Miroslav Skalický

* 1952

  • „Čuňas měl kamaráda, který dělal v opravně psacích a tiskařských strojů. A ten kluk během půl roku jeden stroj po součástkách vynosil ven, doma ve sklepě to smontoval, zakonzervoval, naolejoval. Zabalil to do plastů a do hadrů a zakopal někde na zahradě. Dneska je to legrace, ale mít něco takového doma, to byl tenkrát jasný kriminál. Bylo to nad Teplicemi v horách. Čuňas říkal: ‚Tam se nedostaneme osobákem‘, tak jsme koupili gazík. Tím jsme tam přijeli, sami dva, byla tma. Čuňas měl nakreslený plánek a říkal: ‚Tady to bude.‘ Já jsem kopal, házel lopatou, ale nebylo to tam. Až na třetí pokus jsme to vyhrabali a naložili. Cestou jsme si dávali bacha, aby nás někdo nekontroloval.“

  • „Ten barák byl všechny víkendy obšancovaný [obklíčený] policajty. Kontrolovali už dole U Ušáka, to je takový motorest u zastávky autobusu, pak se jde kilometr nebo dva nahoru. Všechny víkendy to bylo obšancované. A když tam měli být Plastici, ani obyvatelé baráku to předem nevěděli. Domlouval jsem to v Praze s Magorem. Byly třeba tři varianty. Věděl jsem už, že to bude u nás, ale aby se to neprozradilo, byli lidé nejprve svedeni jinam. Až na poslední chvíli se dozvěděli, kde to bude. Měli přijet někam, kde se dozvěděli, kam se pojede dál. A protože o víkendech bylo na baráku plno a byl obšancovaný, tak se akce jako koncert Plastiků konaly třeba v úterý nebo ve čtvrtek. Lidi přijeli, ale policajti nic nevěděli. Obšancovali to, až když bylo po všem. Bylo to tak udělané a vymyšlené, že se policajtům nikdy nepodařilo žádnou akci přerušit, i když stáli kolem dokola.“

  • „Byl jsem dvě patra pod zemí v díře. Tam to bylo docela drsnější. Bylo to v prosinci, topení bylo vypnutý. Takže to bylo ledové. Ze zdí tekla voda. Zima. Prosili jsme, abychom mohli mýt nádobí, protože se mylo v horké vodě. K jídlu jsme dostali čtvrtku chleba a takovou tu naftu do ešusu. Trochu polévky nebo omáčky se dvěma knedlíky, normálně byly čtyři. V rohu byl záchod, litinový, bez sifonu, smradlavý. Nad tím kohoutek, takže se tam nedalo ani sedět. To byla jediná voda, která tam byla. Deky nám dali až na noc. Dřevěná pryčna bez matrace. A z toho záchodu vyskakovaly krysy nebo potkani, kteří po člověku v noci lezli. Vždycky jsem je setřásl z deky. Potom mi poradil kluk, se kterým jsem myl nádobí, abych jim večer nechával vedle hajzlu jídlo. Když jsem mu nechal v ešusu na zemi kousek chleba, potkan se nažral, skočil zpátky do záchodu a měli jsme od nich klid.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Brno, 29.10.2017

    (audio)
    délka: 04:15:43
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 09.04.2018

    (audio)
    délka: 50:48
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Byli jsme svobodnější než ostatní

Miroslav Skalický / 70. léta
Miroslav Skalický / 70. léta
zdroj: Archiv M. Skalického

Miroslav Skalický se narodil 31. srpna 1952 v Praze. Od šesti let vyrůstal v Plzni. Vyučil se tesařem. Po vojně se přestěhoval do Chomutova. V sedmdesátých letech spoluorganizoval koncerty neoficiální hudební scény. Založil skupinu Hever and Vazelina Band. V březnu 1976 byl mezi více než dvaceti zatčenými mladými lidmi z okruhu kolem skupiny The Plastic People of the Universe. Za organizování přednášky Ivana M. Jirouse a koncertu v Přešticích v prosinci roku 1975 byl odsouzen na devět měsíců nepodmíněně. Po propuštění na svobodu podepsal Chartu 77. Stál u vzniku undergroundové komunity v Nové Vísce u Kadaně. S Františkem Stárkem a Karlem Havelkou vyráběl první čísla samizdatového časopisu Vokno. Byl opakovaně zadržován a šikanován Státní bezpečností. V červnu 1980 byl v rámci akce Asanace donucen k emigraci. Žil ve Vídni. Pašoval do Československa exilové časopisy Svědectví, Listy a další protikomunistické tiskoviny. Po pádu komunismu vybudoval v bývalém mlýně v Meziříčku na Třebíčsku kulturní centrum.