Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Pavel Zeman (* 1948)

• narodil se 16. července 1948

• s rodiči žil na pražském Břevnově

• vyučil se traktoristou

• během učňovských let začal hrát na bicí a poslouchat bigbít

• mezi lety 1969–1973 hrál na bicí s The Plastic People of the Universe (PPU)

• založil kapelu Bílé světlo

• v roce 1976 byl po svatbě Ivana Jirouse zatčen, 14 dnů strávil ve vazbě

• v lednu 1977 podepsal Chartu 77 a přestěhoval se do Brandýsa nad Orlicí

• zkoušeli s kapelou Bílé světlo a jezdili za nimi i PPU

• po sametové revoluci kandidoval na starostu a byl členem zastupitelstva obce Meziměstí

• v 90. letech založil sociální projekt, který pomáhal lidem se závislostmi

• v roce 2024 žil v Leštině u Vysokého Mýta

V normalizačním Československu přežíval Pavel „Eman“ Zeman především díky dvěma svobodám – bigbítu a síle rvát se s komunisty. Právě kvůli boji s totalitní mocí skončil muzikant, disident a chartista dvakrát ve vězení, nespočetněkrát u výslechu a po celou dobu sledoval, jak státní aparát drtí jeho nejbližší přátele a tím i jeho samého. „Až ze spisu jsem se dozvěděl, že u mě doma měli odposlechy. Mnohem větší ponížení než tyhle represe a fízlování ale byl srpen 1968. Sledovat Rusáky, jak vtrhli do mé vlasti...” řekl Pavel Zeman pro Paměť národa.

Někdejší člen The Plastic People of the Universe nakonec vždy našel bezpečí ve svém duchovním ghettu – undergroundu.

Tatínek byl ideologický komunista

Pavel Zeman přišel na svět 16. července roku 1948. S rodiči a dvěma staršími sourozenci, Magdalenou a Petrem, vyrůstal na pražském Břevnově. „Praha tedy ještě vypadala tak, že jsem přešel silnici a byl jsem na poli. Jednou nohou ve městě, druhou na vesnici. Obdivoval jsem všechny zemědělské práce,“ vzpomíná.

Pamětníkův otec Josef Zeman pocházel z Tábora a byl vyučený knihkupec. Během druhé světové války se zapojil do protinacistického odboje. O jakou činnost se jednalo, ale pamětník přesně neví. „Táta byl zavřený na Ruzyni. Týkalo se to nějakého šíření letáků,“ popisuje. Josef Zeman už během první republiky vstoupil do Komunistické strany Československa. „Rád vyprávěl o vznešených komunistických idejích,“ popisuje Pavel Zeman prostředí, ve kterém vyrůstal.

Po únorovém komunistickém převratu začal otec pracovat jako ředitel vydavatelství Melantrich. „Dvakrát mě vzal na služební cestu tatraplanem do fabrik, kde nabízel Leninovy spisy,“ vzpomíná. Maminka Marie Zemanová, rozená Mikulášková, pracovala jako hlavní účetní v národním podniku Kniha-Antikvariát.

V domě na Břevnově s nimi žila také babička a strýc s rodinou. Společné soužití však přinášelo řadu sporů. „Mikuláškovi napadali moje rodiče za to, že jsou komunisté. Teta pak maminku z baráku vyplatila. Během měnové reformy jsme ale o všechny peníze přišli. Máti tím vlastně schytala tu svoji víru v bolševika,“ uvádí Pavel Zeman. S rodiči a sourozenci se tak okolo roku 1953 odstěhovali do nového domova, který byl od toho starého vzdálen jen několik desítek metrů.

Nikdo se nás neptal, jestli se chceme poklonit monstru

Malý Pavel Zeman nastoupil do mateřské školy na Břevnově. Z té doby v něm zůstala vzpomínka na jedno z prvních nedobrovolných setkání s komunistickou mocí. „Když zemřel Klement Gottwald, museli jsme se sešikovat, pěšky dojít na Hrad a poklonit se mrtvole, kterou vystavovali ve Španělském sále. Měl jsem z toho špatný pocit, byl to nechutný zážitek. Nikdo se mě jako dítěte neptal, jestli se chci poklonit politickému monstru,“ uvažuje nad vzpomínkou z dětství.

Miloval jsem hudbu a zemědělství

Už během povinné školní docházky vnímal rozhovory spolužáků o společensko-politické situaci v zemi. „Díval jsem se na ně s otevřenou pusou. Do té doby jsem neměl potřebu nad tím přemýšlet, prostě jsem jen následoval mámu a tátu. Pouze jsem poslouchal a pak jsem si to v tichu uvnitř sebe celé probíral,“ přemítá pamětník. V té době navštěvoval také Pionýra. „Byl jsem členem, ale nebaštil jsem to. Přišlo mi to úplně stupidní,“ popisuje tehdejší pocity.

Když mu bylo asi jedenáct let, přišel za jeho starším bratrem Petrem kamarád, který přinesl magnetofonové pásky. „Při poslechu jsem úplně zkoprněl. Poprvé v životě jsem slyšel třeba Elvise Presleyho. Pochopil jsem už tehdy, že hudba musí být hraná bez jakéhokoliv vnějšího vlivu. Okamžitě jsem přestal poslouchat českou muziku,“ vzpomíná na první setkání se západními interprety.

Rodinná přítelkyně, jež vyučovala hudbu, si v té době navíc všimla, že Pavel má talent. Pamětník se tak začal učit na jazz trubku a klavír. „Miloval jsem hudbu a zemědělství. Rostla ve mně symbióza dvou oborů,“ říká.  Když si pamětník vybíral střední školu, zemědělství nakonec zvítězilo.

Na střední školu však Pavla nevzali, a tak šel na učňovský obor traktorista, který dokončil v polovině šedesátých let. „Tam to začalo. To už jsem byl plný hudby a obklopil se lidmi, kteří poslouchali muziku ze Západu. Tehdy už začínali Beatles,“ říká. Během učňovských let koketoval s myšlenkou založit si vlastní kapelu, začal hrát na bicí a proběhlo i pár prvních koncertů.

V roce 1966 pracoval na státním statku v Ďáblicích jako traktorista a o rok později nastoupil povinnou vojenskou službu. „V zimě jsem ale měl chřipky a začal jsem vykašlávat krev. Našli mi nějaký problém na průduškách, a tak jsem dostal modrou knížku. Měl jsem tehdy kliku, ale zdravotní problémy mám dodnes,“ objasňuje pamětník.

S Hlavsou a Števichem jsme poslouchali magneťák

V roce 1966 za ním přišel kamarád z první třídy Jiří Odvárka, jenž do kapely The Undertakers sháněl bubeníka. Jednalo se o partu přátel z Břevnova, kteří hráli převzaté hity. „Párkrát jsem s nimi vystupoval. Technicky jsem jim ale v té době nestačil, a tak mě asi po půl roce vykopli,“ vysvětluje.

Po éře s The Undertakers za ním začali chodit Milan „Mejla“ Hlavsa a Jiří „Přemysl“ Števich. V dětském pokoji Pavla Zemana poslouchali magnetofon a snili o vlastní hudební skupině. „Tak jsme vždy seděli dvě nebo tři hodiny a poslouchali muziku. Chtěli jsme založit kapelu, ale pořád nám někdo chyběl, nějaký lídr. Nedostali jsme se ani ke zkoušení,“ popisuje Pavel Zeman.

Další kapelou, ve které pamětník usedl za bicí, byli Drifters. „Byl jsem s nimi šťastný. Jezdili jsme hrát do Kolína,“ popisuje. Ale po nešťastném incidentu s vykradenou zkušebnou z kapely odešel.

Srpen 1968 byl životní ponížení

Během jedné srpnové noci roku 1968 jej vzbudil ohlušující randál, který se linul Břevnovem. „Nechápal jsem, co se děje. Mraky letadel se blížily na letiště,“ vzpomíná Pavel Zeman. Druhého dne ráno se vydal do centra Prahy, kde už byla rozmístěna okupační vojska. „To bylo největší ponížení, které jsem v životě zažil. Poznal jsem navíc, že jsem schopen ve strachu někoho ušlapat v davu jen proto, abych se z té hrůzy dostal ven,“ zmiňuje.

Na Břevnově za domem pamětníkových rodičů si vojáci postavili stanový tábor. „Bylo tam 150, možná 200 tisíc vojáků. Když přišli k našemu baráku, jestli jim dáme vodu, brácha na ně řval, ať táhnou do p*dele. Byl jsem zbabělý, nedovolil jsem si to, ale on po nich šel,“ vysvětluje důvod, proč o několik dnů později v emocích doporučil bratrovi, ať odejde z Československa. „Řekl jsem mu, ať se sebere a jde, jinak ho tady oddělají. A na to jsem se nechtěl dívat,“ dodává. Petr Zeman nakonec s budoucí manželkou Danou skutečně emigroval do Holandska. Reakcí pamětníkova otce na srpnové události roku 1968 bylo odevzdání jeho stranické legitimace.

Opili jsme se s pohraničníky

Bezprostředně po invazi vojsk Varšavské smlouvy se pokusil o útěk také Pavel Zeman, a to dokonce dvakrát. Okolo 9. září se rozhodl, že s partou kamarádů překročí hranici u Jindřichova Hradce. „V Praze u Vojenské nemocnice jsme ukradli auto, byli jsme si jisti, že patří nějakému lampasákovi. Mělo plnou nádrž, tak jsme do něj nasedli a jeli ke Staňkovskému rybníku do jižních Čech,“ popisuje dobrodružnou cestu.

Původní plán byl zmapovat okolí a druhý den překročit hraniční čáru. Večer se pak všichni stavili v místní hospodě. „Tam přišla Pohraniční stráž na pivo. Nejdříve nás zkontrolovali – řekli jsme, že jedeme ke kamarádovi na chatu. A pak jsme se s nimi hrozně ožrali,“ popisuje pamětník. Když se druhý den ráno v lese vzbudili, zjistili, že přenocovali v těsné blízkosti ostnatého drátu. Nad nimi se tyčila strážní věž a brzy se objevil také pohraničník se zbraní v ruce. U výslechu potkali své známé z předchozího večera, kteří jim historku o tom, že k hranici pod rouškou tmy a množství vypitého alkoholu pouze zabloudili, zřejmě chtěli uvěřit.

Pavel Zeman se okamžitě poté rozhodl pro druhý pokus o útěk. Tentokrát chtěl s kamarádem Ivanem Mácou překročit hranice vlakem. „V rychlíku byl takový uzavíratelný strop, do kterého jsme se schovali. U Mariánských Lázní přišli pohraničníci, cinkli do stropu a tam jsme viseli my,“ vysvětluje. 

Pokus o útěk ale neskončil pouhou domluvou. Pavla Zemana i Ivana Mácu zatkli a odvezli do věznice na Bory. Bylo proti nim zahájeno trestní stíhání za pokus o opuštění republiky. Během výslechů pamětník o svém pokusu emigrovat nijak nelhal.

„K ilegálnímu opuštění republiky jsem se rozhodl jen ze sobeckého strachu o svoji osobu, neboť jsem se domníval, že příchodem sovětské armády u nás bude nastolen vojensko-politický režim, který pro mne bude neúnosný,“ stojí ve výpovědi Pavla Zemana ze svazku arch. č. V-9995 MV. Trestní stíhání proti oběma bylo nakonec zastaveno.

Plastici byli jako úder do vědomí

V té době se doslechl o nové kapele New Electric Potatoes, která vystupovala na Ořechovce. Mezi hudebníky byli jeho dobří známí Milan Hlavsa a Jiří Števich, kteří k němu domů chodili poslouchat bigbít. „Tam se stalo něco, co jsem nikdy v životě nezažil a neviděl. To bylo něco neskutečného. Byla to síla, úder do vědomí,“ popisuje první setkání s členy kapely, která se do povědomí široké veřejnosti brzy zapsala jako The Plastic People of the Universe.

Hybnou silou byl Michal Jernek, díky kterému se všechno dalo do pohybu. Pavel Zeman za nimi hned po koncertu na Ořechovce přišel. „Vy idioti, jak to, že jste nepřišli za mnou?“ zeptal se.

Nenarodili jsme se jako underground

První zkoušky s novou kapelou byly pro Pavla Zemana komplikované, hrálo se mu velmi těžce. „Nešlo o žádný technický problém. Bylo to strhující, ďábelsky intuitivní. Rozhodl jsem se, že nad tím nebudu přemýšlet a skočím do muziky jako do vodopádu. Pak už to šlo,“ popisuje své tehdejší pocity.

Kapela vystupovala v pražských Střešovicích, kde odehrála řadu koncertů. V únoru 1969 se představila široké veřejnosti během festivalu Beat Salon. Jednalo se o soutěžní přehlídku amatérských skupin. Skupiny, které se umístily na prvních třech postech, pak získaly status oficiální kapely. „Tam za námi přišel Ivan Jirous s Evženem Fialou a říkali nám, jak jsme skvělí, že jsme jako Američani. Pak s námi mluvil Pavel Kratochvíl, bývalý manažer Olympiků, a řekl, že s námi chce spolupracovat, že z toho cítí prachy,“ vzpomíná na první úspěchy Plastiků.

V dubnu se konalo finále a Plastici brali druhé místo. Na přelomu dubna a května 1969 následoval galakoncert. „V podstatě to vypadalo jako dnešní „Československo má talent“. Od té doby jsme byli profesionální, oficiálně uznaná kapela. Patřili jsme pod Pražské kulturní středisko,“ vysvětluje Pavel Zeman.

Členové kapely se se statusem svobodných umělců mohli hudbou živit přesně tak, jak o tom u poslechu magneťáku kdysi snili. „Nenarodili jsme se jako underground. To je nesmysl. Byli jsme oficiální kapela, která měla velmi pěkný start do profesionální činnosti,“ upozorňuje.

Nejlépe se mi hrálo se silnou pětkou

Manažery kapely se stali Pavel Kratochvíl a Ivan „Magor“ Jirous. Zkušebnu Plastici sdíleli s pražskou filharmonií v Obecním domě. Po čase se přestěhovali na Staroměstské náměstí do paláce Kinských. Pražské kulturní středisko jim poskytlo další velmi výhodné podmínky. „Dostali jsme exkluzivní smlouvu na aparaturu. Spláceli jsme ji z honorářů z akcí, které nám středisko sehnalo,“ uvádí pamětník.

Jejich stálou koncertní scénou se stala hospoda v Horoměřicích. „Hráli jsme tam každou sobotu, pak jsme měli i nedělní čaje. Bylo pořád plno,“ vzpomíná Pavel Zeman. V té době o kapele natáčel film Jan Špáta, který měl za úkol zdokumentovat to nejlepší z populární hudby. Snímek se promítal na světové výstavě v Ósace. „Každý si myslel, že Špáta bude natáčet Karla Gotta nebo Laternu magiku. A on pochopil, že nejlepší v republice jsme my. K údivu všech prostě točil nás,“ říká.

Manažer a umělecký vedoucí kapely Ivan Jirous v té době přivedl Josefa Janíčka z právě rozpadlých The Primitives Group. „Tahle sestava, v tomhle období, to byla nejlepší kapela, ve které jsem kdy hrál. Na každé zkoušce jsme přišli s něčím novým. Pořád to šlo nahoru,“ říká pamětník a dodává, že složení Hlavsa, Števich, Jernek, Janíček, Zeman říkal silná pětka.

Měli jsme se přejmenovat a ostříhat

Na jaře 1970 se pod vlivem normalizačních poměrů začaly rychle měnit podmínky pro české bigbítové kapely. „Pozvali si nás na kobereček a na rovinu nám řekli, že musíme mít český název a hrát skladby s českými texty. Stáli jsme s Jernekem v kanceláři a bylo nám jasné, že je konec,“ říká Pavel Zeman. Mimochodem, třetí podmínkou pro další fungování kapely mělo být zkrácení vlasů.

Zahodit skvěle rozjetou hudební kariéru? Vrátit jim aparaturu? Vyjednávat se zlem? To všechno byly otázky, o kterých muzikanti mezi sebou diskutovali. „Nemohli jsme ale přestat být ze dne na den máničky a hrát hudbu šedesátých let. Magor řekl, že nebudeme vyjednávat. Dali jsme mu za pravdu,“ zmiňuje pamětník. Kapela tak ztratila nejen oficiální status, ale také aparaturu.

Ivan Jirous pak přišel s nápadem, jak vydělat peníze na nové nástroje. Domluvil svým přátelům z kapely práci lesních dělníků v Humpolci. Ne všichni ale souhlasili s tím, že si na nové nástroje budou vydělávat těžkou manuální prací. „Byl to konec kapely. Největší tragédie, která mě v životě potkala. Zůstali jsme já, Milan Hlavsa, Pepa Jeníček a odjeli jsme do Humpolce. Števich prohlásil, že je to hloupost. A měl pravdu,“ říká Pavel Zeman.

V Humpolci se setkali s místními muzikanty a uspořádali několik koncertů na Bílé Skále. Hrát za nimi jezdil i Michal Jernek, který do polorozpadlé kapely přivedl nového člena, Jiřího Kabeše „Zase jsem začal mít radost. Jernek už se ale nevrátil. Byla to velká škoda, protože Mejlovi chyběl starší brácha, který by ho vedl a byl na tvůrčím poli hnací motor,“ vysvětluje pamětník tehdejší atmosféru uvnitř kapely.

Magor byl jako slon v porcelánu

Na podzim roku 1970 se v Nejdku u Karlových Varů konala první undergroundová akce, kde vystoupili také Plastici. „Před námi hrál Milan Knížák se svou skupinou Aktual. Slyšeli jsme je poprvé a jen jsme na to koukali s otevřenou pusou,“ vzpomíná. Právě při této příležitosti Pavel Zeman definitivně pochopil pojem underground, jehož se právě stal součástí.

Mezi členy kapely už se v té době vyskytly vnitřní spory, které ovlivňovaly nejen vzájemné vztahy, ale také fungování celé skupiny. „Neměl jsem působení Magora v kapele vůbec rád. Bylo mu šestadvacet let a ve vedení se choval jako slon v porcelánu,“ vysvětluje. Pavel Zeman v té době nebyl v kapele šťastný, chyběla mu někdejší silná pětka a začal uvažovat nad založením vlastního hudebního projektu. „Vnitřně jsem nesouhlasil s tím, že si Magor kapelu uzurpoval. Nemůžu mluvit za něj, nevím, jestli to tak bylo, ale působilo to tak na mě. Myslím, že vzal hudebníkům svobodu,“ dodává.

Ty seš prostě Eman

Od té doby, co Pavel Zeman spolu s ostatními členy Plastiků ztratil status svobodného umělce, vystřídal celou řadu zaměstnání. Kromě práce v lese uklízel společně s Milanem Hlavsou také v kině. Právě tam vznikla přezdívka „Eman“. „Během úklidu jsme se bavili o emanaci, tedy vyvěrání vyššího principu z nižšího. Ptal jsem se ho, kde je hadr, kam se z hlediska metafyzického mohl podít. Mejla mi na to odpověděl, že jsem úplný Eman,“ směje se.

Magora zachránily první dámy českého undergroundu

Na začátku roku 1973 měli Plastici koncert v klubu ČKD polovodiče v pražské Krči. Mezi návštěvníky byli i František „Čuňas“ Stárek a Miroslav „Skalák“ Skalický. Během koncertu došlo k incidentu, kdy se opilý příslušník Veřejné bezpečnosti hrubě choval k mladé ženě. „Ten chlap jí dal facku, Magor se na něj vrhl a vyhodil ho ze sálu. My jsme dohráli a najednou tam stálo policejní auto. Ten ožrala ukázal na Magora a oni ho chtěli odvézt na služebnu,“ popisuje pamětník sled událostí.

Čuňas a Skalák nechtěli Magora nikam pustit. Další lidé pak vůz Veřejné bezpečnosti obklíčili a začali s ním houpat. „Policajti museli být úplně vyděšení. Koukal jsem na to z dálky. A říkal jsem si, že teď nastane masakr. S tím se ale už nedalo nic dělat. To muselo proběhnout,“ uvádí. Příslušníci Veřejné bezpečnosti nakonec s Magorem skutečně odjeli na služebnu.

Na pomoc se mu vydaly první dámy tehdejšího undergroundu, mezi nimi i první manželka Pavla Zemana, Jindra Zemanová. „Dana Němcová, Duňa Brikciusová a moje žena odjely na Bartolomějskou vypovídat. Vyžádaly si nejvyššího důstojníka a řekly mu o opilém příslušníkovi, který byl hrubý na tu holku. A on jim uvěřil. Pozdě v noci pak volal Magor, že ho pustili,“ uzavírá pamětník střet se státními orgány, který měl protentokrát šťastný konec.

Končím

Jiří Števich v roce 1973 pod Magorovým nátlakem znovu odešel z kapely. Problémy mezi sebou měli také Magor a dvorní fotograf Plastiků Jan Ságl, který byl ženatý s Jirousovou sestrou. Když se Pavel Zeman dozvěděl, že je Jiří Števich opět pryč, neudržel emoce na uzdě. „Zvedl jsem telefon, zavolal jsem Magorovi a řekl jsem mu, že končím. Nechal mě v tom, nedal mi žádné vysvětlení, proč Števich opustil kapelu. Já jsem to všechno fakt prožíval. Pro mě to byla rodina,“ vysvětluje pamětník okolnosti svého konce s Plastiky. Koncert v Krči byl tak na dlouhé roky poslední, který s nimi Pavel Zeman odehrál. 

Motivace založit vlastní kapelu byla o to silnější. Oslovil proto kamaráda z Kostelce nad Orlicí Vladimíra Kroula a dalšího známého, Otakara Michla. Na první zkoušku k pamětníkovi domů dorazil také Michal Jernek. „Přišel k nám, nadšeně stál u branky s kytarou a hrál písničku Beginning to See the Light od Velvet Underground. Text je o tom, že když v temném období vidíš světlo, tak to, co pocítíš, je láska,“ vysvětluje pamětník. Tato písnička pak dala název nově vznikající kapele – Bílé světlo. 

Na Ruzyni ho ostříhali

V roce 1975 Ivan Jirous oznámil, že se bude ženit. Svatba s Julianou Stritzkovou se konala 21. února 1976. A jednalo se o skutečně velkolepou událost, která je právem považována za festival nezávislé kultury.

V sále místní hospody v Bojanovicích tehdy vystoupili například The Hever and Vazelina band, The New Old Teenagers, Sanhedrin, Doktor Prostěradlo Band, The Plastic People of the Universe a mimo jiné také Bílé světlo. „Magor za námi po našem koncertu přišel a chválil nás, že jsme byli nejlepší. Tehdy jsem se dmul pýchou,“ vzpomíná potěšeně Pavel Zeman.

Po vystoupení kapely Bílé světlo muzikanti odjeli do Prahy, kde přespali u pamětníkových rodičů na Břevnově. Ani ne měsíc po festivalu, 17. března 1976, začalo hromadné zatýkání. Estébáci si přišli také pro Pavla Zemana, který byl ale v té době mimo Prahu. Když se dozvěděl, co se děje, sbalil si doma kartáček na zuby a ručník a sám se přihlásil na stanici. „Tam mi řekli, že jsem obviněn z výtržností a takové nesmysly. Byla na mě uvalena vazba a odvezli mě na Ruzyň. Měl jsem staženou p*del a potil jsem se na zádech,“ popisuje svoje tehdejší pocity.

Následovala celá série výslechů. „Opakoval jsem, že to byla povolená oslava svatby, že tam nebyla veřejnost, pouze pozvaní hosté, a že jsme tam prostě jen hráli bigbít,“ vzpomíná. Po vzetí do vazby měla následovat povinná osobní prohlídka. Pavel Zeman si stoupl ke stěně, svlékl se do naha a měl příkaz začít dřepovat. „Pak se bachaři shodli, že nejsem žádný kriminálník, nikde nic neschovávám a že je to zbytečné.“  Třetí den ho ostříhali. Bál se, že se na chodbách s ostatními kamarády nepoznají. Spolu s ním bylo totiž zatčeno dalších sedmnáct účastníků festivalu v Bojanovicích a mezi zadrženými samozřejmě nechyběl ani Magor.

Pavel Zeman byl nakonec, stejně jako většina zatčených, propuštěn. Ivan Jirous, Vratislav Brabenec, Pavel Zajíček a Svatopluk Karásek následně stanuli před soudem, odkud odcházeli s vysokými tresty. Ty jim po odvolacím řízení byly sníženy na polovinu.

Chartu jsem podepsal v lednu 1977

Hned v lednu 1977, ani ne rok po svém zatčení, se Pavel Zeman ocitl v bytě Dany Němcové, která mu dala přečíst prohlášení Charty 77. „Chartu jsem podepsal hned v lednu. Dana řekla mé manželce, že by bylo lepší, kdyby ji ona nepodepsala. Měla totiž přístup ke kopírce a to se mohlo hodit,“ popisuje.

V té době Pavel Zeman pracoval ve skladu jako závozník. Už na jaře roku 1977 začal pravidelně jezdit do Brandýsa nad Orlicí, kde kapela Bílé světlo zkoušela v novém složení. Tam potkal svoji druhou manželku a do východních Čech se ještě toho roku odstěhoval.

Na adresu Klopotská 12 do Brandýsa nad Orlicí přijel 21. srpna 1977 také Milan Hlavsa. „Potřeboval se zašít před estébáky. Ještě ten večer nás v hospodě kontrolovali. Tehdy nás ale ještě nechali být,“ uvádí pamětník. Od té doby mu pravidelně chodila předvolání a začala permanentní šikana a pronásledování. Estébáci věděli týdny dopředu, co má Pavel Zeman naplánované, s kým se předešlé večery sešel a jakou má doma literaturu. O tom, že Státní bezpečnost věděla o každém jeho kroku, svědčí dochované archivní materiály z ABS ČR.

„Agenturními prostředky bylo zjištěno, že v bytě Zemana jsou v současné době uložené různé závadové literární výtvory tzv. umělců a spisovatelů hlásících se k II. kultuře. Dále bylo zjištěno, že v bytě Zemana jsou rozmnožovány na psacím stroji dosud blíže neurčené písemnosti a že Zeman vlastní magnetofonové nahrávky z tzv. hudebních festivalů II. kultury, nahrávky závadových skupin Plastic People a DG-307, které si při různých příležitostech přehrává. V srpnu 1979 byl Pavlu Zemanovi předán nelegální časopis, který má od druhého čísla název OKNO. Agenturní cestou byla získána fotokopie prvního čísla, obsahem jsou hrubé nepřátelské výroky na politické dění, na politiku strany a státu,“ píše se ve svazku ministerstva vnitra (arch. č. G-6826 ZT).

Státní bezpečnost totiž v případě Pavla Zemana, který se z velkoměsta odstěhoval do malého města na Orlickoústecku, neponechala nic náhodě a do bytu nainstalovala odposlouchávací zařízení.

„18. 9. 1979 byla ověřena funkce klíčů od bytu, které byly zhotoveny na 6. oddělení S-Stb Hradec Králové. Při ověření klíčů byl odsledován odchod objektu z bytu a po jeho odchodu a zajištění celého objektu byly klíče vyzkoušeny. Klíče vyhovují. K narušení konspirace nedošlo. Nástup do práce má v 6:30 a do 11:30 naváží krmivo do stájí a kravínů. Od 13:00 do 16:00 ze stejných objektů vyváží hnůj. V době od 6:30 do 11:30 je plně vytížen,“ stojí v dochovaném svazku s podtitulem „Přísně tajné“ (arch. č. G-6826 ZT).

O tom, že na adrese Klopotská 12 zkoušela kapela Bílé světlo, estébáci dobře věděli. Utekla jim ale skutečnost, že se v bytě stýkají také Plastici. „Nacvičovali u mě Pašijové hry velikonoční, jejichž premiéra se odehrála na Hrádečku,“ zmiňuje Pavel Zeman. 

Pamětník byl u výslechu téměř nepřetržitě a pokaždé dostával otázky na svůj podpis pod Chartou 77, na něž odpovídal stále stejně. „Četli jste to? Ne? Tak nebudu vypovídat,“ parafrázuje odpověď, kterou na Státní bezpečnosti v Ústí nad Orlicí pravidelně opakoval. Tvrdé represe na něj nikdy nedopadly. „Lidi okolo mě ale masakrovali,“ popisuje.

Co bych dělal venku?

Na začátku osmdesátých let se Pavel Zeman z osobních důvodů několikrát stěhoval a potřetí se oženil. V té době uvažoval také o emigraci. Vždy ale dospěl ke stejnému závěru. „Chtěli mně sebrat bigbít, který jsem ale chtěl dělat tady, doma. Co bych dělal venku?“ klade si řečnickou otázku.

Od roku 1981 žil v jižních Čechách, kde udržoval kontakty s místním undergroundem. Tam za ním přijel také Milan Hlavsa a Otakar Michl s nápadem založit novou kapelu. „Už jsem ale neměl sílu začínat znovu a manželka na mě hodně žárlila,“ vysvětluje pamětník důvody, proč už nový hudební projekt nevznikl.

Bylo to nádherné, ale já už byl mimo

V listopadu 1989 se Pavel Zeman demonstrací neúčastnil, byl ale aktivní v Občanském fóru (OF), za které také kandidoval na starostu obce Meziměstí na Náchodsku. „Snažil jsem se z OF vymýtit ty debilní komunistické názory. Nechápali princip svobody. Že když přijmu svobodu, musím unést ale také zodpovědnost,“ popisuje svoje tehdejší rozčarování. Nakonec působil v zastupitelstvu obce.

V roce 1992 si Pavel Zeman po téměř dvaceti letech zahrál znovu s Plastiky. „Došlo na první zkoušku a bylo to nádherné. Byla tam ta stará sestava, která mi tak dlouho chyběla. Ale já už jsem byl vnitřně mimo,“ říká. Společně vystoupili 4. prosince 1992 na koncertě v Roxy, z něhož vzniklo album Bez ohňů je underground.

Po revoluci vymyslel Pavel Zeman koncept zemědělské farmy, na které se měli léčit lidé se závislostmi. Podařilo se mu privatizovat projekt na majetek státního statku v Libné na Náchodsku. V roce 1997 zařízení Harmony slavnostně otevřelo. „Najednou mě to začalo bavit víc než bigbít,“ připouští. V průměru zde pobývalo asi dvanáct klientů. Projekt se nakonec kvůli vnitřním sporům mezi zakládajícími členy rozpadl. „Mě to tehdy zlomilo a srazilo na kolena. Na nějakou chvíli jsem ztratil víru v dobro,“ říká.

V roce 2024 žil Pavel „Eman“ Zeman v Leštině u Vysokého Mýta.