Marie Žídková

* 1933

  • „Nejvíc mi vadilo, že není svoboda, kterou člověk potřebuje k tomu, aby se rozvíjel a rostl po všech stránkách, že si člověk nemůže dělat, co chce, věřit, chodit do kostela, kam chce. Někomu může vadit, že chodím do kostela, ale copak je to něco zlého? A vadila mi nespravedlnost. Spousta lidí byla zavřených. Věděli jsme, jak to v těch kriminálech vypadá. Cítili jsme zoufalství nad tím, že lidé nemohou žít tak svobodně jako dříve a dělat, co sami chtějí. Vadilo nám, že nevychází žádná literatura, že nemohou být přednášky. Byli jsme kulturní rodina, i když jsme neměli moc peněz, a byli jsme z toho nešťastní. A každou chvíli někoho z našich známých zavřeli. Věděli jsme trochu, co se tam děje, jak je mlátí. Samozřejmě jsme toho ale nevěděli tolik, jako víme teď. Nesměli o tom vykládat. Kdyby se to více vědělo, lidé by byli teprve proti nim. Kdo měl známé ve vězení, leccos se dozvěděl, ale ostatní to třeba nevěděli. Takže jsme nevěřili, že to, co komunisté hlásají, je pravda. Byly to jenom řeči. Praxe byla taková jako ve všech režimech, které utlačují. Bylo to falešné. Kdyby bylo dovedeno do důsledků to, co komunismus hlásal, tak by to byl ideál, ale nebyla to pravda. Takže takový byl náš vztah k režimu. Ne že bychom něco dělali, něco zapalovali nebo tak. Člověk je vnitřně proti a reaguje tak, že dělá dobro, kde může a kde chce.“

  • „Všichni kantoři jsme dostali dotazník s mnoha dotazy. Mimo jiné tam bylo uvedeno, jak jsme se vyrovnali s náboženskou otázkou. Odpověděla jsem ‚ano‘, anebo tak nějak. Nešlo na takovou otázku odpovědět. Nebyl to dotaz, jestli chodíme do kostela. Schválně jsem ve Svinově nikdy v kostele nebyla, protože jsem věděla, co bude. Bylo mi to strašně líto, protože jsem tam byla pokřtěna. Říkala jsem si, že nebudu provokovat, protože to tam (ve škole) bylo moc fajn. Tak jsme to odevzdali a padesát čtyři nás vyloučili. Takže nečekaně mě ve čtvrtém roce učení propustili. Že neskýtám záruku řádného pedagogického působení na žáky, a konec.“

  • „Každou chvilku se ozvalo z rozhlasu varování, že se blíží nepřátelská letadla, a okamžitě jsme museli do sklepa. Sebrali jsme housle a fičeli jsme do sklepa. I všichni kantoři. A najednou se ozval tak strašný rachot, že jsme si mysleli, že jsme zasypáni, že spadla celá budova. A bylo slyšet řinčení skla. Tak jsme se přikrčili a čekali jsme, kdo nás dostane ven. Byli jsme přesvědčeni, že budova spadla. Nespadla. Všechna okna ale byla vysypána. Železobetonový základ budovy to vydržel. Vedle nás na ulici byl úplně zbouraný dům.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Ostrava, 20.09.2021

    (audio)
    délka: 02:42:19
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Nesvobodě, nespravedlnosti a lžím jsme čelili dobrem

Marie Žídková jako gymnazistka / kolem roku 1949
Marie Žídková jako gymnazistka / kolem roku 1949
zdroj: Archiv pamětnice

Marie Žídková, za svobodna Franková, se narodila 4. dubna 1933 ve Svinově, pozdější městské části Ostravy. Otec se živil jako taxikář. Po připojení Svinova k Německu se rodina přestěhovala do ostravské čtvrti Vítkovice, která byla v tehdejším protektorátu Čechy a Morava. Zažila opakované bombardování Ostravy. Starší bratr Miloslav Frank studoval u salesiánů, u kterých byl později tajně vysvěcen na kněze. Po maturitě Marie vystudovala pedagogickou školu v Brně. Učila na základní škole v Ostravě-Svinově hudební výchovu a ruštinu. V roce 1958 ji vedení školy z politických důvodů propustilo. Jediné zaměstnání, které pak sehnala, bylo místo dělnice v provozu Vítkovických železáren Klementa Gottwalda. V roce 1968 se mohla vrátit do školství. Učila hru na housle a hudební výchovu v Lidové škole umění v Ostravě-Vítkovicích. Provdala se za bývalého politického vězně Lea Žídka, se kterým měla tři děti. Během komunistického režimu pomáhala šířit samizdatovou náboženskou literaturu a organizovala neoficiální křesťanské výlety mládeže do hor. V roce 2021 bydlela s rodinou v Ostravě-Svinově.