Vladimír Žemla

* 1935

  • „Otec měl tři veliké skvrny, tři posudky neslučitelné s režimem. Byl odchovanec Bati, byl soukromý zemědělec – protože už se začaly zakládat družstva – a že jsme chodili do kostela. To byly tři hlavní posudky, které byly osudové pro mě. Tak rodina zůstala doma, dělali na zemědělství, jenomže pro jinou firmu, ne pro sebe. A já jsem – to mi bylo 12 roků – přešel do měšťanky do Lešné, tam jsem musel dojít do 14 let povinnou školní docházku. Škola mě doporučovala na studium, ale já jsem měl ty tři posudky, tak jsem nesměl nikde jít a musel jsem zůstat takzvaně u rodičů. Tak jsem zůstal u rodičů a do vojny jsem neměl šanci na nic. Na učení – kdepak. Mě lákalo učit se něčím, nějaké řemeslo. Kdepak, já jsem neměl možnost.“

  • „Já jsem jezdil na motorce do práce, to byla středa 21. srpna. Přijedu na dálnici, přejedu koleje, vjedu na dálnici a vidím, paní Holišová stará stála u zábradlí a jenom spínala ruky. Vjedu na tu dálnici a ta byla tak dosekaná od těch tanků! Já jsem nevěděl od čeho. Přijedu ke sklárnám, tam tank, namířený kanón na fabriku. Přijedu k vlakovému nádraží, tam dva tanky stály. Přijedu do fabriky, už jsem se dozvěděl, co se stalo, už to lidi vzájemně věděli. Tak to byl můj jedenadvacátý srpen.“

  • „[Byla] plná dědina Němců a oni se už řadili do kolony a odjížděli. Odjeli a na druhý den skoro ráno most, který je jediný přístup do dědiny, vybuchl. Němci tam dali večer nálož a poslední Němci před ránem odjížděli a vyhodili ten most do luftu. Ale za hodinu za dvě už přijeli kozáci na koních, to byl takový předvoj Rudé armády. Ti se přebrodili přes Bečvu s koňma do dědiny a zmobilizovali starostu a chlapy, tam vedle je les, tak museli pokácet stromy a rychle trámy překlenout tu vyhozenou část mostu a udělat z toho mostní konstrukci. To bylo všechno během rána, to si pamatuju. A dopoledne už Rudá armáda postupovala a už projížděla tím mostem. V Choryni se stýkaly dva proudy, jeden od Lhotky nad Bečvou, ten musel jít přes ten most, a druhý z choryňské Lhoty. V Choryni se sjížděly proudy Rudé armády a táhly na Kelč a na Bystřici pod Hostýnem. To bylo pondělí, kdy Choryní prošla Rudá armáda. To nás bylo plno, všichni byli v ulicích a vítali jsme Rusy [smích].“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Zašová, 16.04.2021

    (audio)
    délka: 02:03:30
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Nezbylo ani tele

Vladimír Žemla v roce 1954
Vladimír Žemla v roce 1954
zdroj: Archiv pamětníka

Vladimír Žemla se narodil 14. května 1935 v obci Choryně na Valašskomeziříčsku, kde otec Vojtěch (nar. 1903) úspěšně rozvíjel původně zadlužené hospodářství. Díky tomu se rodině podařilo ustát válečná léta bez většího strádání. Z dětských let pamatuje Vladimír Žemla nacistickou okupaci Československa i osvobození Choryně Rudou armádou. Po válce navštěvoval gymnázium ve Valašském Meziříčí. To však musel po roce 1948 kvůli nevhodnému kádrovému profilu opustit. Po měnové reformě přišla rodina o veškeré úspory. V důsledku nucené kolektivizace pak přišli Žemlovi i o vybavení statku a hospodářská zvířata. V roce 1955 se Vladimír účastnil I. celostátní spartakiády, na které se seznámil se svou budoucí manželkou Jarmilou Špůrkovou. V letech 1955 až 1957 sloužil na vojně v Čáslavi, poté se přestěhoval za manželkou do Zašové. Od roku 1960 až do svého odchodu do důchodu (1993) působil v podniku Okresní průmyslový a opravárenský podnik (OPOP). Přestože nikdy nebyl v KSČ, od poloviny 60. let působil jako poslanec národního výboru v Zašové, kde plnil funkci předsedy školské a kulturní komise. V době natáčení rozhovoru (2021) žil Vladimír Žemla v Zašové.