Jan Ságl

* 1942

  • „Měl jsem fotku Paříže z Trocadéra. Byli na ní zlaté sochy a Eifelovka splácnutá dlouhým sklem. Byla to normální fotka, kterých člověk nadělá stovky, ne-li tisíce. Vybrala si ji německá televize, ve které měli nějaký celoroční znalostní pořad o Paříži a Francii, kde se ten snímek objevoval jako symbol. Každý týden byla v televizním programu tahle fotka. Ve všech novinách byla tahle fotka. I na začátku pořadu byla tahle fotka a oni všechno platili. Za ty peníze jsem postavil v Jesenici dům se dvěma velkými ateliéry.“

  • „Vzniklo to tak, že jsme měli doma šest set prezervativů. Když byli ještě Plastici pod PKS, tak jim jejich tehdejší manažer Evžen Kratochvíl vyjednal šňůru po Skandinávii. Potřeboval jsem tedy vymyslet scénu, kterou bude možné odvézt letadlem. Došlo mi, že už jsme měli nafukovací jitrnice a prezervativy se dají nafouknout taky. Šli jsme je nakoupit s Magorem, a protože jsme byli dobytek, tak jsme si vybrali drogerii, kde byly učnice. Bylo to na Staroměstském náměstí kousek od toho, kde měl kdysi drogerii Fafejta. Magor tedy vešel do prodejny a kňouravým hláskem řekl: 'Prosím vás, máte prezervativy?' Holka za kasou se začala červenat a zeptala se, kolik jich chceme. A v tu chvíli jsem já kňouravým hláskem odpověděl: 'Asi šest set.' Ona už to nevydržela a vylítla z prodejny za takový závěs, odkud už se ozýval šílený řev a řehot. Závěs se vždycky odchlípl a celá třída se postupně chodila koukat, co je to za šílence, kteří chtějí šest set prezervativů. Pak přišel pan vedoucí a prodal nám to. Jenže z koncertů sešlo, prezervativy byly pořád u nás doma, a tak jsme si řekli, že je nafoukneme někde v krajině.“

  • „Ve dvaaosmdesátém jsme sehnali jakousi hodnou paní, která byla přes devizové přísliby, a oba dva jsme je dostali. Devizák byl však jedna věc, protože člověk musel získat ještě výjezdní doložku, o kterou jsme hned zažádali. Opět si mě zavolali a sdělili mi: 'Vy a vaše žena doložku dostanete, když se nějak rozumně domluvíme.' Řekl jsem jim na to, že už jsme to probrali asi čtyřikrát, že to je blbost a já ani moje žena v tom případě nikam nepojedeme. Oni na to řekli: 'My na vás nemáme žádné kartáče. Když jede někdo a je zaměstnán, tak musí vyplnit aspoň formulář o styku s cizincem.' Tak jsem odpověděl, že jestli je trápí pouze to, tak jim klidně ten formulář vyplním, jako každý občan. V tu chvíli se jim rozzářily očička: 'Tak to se určitě setkáte s Jiřím Kolářem a Pavlem Tigridem.' Zastavil jsem je: 'Zase jsme tam, kde jsme byli. Já prostě nikam nepojedu!' A nepodepsal jsem jim to. Asi za tři dny jsem dostal výjezdní doložku. Byla to jedna ze strategií, jak rozeštvávat rodiny. Magor byl v kriminále a oni si mysleli, že když pustí jenom jeho sestru, tak začne přemýšlet nad tím, co jim prozradila. Když zjistili, že to nejde, tak nás pustili oba.“

  • „Dostali jsme se k tomu tak, že Jindřich Chalupecký onemocněl a dal Jiřímu Padrtovi termín - 'Já nemám čas, udělej tam výstavu.' No a Jirka si vymyslel tyhle dvě autorské dvojice: Kolářovou, Koláře a nás, jako ty úplně mladé, a nechal nám úplně volný prostor. Takže my jsme tam udělali tohle zvěrstvo. O generaci starší lidi z UB 12 dojeli za Chalupeckým do nemocnice, vyzvedli ho na revers a dovezli do Špálovky, aby výstavu zakázal. Chalupecký byl přeci jen estét a už postarší pán, takže byl zděšený. Po stěnách tam lezly a cvrlikaly kobylky a kolem nich byli všude androši, kteří v galerii taky nemají co dělat. Chalupecký se na to díval a řekl: 'Já jsem ten poslední člověk na světě, který zakáže nějakou výstavu.'“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 19.12.2019

    (audio)
    délka: 02:02:23
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 20.12.2019

    (audio)
    délka: 01:55:39
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 3

    Praha, 07.01.2020

    (audio)
    délka: 01:30:44
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Mám absolutní nedůvěru k moci

Dobový portrét Jana Ságla, polovina 60. let
Dobový portrét Jana Ságla, polovina 60. let
zdroj: archiv pamětníka

Jan Ságl se narodil 25. března 1942 v Humpolci. Jeho tatínek Jan Ságl starší přišel v rámci znárodňování a franšízu pojišťovny o svou živnost a musel nastoupit jako traktorista do jednotného zemědělského družstva (JZD). Domácí prostředí mělo tedy vždy vyhraněný postoj vůči totalitnímu uspořádání, což se promítlo do celého Janova života. Už v dětství se Jan seznámil s Martinem a Zorkou Jirousovými. Sestra jeho nejlepšího kamaráda se postupně stala i jeho přítelkyní a o několik let později si ji vzal za ženu. Na počátku 60. let se všichni tři přesunuli do Prahy a postupně spoluutvářeli undergroundovou subkulturu. Ságlovi scénograficky spolupracovali s kapelami The Primitives Group a The Plastic People of the Universe. Ivan Martin Jirous byl jejich manažerem a uměleckým vedoucím. Jan se rovněž výraznou měrou podílel na Zorčiných krajinných akcích v první polovině 70. let, které také fotograficky dokumentoval. Spolupráce s undergroundovým okruhem skončila v roce 1976 kvůli neshodám s Jirousem. Od roku 1982 se Janovy fotografie začaly dobře prodávat v žurnalistických agenturách na Západě a režim také občas povolil oběma manželům vyjet za železnou oponu. Zorka Ságlová zemřela v roce 2003. Jan se dodnes (2020) věnuje tvůrčí činnosti a péči o odkaz své manželky.