František Žebrák

* 1926

  • „… ale byli jsme vojáci. My jsme věděli, že Německo prohrává. To bylo normálně i v rozhlase. Neexistovala televize, ale v rozhlase to hlásili, zprávy z Oberkommando der Wehrmacht.“ - „A co vám k tomu říkali vaši důstojníci? Jak vás motivovali do výcviku? Nepřipadalo vám to jako blbost na něco se cvičit, když válka je prohraná?“ – „To ten obyčejný voják nemohl udělat. My jsme byli rádi, že jsme mohli poslouchat, že jsme cosi dostali. Ale voják nic nemohl. Na to byli politici, aby toto zařizovali.“

  • „To byly bunkry, byly to jenom sklepy, ale nebyly nijak zvlášť vybavené. Nezažil jsem, že by byl plně zasažen sklep. Ale byla tam spousta civilistů, bylo jich tam asi 280 tisíc. A bylo to mezi nimi skutečně nepříjemné, poněvadž to byly ženy, děcka, mladí lidé, staří lidé… Bylo to tam všelijaké. Ženy plakaly, modlilo se tam všecko… Jednou jsem byl, ale jen chviličku, ani ne půl hodiny, ve sklepě, a jak padaly granáty, tak se budova třepala, padal prach, ženy vřískaly a modlily se. Bylo to nepříjemné. Tak jsem radši v blesku vyletěl ven a v rámci těch kulek a granátů jsem se dostával dál k jednotce.“

  • „Měl jsem gympl, tak mě stavitel Rund požádal, abych si podal žádost na školu. Tenkrát se otevírala večerní stavební průmyslová škola v Ostravě, tak jsem se přihlásil. To bylo asi v dubnu nebo v květnu 1953, ale do té školy jsme měli chodit až v září. Volal mi kádrový referent, byl to člověk rozumný a citlivý. Volal mi, že se mnou musí cosi projednat. Já jsem k němu přišel, on říkal, Františku, tak si sedni, a zavolal tam někoho. Přišel tam školský referent. To byl politický (vězeň – pozn. ed.), prý koncentráčník, to jsem se potom dozvěděl, že byl v koncentráku. A on na mě: ‚Co si to dovoluješ? Tys byl v Hitlerjugend a bojoval jsi proti Rusům a Američanům! Jak si to dovoluješ? Proč jsi neutek?‘ Já jsem byl strašně klidný a jenom pro sebe jsem si pomyslel a pak mu řekl: ‚Soudruhu, já jsem se dozvěděl, že vy jste byl v koncentráku. Proč jste neutek?‘ Jo, to jsem neměl říkat. Ten vyskočil od toho stolku, chytnul mě pod krkem, až se mi zdálo, že mě udusí. Ten kádrový referent se mě zastal. Řekl: ‚Josefe, sedni! Já ti nařizuji, sedni!‘ Josef, ten školský referent, mě pustil, byl to už starší pán. A říkal mu (kádrový referent – pozn. ed.): ‚O Frantovi všechno vím. On se přiznal, on byl v Hitlerjugend, byl na vojně, byl v Breslau, má svoje za sebou, měl všelijaké poškození. A tys byl v koncentráku. A momentálně ti můžu říct, že jste byli na stejné lodi. Kdyby on utek, tak ho zastřelí nebo zabijou. Kdybys ty utek, tak je to totéž s tebou. Podejte si ruce!‘ On to odmítl, ale já jsem mu tu ruku podal. Ale od té doby jsem měl klid.“

  • „Tím, že jsme se stali Německem, dostali všichni lidé automaticky německou státní příslušnost a koruny se měnily za marky. Za korunu jsme dostali jednu marku. To bylo velmi příjemné, protože marka tenkrát stála osm nebo deset korun. Byly to velké změny, tím se život velmi změnil.“

  • „Nevím, co se stalo, ale najednou jsem ležel. Feldwebel ležel vedle mne a točil se kolem vlastní osy. Měl asi velké bolesti a strašně sténal. Říkal jsem mu: Počkejte, pane, já vám pomůžu. Jenže chtěl jsem se postavit, ale nešlo to. Byl jsem zraněný taky. V rukavicích jsem cítil nějakou teplou tekutinu, byla to krev. Oko jsem měl zalité krví, tekla mi z obličeje a také na zádech jsem cítil teplo. Měl jsem průstřel nad kolenem, tady v ruce, ale všechno ve svalech, takže žádná kost nebyla zasažená. Celkem jsem jich měl čtrnáct, těch průstřelů… Stalo se to třiadvacátého února v půl desáté dopoledne. Maminka měla právě čtyřicáté narozeniny a později mi vyprávěla, že o půl desáté se jí udělalo slabo, vzpomněla si na mne a začala plakat. A hned řekla: ,Frantovi se něco stalo.‘“

  • „Vyhrnula mi nohavice a sundala ponožky, byly přilepené na oteklé nohy. Nemohla uvěřit, jak jsem tohle mohl vydržet, a začala mě ošetřovat. Umyla mi ty nohy, očistila je, napudrovala a namazala mastmi. Když mi ponožky natáhla zpátky, cítil jsem se jako nově narozený. Mladičká holka a myla mi nohy.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Ostrava - Koblov, 22.03.2014

    (audio)
    délka: 01:28:41
    nahrávka pořízena v rámci projektu Soutěž Příběhy 20. století
  • 2

    Ostrava - Koblov, 09.12.2015

    (audio)
    délka: 03:46:14
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 3

    Hlučín, 22.04.2016

    (audio)
    délka: 02:07:13
    nahrávka pořízena v rámci projektu Slezsko: Paměť multietnického regionu
  • 4

    Hlučín, 22.04.2016

    (audio)
    délka: 01:36:15
    nahrávka pořízena v rámci projektu Slezsko: Paměť multietnického regionu
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Povel byl povel. Kdo se šprajcnul, toho snadno mohli odstřelit

František Žebrák jako voják Wehrmachtu v roce 1944
František Žebrák jako voják Wehrmachtu v roce 1944
zdroj: archiv Františka Žebráka

František Žebrák se narodil 27. listopadu 1926 v Koblově na Hlučínsku v rodině se šesti dětmi. Otec byl horník a válečný veterán z 1. světové války. Matka pocházela ze statku. Rodiče vlastnili kus pole a hospodářství s dobytkem. V důsledku mnichovské dohody bylo v říjnu 1938 Hlučínsko přiřazeno ke třetí říši a František Žebrák se stal německým občanem. České reálné gymnázium v Hlučíně, které navštěvoval, se stalo německým. Stejně jako všichni chlapci na Hlučínsku, vstoupil také František Žebrák do organizace Hitlerjugend, na Hlučínsku nazývané „hajot“. V únoru 1944 narukoval do Wehrmachtu, stejně jako do té doby tisíce mužů z Hlučínska. Po výcviku u ženijního vojska ve Wroclawi se počátkem roku 1945 zapojil se svou jednotkou do obrany města před Rudou armádou. Připravoval mosty k vyhození do povětří, kladl miny a stavěl barikády. Koncem února 1945 byl ve Wroclawi raněn. V dubnu 1945 byl převelen na západní frontu v oblasti Plavna, kde Wehrmacht bojoval s americkou armádou. Po kapitulaci Německa strávil více než rok v zajateckých táborech. Domů do Koblova se vrátil 18. června 1946.