Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladimír Žemla (* 1935)

Nezbylo ani tele

  • narozen 14. května 1935 v Choryni na Valašsku

  • pamatuje nacistickou okupaci i osvobození Choryně

  • v roce 1953 rodina přišla o úspory

  • v důsledku kolektivizace přišli o hospodářství

  • pravidelný účastník celostátních spartakiád v Praze

  • v letech 1955–1957 sloužil na vojně v Čáslavi

  • s manželkou Jarmilou se přestěhoval do Zašové

  • od poloviny 60. let působil jako předseda školské a kulturní komise národního výboru v Zašové

Komunistický režim mu ztížil start do života. Během měnové reformy v roce 1953 přišla rodina o úspory, nucená kolektivizace je připravila o hospodářství, vybavení, zvířata. Sám nemohl studovat. S křivdami z dětství se smířil a v totalitě se naučil žít – oblíbil si spartakiády i vojnu, dlouhá léta působil v národním výboru jako předseda školské a kulturní komise v Zašové. A to nejen navzdory své nevhodné kádrové minulosti, ale i přes skutečnost, že nikdy nevstoupil do KSČ. „Neangažoval jsem se do žádných událostí politického rázu, šel jsem od všeckého pryč a zdržel jsem se v tichosti,“ vysvětluje svůj recept na život v komunismu Vladimír Žemla.

Otec Baťu zbožňoval

Vladimír Žemla se narodil 14. května 1935 v obci Choryně na Valašskomeziříčsku. Otec Vojtěch (nar. 1903), rovněž rodák z Choryně, pocházel z 11 dětí a za první republiky pracoval ve zlínských Baťových závodech. „Otec [Baťu] zbožňoval. Nedal na něj dopustit, jaký to byl člověk. Jak po té morální, tak po pracovní stránce. […] Otec vždycky říkal: ,Baťa byl nejlepší ekonom, co jsem znal.‘ A v 50. a 60. letech říkal: ,Dnešní socialismus by potřeboval aspoň tři takové Bati, aby to hospodářství šlo.‘ On Baťu opravdu zbožňoval po všech stránkách.“ V první polovině 30. let se otec vrátil do Choryně s cílem vytáhnout z dluhů rodinné hospodářství, které do té doby vedl jeho otec Antonín. „Ten grunt měl čtrnáct hektarů, když on [dědeček Antonín] tam přišel. A když ho otec přebíral, začátkem těch 30. let, tož bylo tam jenom osm hektarů. Tolik se mu nedařilo. A taky rád po hospodě chodil.“

Otci se podařilo statek opětovně postavit na nohy. „Byl velice pracovitý a po ekonomické stránce rozumný. Za krátkou dobu vysekal tu hospodářskou usedlost z dluhů, hospodářství se mu vedlo.“ Jednu z výdělečných činností představoval chov prasat. „To se krmilo jenom tak do metráku a výhodně se to platilo jako šunková prasata pro libové věci. A pro sebe vykrmil prase do větší váhy.“ Prodej vepřového však nebyl zdaleka jediným zdrojem příjmů. „Měli jme osm hektarů orné půdy, párů koní, ve chlévě hovězího dobytka, čtyři dojnice, ze dvě mladé jalovice a telátka. Takže v tom chlévě bylo pravidelně osmero hovězího dobytka. Byli jsme takzvaně zásobitelé.“ K tomu Žemlovi pěstovali obilí, brambory i semenné trávy. „Otec byl takovým iniciátorem v pěstování travních semen.“ Zkrátka vše vypadalo poměrně slibně a hospodářství otec úspěšně rozvíjel až do dob kolektivizace. Rokem 1948 se všechno změnilo.

Most pro Rudou armádu

Rodině se díky soběstačnosti v rámci možností dařilo i ve válečných letech. „Naše rodina to prožila, dá se říct, v klidu. S tím, že člověk musel být opatrný a dávat si na všechno pozor, aby se něčím neprovinil.“ Jiní takové štěstí neměli. „Jako v každé dědině – byli zavření za poslech západního rozhlasu.“ Londýn za války poslouchával i otec Vojtěch, naštěstí však bez prozrazení. Byť rodina dokázala ustát bez většího strádání roky války, zažila řadu vypjatých chvil. Nejprve musel otec v roce 1938 narukovat v rámci všeobecné mobilizace Československé republiky. „Už jsme byly čtyři děcka a otec musel jít na vojnu a sloužil na severní Moravě kdesi u polských hranic. Celou tu dobu tam čekali na nepřítele.“ Když pak nacisté v březnu 1939 obsadili československé území, „to mi byly tři, čtyři roky. Jako kluci jsme byli na ulici a včil kolony vojenských vozidel – auta, motoristi se sajdama, zelené helmy. To byli Němci, kteří vpadli do dědiny. […] Dědina byla vzhůru nohama, kolony proudily směrem od Valašského Meziříčí. Lidi byli zděšení.“

Za protektorátu se musel Vladimír začít povinně učit německy. Později, s blížícím se osvobozením, se však do školy moc nechodilo. „Školu měli obsazenou Němci a my jsme chodili do hospody dvakrát týdně pro úkoly.“ Jak samotné osvobození Choryně probíhalo? „Ještě v neděli toho osmého nebo devátého května[1] byla dědina plná Němců a oni se už řadili do kolony a odjížděli. Odjeli a na druhý den ráno [tj. 7. května 1945] most, který je jediný přístup do dědiny, vybuchl. Dali tam večer nálož a poslední Němci před ránem odjížděli a vyhodili ten most do luftu. Ale za hodinu za dvě už přijeli kozáci na koních, to byl takový předvoj. Ti se přebrodili přes Bečvu s koňma do dědiny a zmobilizovali starostu a chlapy. Tam vedle je les, tak museli pokácet stromy, rychle trámy překlenout tu vyhozenou část mostu a udělat z toho mostní konstrukci. To bylo všechno během rána, to si pamatuju. A dopoledne už Rudá armáda postupovala a už přijížděla tím mostem.“

Nezbylo nám ani tele

Otec vstoupil po druhé světové válce do Komunistické strany. V ní ale setrval pouze do únorového puče. „Jak přišel ten Únor 1948 a udělal tu paseku, která postihla aj naši rodinu, tak otec praštil na schůzi členský průkazem a říkal, že se na komunisty vysere. Tak skončil. Byl tam krátce, jenom ty dva roky.“ Vladimír Žemla tou dobou studoval gymnázium ve Valašském Meziříčí, ze kterého musel přestoupit do měšťanky. „Protože otec měl tři skvrny, tři posudky neslučitelné s režimem. Byl odchovanec Bati, byl soukromý zemědělec, a že jsme chodili do kostela.“ Po absolvování měšťanky pracoval na rodinném statku až do odvodu na vojnu. „Mě lákalo učit se něčím, nějaké řemeslo. Ale kdepak, já jsem neměl možnost.“ Další ránu rodině zasadil rok 1953. „Otci ta reforma ublížila moc. On měl ze Zlína našetřeno na knížce, dali to na takzvaný vázaný vklad a proměňovali to jedna k padesáti. To mu zničilo celé úspory.“

V obci navíc sílil tlak na vstup do jednotného zemědělského družstva (JZD). „Agenti chodili večer po chalupách a hučeli do lidí, přesvědčovali je o vstupu. […] Jak na to lidi kývli, tak už dobytek vybrali z chlévů, stroje, všechno.“ Do JZD otec vstoupil dle vzpomínek okolo roku 1955. „Byl velice pokrokový hospodář. Měl všechny zemědělské stroje: na obdělávání půdy, na zpracovávání výrobků, mlátičku… On byl ve všem samostatný, s přehledem a na tehdejší dobu moderně zařízený... Tu výbavu zabavili – stroje, zařízení, dobytek… My jsme měli osm kusů hovězího ve chlévě a nezbylo tam ani tele. Akorát koně, koně zůstali, protože s koňmi on jezdil, ale už pod JZD, pro družstvo.“ Otec pak chvíli tamní JZD i řídil. „Až to bylo oficiálně jednotné zemědělské družstvo Choryně, tak otce strčili na předsedu, jako schopného člověka. A on skutečně toho předsedu myslím rok nebo dva dělal, ale pak to položil. Mělo to ten nádech komunismu.“

Vojna mi otevřela oči

Nádech komunismu měly i spartakiády, kterých se Vladimír pravidelně účastnil. „Byl zvláštní vlak dobytčích krytých vagonů, s těma vratama. My jsme tomu říkali dobytčáky. Tak jsme jeli do Prahy pohromadě z celého okresu.“ Prorežimní charakter akce považoval za druhořadý. „To byla veliká propaganda, ale nám z dědiny to vůbec nevadilo. My jsme to nebrali jako politickou událost. My jsme to brali jako zábavu, pohyb, zpestření života. Tož co bychom se nezúčastnili.“ Na první celostátní spartakiádě 1955 navázal známost se svou budoucí manželkou Jarmilou, roz. Špůrkovou – švagrovou[2] Bohumily Špůrkové. Svatba se konala v roce 1958, poté se společně přestěhovali do Zašové, odkud Jarmila pocházela. Ještě předtím, roku 1955, přišel Vladimíru Žemlovi povolávací rozkaz. Vojnu odsloužil v letech 1955 až 1957 v Čáslavi.

„Měl jsem to štěstí, že před nástupem na vojnu některé vybrali a dělali jsme řidičský průkaz na nákladní auto. A když jsme měli řidičáky, tak už nás podle toho řadili. Dostal jsem se k autorotě a po krátkém zácviku jsem dostal vétřiesku po mazákovi. A s ní jsem jezdil asi tři měsíce, pak jsem dostal novou, s ní jsem najezdil 25 000 km,“ vzpomíná na léta ve službě. Ta mu do značné míry rozšířila obzory. „Do vojny jsem neznal svět. Byl jsem doma, dělal na poli a ta vojna mi otevřela oči. Poznal jsem Čechy – ty střední a jižní jsem prošmejdil křížem krážem.“ Výcvik ukončil v říjnu 1957, nastoupil do lokomotivního depa ve Valašském Meziříčí a následující tři roky pracoval jako topič na parní lokomotivě. V roce 1960 změnil působiště, začal pracovat pro Okresní průmyslový a opravárenský podnik (OPOP) na dělnické pozici při výrobě stavební mechanizace. „Kladkostroje, lanové vrátky, transportéry a takové záležitosti. Tam se to dělalo od píky. Od uřezání materiálu přes soustružení, frézování, obrábění, montáž.“

V tichosti jsem odmítnul

Počátkem 60. let si při zaměstnání doplnil vzdělání, vyučil se opravářem-zámečníkem. V OPOP se setkal i s pobídkami ke vstupu do strany, ale „v tichosti jsem odmítnul“, jak sám uvádí. Přitom od poloviny 60. let až do sametové revoluce působil jako poslanec národního výboru. „Byl jsem předseda školské a kulturní komise. Takže jsem dělal tu činnost na úseku kultury v Zašové. Ale jinak jsem se neangažoval do žádných událostí politického rázu. Šel jsem od všeckého pryč. […] To byla dost výjimka, protože většinou v těch komisích, hlavně na předsedy, byli straníci. I tady v Zašové. A já jsem byl, myslím, jediný nestraník. A též mě tam vytrpěli.“ Ve fabrice OPOP prožil i invazi vojsk Varšavské smlouvy. „Já jsem jezdil na motorce do práce, to byla středa 21. srpna. Přejedu koleje, vjedu na dálnici a vidím, že stará paní Holišová stála u zábradlí a jenom spínala ruky. Vjedu na tu dálnici a ta byla tak dosekaná od těch tanků!“

Tanky pak potkával roztroušené po Valašském Meziříčí: „Přijedu ke sklárnám, tam tank, namířený kanón na fabriku. Přijedu k vlakovému nádraží, tam dva tanky stály. Přijedu do fabriky, už jsem se dozvěděl, co se stalo, už to lidi vzájemně věděli. Tak to byl můj jedenadvacátý srpen.“ Ten den už se nepracovalo. „Ve fabrice se bouřili, různé protestní akce se dělaly, manifestace. Ale já jsem na to nechodil, zdržel jsem se v tichosti.“ Následovaly čistky, ty se však Vladimíra Žemly nedotkly, a v OPOP tak setrval až do svého odchodu do důchodu v roce 1993. V podniku prožil i 17. listopad 1989. „Ten byl pestrý, velice. Ráno přijdem do práce a byla to pro nás rána,“ a dodává, jak sametové události prožíval: „Trochu s obavama, to je pravda. Nejuchal jsem, ale trochu s obavama – jak to půjde dál?“

V době natáčení rozhovoru (2021) žil Vladimír Žemla v Zašové, kam se přestěhoval v 50. letech za svou dnes již zesnulou manželkou Jarmilou.

 

[1] Neděle ve skutečnosti připadá na 6. května 1945 (nikoliv 8. nebo 9., jak uvádí Vladimír Žemla) a obec Choryně byla osvobozena 7. května (dle tamní římskokatolické farnosti k 13. 6. 2021 dostupné z: https://choryne.farnost.cz/klasterold.html). Později v rozhovoru pamětník říká, že Rudá armáda bez většího zdržování projela Choryní v pondělí, což odpovídá datu osvobození, 7. květnu 1945. Zmíněný hromadný odjezd německých vojáků se tedy s největší pravděpodobností udál skutečně v neděli – a tedy 6. května 1945.

[2] Jarmila Špůrková byla sestrou Josefa Špůrka, manžela Bohumily Špůrkové.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Václav Kovář)