„Já jsem měl kolegu Roberta Gombíka, taky kaplana, který byl nedaleko Pezinka, v Senci na faře. Jednoho dne přišel za mnou, jestli jsem poslouchal Hlas Ameriky, což byla vysílačka ze Západu, která nebyla rušená, na rozdíl od Svobodné Evropy, a ptal se mě velmi vážně, jestli jsem to poslouchal, že je to něco vážného, důležitého. A on byl člověk, který se zajímal o veřejné dění, já ne. Pro mě to bylo naprosto… Já říkám: 'Roberte, já vůbec nevím.' Tak jsme si ten samý večer sedli k rádiu a poslouchali jsme text Charty. A jak jsem to poslouchal, říkám: ,Hele, Roberte, to je něco, co je důležitý.’ A my jsme už věděli, nějak z toho Hlasu Ameriky, že lidi, kteří v Praze stáli za Chartou a byli jejími autory, že byli za to popotahováni, že měli problémy v zaměstnání, že byli na výsleších i někteří zavření. A my jsme jako kněží, když jsme takhle veřejně působili bez manželek a bez těch vlastních rodin, nebyl pro mě problém říct v kostele, tam se něco v Praze děje, pojďme na ně myslet, podpořme je. A my jsme se s Robertem potom rozhodli, že budeme solidární, minimálně s těmi lidmi v Praze, abychom prostě jenom prokázali tu sounáležitost, že stojíme za nimi, a proto jsme Chartu podepsali.“
„Já jsem vždycky, tenkrát jsem používal ještě i v kostele, když jsem mluvil, že smysl, když je i světýlko malé, tak jeho smysl je v tom, že ukazuje cestu. V té tmě máte nějaký světlý bod a je úplně jedno, jestli je maličký. Nebo jako kapka v moři, stejně by se dalo říct, co jedna kapka. Ale stejně je to moře z kapek. Bylo to něco, co lidi udělali, ale mělo to otevřenou budoucnost. Nikdo nevěděl, jak to dopadne. Ale bylo to nabité takovou energií, takovou silou, že člověk si úplně automaticky řekl, má to smysl. Už jenom že jste se poznala s lidmi, kteří vám byli blízcí, kteří měli podobný osud nebo problémy. Ten zážitek, poznat tyhle lidi, kteří byli, jak se říká, na stejné lodi, to bylo tak obohacující. Že si myslím i z tohoto hlediska si řeknete ano, to byla dobrá věc. I když ta politická perspektiva tenkrát byla... já jsem netušil, že se ty věci vůbec někdy změní, ani jsem nepředpokládal, že by politická změna někdy nastala. A to mě překvapil, ten rok 1989.“
„A pak, když si to člověk ujasní v sobě, tak má za tím jít. Ta určitá moje vytrvalost, že jsem to neodvolal a že jsem zůstal u té Charty i vzdor těm výslechům, mám z toho dobrý pocit. Takže když něco přijde a je to obtížné, v čemkoliv i jiném, a když za tím člověk stojí, tak nakonec se mu bude umírat líp. Myslím, že to stojí za to, něco obětovat, pro tu pravdu. Ježíš to říká: ,Pravda vás osvobodí.’ A to jsem nějak tak trošku mohl v rámci té Charty zažít, něco takového pěkného, na co rád vzpomínám, vzdor tomu, že to bylo někdy náročné a nejistá doba. A je potřeba si vážit každého kousku svobody, každý posun ke svobodě i k demokracii nakonec byl vykoupen v minulosti krví. Není to tak samozřejmé a taky se může zhroutit, když o to nebudeme pečovat. Není to taková samozřejmost.“
Marián Zajíček se narodil 22. ledna 1951 v Dubové u Pezinku na západě Slovenska. Absolvoval tříletou střední všeobecně vzdělávací školu v Bratislavě a od roku 1969 studoval na tamní teologické fakultě. Po jejím ukončení v roce 1974 nastoupil povinnou dvouletou vojenskou službu, ze které byl za pár měsíců předčasně propuštěn kvůli onemocnění žloutenkou. V témže roce podstoupil kněžské svěcení a začal vykonávat poslání duchovního. Na počátku roku 1977 se od svého kolegy Roberta Gombíka dozvěděl o prohlášení Charty 77, společně se rozhodli šířit tuto listinu na Slovensku a oba ji po několika měsících také podepsali. Jejich aktivity zaznamenala díky anonymnímu udání hned v počátcích Státní bezpečnost. V březnu roku 1978 obvinil prokurátor oba kněží z trestného činu podvracení republiky a uvalil na ně vazbu. Z té je po několika dnech propustili, prokurátor stáhl obvinění, vyšetřování ale nadále pokračovalo. Úřady odebraly Mariánovi státní souhlas k výkonu duchovenské služby, nesměl vykonávat kněžské povolání, až do roku 1989 ho monitorovala a opakovaně vyslýchala tajná policie, stále mu hrozilo obnovení trestního stíhání. Roku 1978 se odstěhoval do Prahy, kde se o tři roky později oženil s Evou, rozenou Hradilkovou. Roku 1983 se přestěhovali na venkov, do Domašína u Jindřichova Hradce. Do roku 1993 pracoval pamětník na dráze, poté několik let na Ministerstvu vnitra. Do roku 2006 zastával místo tajemníka a poradce poslance Lubomíra Zaorálka, pak přešel do Parlamentní knihovny. V roce 2020 žil Marián Zajíček v Praze.
Fotografie pořízená Státní bezpečností během sledování Mariána Zajíčka s popisem: "Praha dne 7. 6. 1982, odpolední hodiny, objekt na stanici elektrické dráhy na Perštýně"
Fotografie pořízená Státní bezpečností během sledování Mariána Zajíčka s popisem: "Praha dne 7. 6. 1982, odpolední hodiny, objekt na stanici elektrické dráhy na Perštýně"
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
