„No a my jsme v padesátém třetím stáli u okna v Ostrovní ulici a dívali jsme se na děsivou scénu, protože na protějším balkoně visely dvě seschlé mrtvolky. Babička a dědeček. Co udělala učitelka Lupínková? Řekla: ‚Děti, pojďte se podívat, dělnická pěst udeřila na ty keťasy.' Kdyby tady stála Lupínková, tak bych jí za to skutečně jednu vyšil. Říkat to dětem. Mít radost ze smrti chudáků starých. Hrozné. Ale to je komunistický pohled na realitu - doktrína.“
„Otec nepropadl beznaději. Bolševici ho skutečně hodně hnusně týrali, ale on si popískával. Jezdil tramvají z Pragovky a prozpěvoval si písničku: Podle nosa poznáš kosa, podle ptáka Pragováka. Táta nosil skromný výdělek, ale snažil se nám udělat krásný život. Podařilo se mu to. Já nemůžu říct, že bych s hnusem vzpomínal na padesátá léta. Jednou jsem se ale probudil a vyslechl jsem, jak otec pečlivě instruoval matku, co má udělat, když ho zavřou. Kde je v cizině trochu peněz, jak má se mnou přejít hranice a takové věci. Já dělal, že spím. K tomu, zaplaťpánbůh, nedošlo.“
„Otec dokonce jednou zjistil, že jsem přišel a říkal jsem mu: ‚Táto, já mám dva tatínky.‘ On na to: ‚Počkej, co je to za blbost?‘ Já jsem mu říkal, že můj druhý tatínek se jmenuje Josif Vissarionovič Stalin. A že mě má strašně rád, možná víc než on. Otec se vyděsil. Posadil si mě na koleno a začalo to. Gulagy, miliony mrtvých, hladomor na Ukrajině. Zatímco bolševici toto ignorovali, otec to věděl. Otec nikdy na nic jiného než na sociální demokracii nepřistoupil a vysvětlil mi, co všechno za lži a podfuky mi budou vykládat ve škole. A pak řekl: ‚A teď mi slib, že to nikomu neřekneš, že nepřistoupíš na jejich hru. Dělej mrtvého brouka. Protože kdybys opakoval to, co jsem ti řekl, nás by zavřeli a ty bys šel do polepšovny‘.“
Martin Rajniš se narodil 16. května 1944 v Praze. Pochází ze vzdělané a dobře situované rodiny. Jeho otec po roce 1948 přišel o firmu a musel pracovat jako dělník. V padesátých letech měl ve škole problémy, protože se netajil svými antikomunistickými názory. Prospěch měl ale výborný, a tak po střední škole v roce 1969 absolvoval studium architektury na ČVUT. Následujících deset let pracoval v libereckém ateliéru SIAL, ve kterém dostal příležitost vypracovat se v uznávaného architekta. Kvůli svým názorům se však dále dostával za socialismu do problémů. Mezinárodní úspěch zaznamenal díky práci na pavilonu dopravy pro světovou výstavu ve Vancouveru v roce 1986. Byl u vzniku několika architektonických kanceláří a stal se autorem řady staveb. V roce 1996 vyjel na cestu kolem světa. Po roce 2000 se k architektuře vrátil. Mezi jeho nejznámější realizace patří budova Poštovny na Sněžce. Získal několik mezinárodních cen, mimo jiné prestižní Cenu za udržitelnou architekturu.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
