili tak vysoko, že to nebyli schopní splnit. Nebo třeba pšenici nebo oves. Musel odevzdat tolik ovsa, a on ho tolik nesplnil. No tak kvůli tomu byl za nesplnění dodávek zavřený na půl roku a ještě musel zaplatit dvacet tisíc. Protože už těch dvacet tisíc neměl, vzali si ten náš dobytek a z toho to platili.“

  • „My jsme měli napáječky. To byly takové nádoby, do kterých zvířata strčila tlamu a tím čumákem zmáčkly takové zařízení a do té nádoby tekla voda. To tenkrát, myslím, v celé vesnici nikdo neměl, jenom my. Potom u těch prasat jsme měli takovej krásnej kotel na brambory a byl tam i vodovod. To taky ve vesnici nikdo neměl. Takže i ta hygiena se u prasat zvládala dobře. To jsem všechno dělala jako šestnáctiletá holka. Chlívky jsme měli svařovaný z takových železných prutů. Tam bylo asi pět kotců a bylo to tak důmyslně udělaný, že jak jste vlezli do chlívku, otevřely se dveře, tak hned jste věděli, kde jsou, jak se jim tam žije, jestli jsou v pořádku, jestli mají čistou slámu. Jinak lidi měli jen takové dřevěné chlívky z prken. Kdežto my jsme měli chlívky takové exkluzivní. Takže tatínek nechtěl do JZD. Protože říkal: ,Vždyť my máme všechno svoje.‘“

  • „Teď jsem přemýšlela, co se mnou bude. Hned se mi ozval estébák. Hned si dal se mnou támhle rande. Já jsem si říkala, že se na takovej život můžu vykašlat. Já tohleto dělat nebudu. Jako jako zdravotní sestra jsem znala léky a taky jsem věděla, jaké mají účinky. Tak jsem si říkala, že se otrávím, a bude po ftákách. Tak jsem si vám vzala tubu fenobarbitalu. Furt jsem váhala, asi tři dny. Sakra mám? Nebo ještě nemám? Pak jsem si říkala, já to doopravdy sežeru a už se na to vykašlu. Protože co dělali s tatínkem a furt kriminály. Vždyť tady mě nic jinýho nečeká. Tadyhle to podepíšu takovým hňupům a budu dělat nějakou štětku. Ani náhodou. Já se na to vykašlu a otrávím se.“

  • „Byl zavřený a já jsem ho jen dvakrát mohla navštívit. Nesměla jsem mu dát pusu. Jen přes mříže. A ten bachař nás tam nechal deset minut a pak jsem musela odejít. Bylo mně tenkrát šestnáct let a po roce jsem musela nechat zdravotní školu. Řekli mi, že nesmím pokračovat. A v listopadu zavřeli tatínka. Zavřeli ho a já jsem se o to hospodářství jako šestnáctiletá holka musela starat. Babičce bylo tenkrát sedmdesát šest roků. Ta už v práci nebyla. Ona byla taková droboučká a jen napínala ruce a říkala: ,Jeden Hitler odešel a druhej přišel. Co s náma tady bude?‘ Já jsem se starala o šestnáct kusů hovězího dobytka, asi třináct prasat, kolem padesáti slepic, asi čtyřicet králíků a kozu. A ani jedno zvíře neuhynulo. Dokonce jsem tam sama otelila krávu. Ona taky ta kráva viděla, co má za sebou, tak se otelila sama. Ale byla jsem u toho.“

  • „Ti lidé šli do JZD násilím. Oni když viděli, co provádějí s mým tatínkem, že ho zavřeli. Oni mu vzali pole za stodolou, dali si tam brambory pro jézeďáky a tatínkovi dali pole asi jeden a půl kilometru od vesnice. Ještě u lesa, kde se nic nerodilo. Jel si to tam zorat a už měl jenom jednoho vola. Ten druhý byl nějaký nemocný s nohou, tak ho musel utratit. Tak mu zůstal už jen jeden vůl na to obdělávání. Jel tam s tím jedním volem a ten to orání už nevydržel. Bylo to na něj těžký. Už byl starý. Tak tam padl a zahynul. Nebo otec si udělal něco na zahradě a někdo tam přišel a zničil mu to. Nebo chodili po chalupě. Oni si tam na tom našem hospodářství chodili, jako by to bylo jejich.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Havířov, 22.08.2013

    (audio)
    délka: 04:56:14
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Jeden Hitler odešel a druhej přišel

Juliana Lápková v roce 1943.JPG (historic)
Juliána Lápková roz. Pecháčková

Juliána Lápková, rodným příjmením Pecháčková, se narodila v roce 1935 v malé obci Vřesce, ležící poblíž města Tábor. I když velkou část dětství prožila v období druhé světové války, kdy chod země řídila nacistická správa, její život obrátil naruby až komunistický režim. Během kolektivizace venkova jejího otce za neplnění neúměrně velkých dodávek na půl roku uvěznili, bratra poslali do PTP a Juliána musela jako zdravotní sestra několik let pracovat v ošetřovnách u nápravně pracovních táborů v jáchymovských uranových dolech. Otec přesto tlaku nepodlehl a až do konce života odmítal se svým rodovým hospodářstvím vstoupit do JZD. Krátce po jeho smrti v roce 1958 bylo ale hospodářství i s polnostmi zabráno. Komunistickému režimu to ale nestačilo a i po smrti otce dál pronásledoval jeho děti. Juliána byla pod kontrolou StB a nakonec podlehla nátlaku a podepsala spolupráci. V té době prožívala velmi těžké životní období a přemýšlela o sebevraždě. Život jí v podstatě zachránil její budoucí manžel Miroslav Lápka, který tehdy pracoval jako důlní dozorce na dolu Plavno a údajně zařídil ukončení její spolupráce s StB. V roce 1962 se manželé přestěhovali do Havířova, kde Juliána Lápková žila až do své smrti 21. listopadu 2015.