Rudolf Hadwiger

* 1929  †︎ 2020

  • „Tak jsme byli čtrnáct dní v lágru v Muně v Mikulovicích. Měli jsme jet do Německa. Celá vesnice byla prázdná, i Kamenná. Všechno bylo vystěhováno v tom lágru. Ten komisař, Čech, hajný, co byl potom polesný, toho potom napadlo, že když půjdeme všichni do Německa, tak tady nebude mít žádné dělníky. Tak zažádal na ministerstvo vnitra a jedenáct rodin z Kamenné a osm rodin z osady Nýznerov jsme museli zpátky. A zase jsme dělali v lese. V čtyřicátým osmým zase začalo stěhování do vnitrozemí. Tak v Nýznerově zůstaly dvě rodiny těch starších a v Kamenné myslím tři rodiny, co byli ti starší lidi. Jinak jsme potom byli na tom statku šest roků a dva roky vojny a hned byl padesátej šestej rok, jak jsme my kluci šli zpátky. Naši rodiče se stěhovali zpět už v padesátým čtvrtým. My jsme rukovali a oni se stěhovali zpět.“

  • Tazatel: „Co dělala sestra na Sibiři a jak tam byla dlouho?“ R. H.: „Dělala ze začátku stavební práce. Potom, jak už trochu uměla rusky, tak už neměla tu práci tak těžkou. Jak byly ty velký stavby, tak měli ty vozíky na kolejích, tak ona už potom stavěla výhybky. Byla tam osm a půl roku. Potom, jak byla amnestie, myslím, jak umřel Stalin, je propustili. Stejně už byli všichni nemocní a zničení. Měli už špatný zdraví. Potom se ještě v Německu vdala. Poznala chlapa, taky zajatce, při transportu z Ruska. Pocházel tady z Opole. Byl taky Němec. Šlonzák. Oni se potom vzali v padesátým osmým.“

  • „Těch prvních, co přišli, tady zůstalo málo. Jak říkáte, vybrakovali to a šli pryč. Potom teprve v čtyřicátým osmým, devátým, padesátým přišli rumunští Slováci a podkarpatští Rusíni. Ti tady už potom zůstali. Jsou tady i dnes. A ti taky dělali nejvíc dělníky v lese. My jsme si s nima tady dobře rozuměli. Bylo jich tady dost.“

  • „Na městském nádraží byly vagony odstavené a ti větší sedláci, co potřebovali lidi, si přišli vybrat. My jsme to měli dobrý. Někteří tam stáli až do noci a nikdo o ně nestál. Nevěděli, kam je mají dát. Ale nás bylo hodně, těch dělníků, a na tom statku jsme byli ein zwei šup. A už odpoledne jsme dostali byt na samotě, který patřil k statku. Jedna velká světnice a tam jsme měli osm postelí.“

  • „Tady navrchu, jak stříleli, to bylo navrchu za kopcem. Češi a na druhé straně byli ti němečtí dobrovolníci. My jsme byli stěhováni do Kamenné (zaniklá obec v blízkosti Nýznerova, pozn. autora). Už jsme šli a někteří lidé také odcházeli. Tady se už střílelo. V noci to bylo bouchání. Jedna rodina tady zůstala. Byla to teta manželky. Měli pět, sedm nebo devět dětí. A ti nikam nešli. Ti čeští vojáci tam vždycky šli pro mléko, pro jídlo. Teta jim ho prodala a oni vždycky říkali, že by mohli trefit, ale nechtějí. Ale zase se to uspořádalo. To byl ten osmatřicátej.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Skorošice-Nýznerov, 26.01.2011

    (audio)
    délka: 02:13:19
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Pod vodami Nýznerovského vodopádu

Rudolf Hadwiger na vojně v letech 1954-56
Rudolf Hadwiger na vojně v letech 1954-56
zdroj: archiv pamětníka

Rudolf Hadwiger se narodil v roce 1929 v osadě Nýznerov rodičům německé národnosti. Většinu života prožil v rodné obci ležící v Rychlebských horách pod Nýznerovským vodopádem. Pochází z chudé rodiny, a tak musel jako dítě během války pracovat na statku ve Skorošicích. Ve svých patnácti letech prošel na konci války výcvikem Volkssturmu v Dolní Lipové. Od nástupu do armády ho zachránili rodiče, kteří si ho vyžádali jako nepostradatelného pro hospodářství. V záři 1946 byl s celou rodinou internován v zajateckém táboře v Muně Mikulovice. Jeho sestru jako členku Wehrwolfu odvezli sovětští vojáci na Sibiř, v tamějších lágrech strávila více než osm let. Dnes žije sestra v Německu. Rodina nakonec kvůli práci v lese nebyla odsunuta a vrátila se do Nýznerova. V roce 1948 byli všichni vystěhováni na Jihlavsko, kde museli šest let pracovat na státním statku. Po získání československého občanství v roce 1953 se vrátili zpět do Nýznerova. Rudolf Hadwiger si ještě předtím odsloužil dva roky povinné vojenské služby. V roce 1962 byla část jeho rodné obce srovnána se zemí, rodná obec jeho ženy (Kamenná) byla zničena o rok dříve. Rudolf Hadwiger byl jedním z posledních obyvatel, který ovládal starý slezský dialekt. V době natáčení žil v budově bývalé školy v Nýznerově. Rudolf Hadwiger zemřel 11. února 2020.