Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Marián Zajíček (* 1951)

Z Hlasu Ameriky jsme se dozvěděli o Chartě, tak jsme vyrazili do Prahy, abychom ji podepsali

  • narozen 22. ledna 1951 v Dubové na Slovensku

  • absolvoval teologickou fakultu v Bratislavě

  • roku 1974 podstoupil kněžské svěcení a začal vykonávat práci faráře

  • podepsal prohlášení Charty 77 a snažil se rozšiřovat ho na Slovensku

  • v březnu 1978 obviněn z trestného činu podvracení republiky a krátce držen ve vazbě

  • po stažení obvinění trvale sledován, vyslýchán a perzekvován Státní bezpečností

  • úřady mu odebraly státní souhlas k výkonu duchovenské služby

  • roku 1987 se přestěhoval do Prahy

  • s manželkou Evou, rozenou Hradilkovou, přesídlili do Domašína u Jindřichova Hradce

  • v 90. letech zaměstnán na Ministerstvu vnitra

  • od roku 2006 přešel do Parlamentní knihovny

  • v roce 2020 žil v Praze

Byl to děda, kdo mi řekl, že se v učebnicích nepíše pravda

Marián Zajíček přišel na svět 22. ledna 1951 v Dubové poblíž městečka Pezinok na západním Slovensku. Oba jeho rodiče pocházeli z menších vsí na úpatí Malých Karpat. Otec Alois Zajíček se narodil v Plavském Čtvrtku na moravsko-slovenských hranicích, matka Maria, rozená Šajdová, vyrůstala na druhé, východní straně hor ve vesničce Dubová. Seznámili se v Bratislavě, kde se Maria učila krejčovou. Alois vykonával povolání elektrotechnika slaboproudaře. Mladí manželé se usadili v nevelkém domku v nevěstině rodišti a na svět přivedli postupně osm potomků, sedm synů a jednu dceru. Marián se narodil jako nejstarší.

Otec s matkou vzešli z tradičních katolických rodin a k silné víře v boha vedli i své potomstvo. Pamětníkova matka se starala o domácnost, otec, jediný živitel početné rodiny, si ke svému zaměstnání brával práci navíc. „Táta si musel přivydělávat, aby nás trošku uživil, ale byla taková doba, že si pamatuji, i když jsme měli málo potravin, nějaký pomeranč, tak jsme si ho dělili. To dneska už vůbec nevidím. Tenkrát jsme se na to těšili a rozdělili jsme si ho všichni. […] A vlastně celé léto máma vařila hodně z hub. Tím se ty děti, při tom počtu, dobře uživily. Nemám pocit nějaké sociální bídy nebo že by nebylo jídlo. Prostě bylo to takhle,“ popisuje pamětník materiální situaci rodiny. Výraznou roli v Mariánově dětství sehrál matčin otec, děd Jan Šanda. Na rozdíl od rodičů, kteří měli plné ruce práce s chodem domácnosti a zajištěním živobytí, měl dědeček dostatek volného času a věnoval ho svým vnoučatům. Vyprávěl jim o své službě v armádě za první světové války, o bojích v Polsku i ruském zajetí. Byl to on, kdo Mariána upozornil, že to, co se píše ve školních učebnicích o Rusku, není pravda. „To byl takový můj první vhled do toho, že ty věci mohou být jinak, protože rodiče se báli nám něco říct jiného, i když si to mysleli, abychom jako děti neměly problémy.“

Pamětník navštěvoval první stupeň základní školy v Dubové. Přes odrazování učiteli zapsali Zajíčkovi své potomky na výuku náboženství. V podhorské vsi na církevní vyučování tehdy chodili všichni pamětníkovi vrstevníci. Na druhý stupeň dojížděl Marián do sousední obce Časté. Devátou třídu pak absolvoval v Bratislavě, kam se rodina přestěhovala. V té době již uvažoval o kněžském povolání. Uchvátila ho osoba Ježíše, za vzor mu sloužili mravně korektní kněží, kteří kromě plnění povinností faráře pečovali i o duchovní stránku lidí v rodné obci.

 

Vystudovaný kněz musel na vojnu

Po základní škole nastoupil pamětník na tříletou střední všeobecně vzdělávací školu, již ukončil roku 1969. Stihl tak ještě období částečného uvolnění a na vysněnou teologii ho přijali bez problémů. „V té době už nebyl problém se někam dostat na vysokou školu, v těchto dvou, možná třech letech, kdy jsme zažili nějakou tu svobodu, opravdickou, bez cenzury. Byla to krásná doba, taková chvilka,“ vzpomínal během natáčení na částečné uvolnění režimu v šedesátých letech.

Pamětník zažil dobu křesťanského zanícení po konci druhého vatikánského sněmu v polovině šedesátých let. Církev se tehdy začala otevírat světu, obrana Ježíšova učení před jinými názory ustoupila do pozadí. Došlo ke zrušení latiny v liturgii, kněží začali s lidmi mluvit srozumitelně. Tato změna vyvolala nadšení mladých lidí studujících bohosloví. „Pak začala normalizace a my jsme zažili už v průběhu studia, že naši spolužáci, jejichž rodiče nebo oni sami nesouhlasili se vstupem vojsk, museli odejít z toho studia. […] Snažili jsme se protestovat, my jsme měli hladovku kvůli tomu, ale nezachránili jsme to. Takže tu změnu k té normalizaci jsme zažili, za těch pět let od roku 1969, kdy jsem začal studovat, jsem to zažil natvrdo,“ popsal nám Marián utužení režimu v letech po okupaci vojsky Varšavské smlouvy.

Na teologické fakultě získal pamětník adresu východoněmeckého studenta bohosloví v Erfurtu, dopisoval si s ním a začal ho navštěvovat. V Německé demokratické republice (NDR), kam mohl vycestovat bez pasu, pouze s výjezdní doložkou, strávil prázdniny. Načerno zde pracoval a mohl si tak zakoupit aktuální náboženskou literaturu vydávanou za podpory západoněmecké církve. Knihy se tiskly v NDR a na jejich zadní straně stálo, že jsou určené pro socialistické státy. Díky této poznámce nevznikl problém s převozem knih při pravidelných kontrolách na československo-německých hranicích.

Marián řádně dokončil studia na teologické fakultě v Bratislavě, vysokoškolský titul však nezískal. Komunisty vedený stát řadil studium bohosloví na úroveň učilišť. Absolventi teologie neměli ani možnost odbýt si, jako jiní vysokoškoláci, rok vojny během studií. Marián musel nastoupit na dvouletou základní vojenskou službu. Po ukončení nepříjemného přijímače plného buzerace a ponižování ze strany služebně starších záklaďáků zařadili pamětníka na ošetřovnu. Zde se nakazil infekční žloutenkou a hospitalizovali ho ve Vojenské nemocnici v Praze. Po vyléčení byl z vojny natrvalo uvolněn. Několik jeho kolegů tehdy zákeřné infekci podlehlo.

 

To je něco důležitého

V listopadu 1974 podstoupil Marián kněžské svěcení. Státní souhlas, dokument vydávaný státními orgány, bez něhož nesměli duchovní za komunismu vykonávat svou činnost, získal automaticky. Prvním pamětníkovým působištěm se stala farnost v Banské Štiavnici. Menší město ve středním Slovensku působilo tenkrát zanedbaně, do kostelů ale chodilo dost věřících. V polovině roku 1976 přemístili Mariána do jeho rodného kraje do Pezinku, kde pracoval jako kaplan.

Na počátku roku 1977 se pamětník od svého přítele Roberta Gombíka dozvěděl o Chartě 77, občanské iniciativě, jež požadovala dodržování lidských a občanských práv v Československu, a rozhodl se ji podepsat. „Já jsem měl kolegu Roberta Gombíka, taky kaplana, který byl nedaleko Pezinka, v Senci na faře. Jednoho dne přišel za mnou, jestli jsem poslouchal Hlas Ameriky, což byla vysílačka ze Západu, která nebyla rušená, na rozdíl od Svobodné Evropy, a ptal se mě velmi vážně, jestli jsem to poslouchal, že je to něco vážného, důležitého. A on byl člověk, který se zajímal o veřejné dění, já ne. Já říkám: ‚Roberte, já vůbec nevím.‘ Tak jsme si ten samý večer sedli k rádiu a poslouchali jsme text Charty. A jak jsem to poslouchal, říkám: ,Hele, Roberte, to je něco, co je důležitý.’ A my jsme už věděli, nějak z toho Hlasu Ameriky, že lidi, kteří v Praze stáli za Chartou a byli jejími autory, že byli za to popotahováni, že měli problémy v zaměstnání, že byli na výsleších i někteří zavření. A my jsme jako kněží, když jsme takhle veřejně působili bez manželek a bez těch vlastních rodin, nebyl pro mě problém říct v kostele, tam se něco v Praze děje, pojďme na ně myslet, podpořme je. A my jsme se s Robertem potom rozhodli, že budeme solidární, minimálně s těmi lidmi v Praze, abychom prostě jenom prokázali tu sounáležitost, že stojíme za nimi, a proto jsme Chartu podepsali,“ vypráví pamětník o svém rozhodnutí signovat prohlášení.

Marián s přítelem Robertem se v noci vydali do Prahy dokument podepsat. Jediným chartistou, o kterém věděli, kde bydlí, byl Pavel Kohout. Komunistická televize vedoucí kampaň proti Chartě 77 zmínila Kohoutovu hradčanskou adresu ve zpravodajském pořadu Televizní noviny. Slovenští kněží dorazili do hlavního města brzy ráno. Pavel Kohout jim sice otevřel, ale požádal je, zda by mohli přijít později, potřeboval si odpočinout, protože ho v noci zbili v pražských ulicích neznámí útočníci. Později mladé muže přijal a choval se k nim vstřícně. Varoval je, neboť podpisem Charty mohli ztratit možnost veřejně mluvit jako kněží. Pro případ, že i po zvážení hrozících důsledků by jim svědomí velelo listinu podepsat, je poslal za katolíkem Janem Sokolem. Navštívili ho a postupně se pak seznamovali i s dalšími chartisty, účastnili se různých setkání a bytových seminářů. Na jednom z nich, v Brně v létě roku 1977, Marián Chartu podepsal.

 

Dopisy s Chartou zadrželi už na poště

Marián s Robertem se rozhodli šířit prohlášení Charty 77 na Slovensku. Sami neuměli psát na psacím stroji, poprosili tedy několik dívek a ty jim pomocí průklepových papírů vyhotovily čtyřicítku kopií prohlášení. Nechtěli, aby dopisy s Chartou vzbuzovaly podezření, nechali si proto vyrobit razítko Slovenská kniha a natiskli ho na obálky. O jejich záměru se z anonymu dozvěděla Státní bezpečnost (StB), korespondenci zadržela ještě na podací poště v Bratislavě a začala pátrat po jejích autorech. V dubnu roku 1977 zavedla StB na Mariána signální svazek a od června ho zařadila mezi nepřátelské osoby. Zpočátku roku 1978 byl Marián vyslýchán tajnou policií a díky otiskům prstů na rozesílaných obálkách ho spolu s Robertem Gombíkem obvinili podle paragrafu 98 komunistického trestního zákona z trestného činu podvracení republiky. Prokurátor uvalil na mladé kněze vyšetřovací vazbu, ta byla po několika dnech zrušena a vyšetřování pokračovalo na svobodě. Nepříjemné estébácké výslechy musela podstoupit řada pamětníkových příbuzných a známých. O procesu se slovenskými duchovními informovala Svobodná Evropa a Hlas Ameriky. K obhajobě se sám přihlásil známý advokát politických disidentů Ján Čarnogurský. Do případu zasáhla i organizace Amnesty International, jež zorganizovala korespondenční kampaň. Na komunistické úřady dorazila řada dopisů z Německa, jejichž pisatelé podporovali nevinné kněze. Tajná policie stáhla obvinění, vyšetřování však nadále pokračovalo, o podezřelé se trvale zajímali estébáci. Oba duchovní přišli o státní souhlas a nesměli legálně vykonávat kněžské poslání.

 

Bez státního souhlasu

Přítel Robert Gombík zůstal ve spojení s církví, po dobu odnětí státního souhlasu vykonával dobrovolně funkci kaplana. StB ho sledovala do roku 1985, kdy jeho svazek uložila do archivu. Na přímluvu štúrovského faráře, člena prorežimního katolického sdružení Pacem in terris, získal roku 1985 Robert Gombík zpět státní souhlas a kněžské povolání vykonával až do své smrti v červenci 2020. V letech 1973 až 1977 ho Státní bezpečnost evidovala jako tajného spolupracovníka, poté byl navržen na uložení do archivu.

Vykonávání kněžského povolání bez státního souhlasu trestali bolševici nepodmíněnými tresty. Marián znal příběhy kněží, kteří v komunistických kriminálech nalezli smrt, a neodvažoval se své povolání vykonávat tajně. Vzhledem k tomu, že na Slovensku znal jen několik jedinců, kteří sympatizovali s Chartou, mezi nimi Miroslava Kusého, Milana Šimečku či Dominika Tatarku, a více se stýkal s komunitou disidentů v Čechách, přestěhoval se do Prahy. Chtěl stále pomáhat, přijal proto místo na dráze, u lůžkových vozů ve vlacích na Slovensko a plánoval vozit z centra na východ samizdatové materiály. Na zásah StB musel toto místo opustit ještě ve zkušební době. Vystudovaného teologa a odpůrce režimu sledovaného tajnou policií nechtěli nikde zaměstnat. Přes známé se mu podařilo sehnat práci v Archeologickém oddělení Muzea hlavního města Prahy, i odtud však musel kvůli nátlaku StB odejít. Od roku 1980 vykonával dělnické profese na dráze.

 

Odchod na venkov

Roku 1981 se Marián oženil s Evou, rozenou Hradilkovou. Eva pocházela rovněž z početné rodiny, i ona měla sedm sourozenců. Se svým otcem matematikem Ludvíkem Hradilkem pobývala nějaký čas v Kanadě. Během studií architektury pak ve svých návrzích uplatňovala poznatky nabyté na Západě, a ze školy ji za to vyhodili. Po svatbě bydleli u nevěstiných rodičů ve Zbuzanech u Prahy. V té době zažil pamětník jeden z nejnepříjemnějších estébáckých výslechů. Tajní komunističtí policisté se tenkrát zajímali o vykradenou lékárnu a chovali se velmi drsně. Zájem Státní bezpečnosti, sledování a výslechy musel pamětník trpět až do listopadu 1989. Po celou dobu mu hrozilo obnovení trestního stíhání.

Sen založit početnou rodinu komplikovaly Eviny zdravotní problémy a mladí manželé se rozhodli pro život na venkově. Z hlavního města se přestěhovali do malé osady Domašín u Jindřichova Hradce. Marián získal opět práci na dráze, v nedalekém Popelíně pracoval jako signalista a výhybkář. Do rodiny přibyly vysněné děti, dcery Agáta a Žofie. Sžít se se starousedlíky se Zajíčkovým ale nepodařilo, dál se stýkali s lidmi kolem Charty.

 

I malé světýlko je důležité, protože dokáže ve tmě ukazovat cestu

Do roku 1989 podepsaly Chartu 77 zhruba dvě tisícovky lidí, na Slovensku pouze necelá čtyřicítka osob. Počet odvážných, kteří se navzdory represím postavili režimu, nepřipadal pamětníkovi důležitý: „Tenkrát jsem používal ještě i v kostele, když jsem mluvil, že když je i světýlko malé, tak jeho smysl je v tom, že ukazuje cestu. V té tmě máte nějaký světlý bod a je úplně jedno, jestli je maličký. Nebo jako kapka v moři, dalo by se říct, co jedna kapka. Ale stejně je to moře z kapek. Bylo to něco, co lidi udělali, ale mělo to otevřenou budoucnost. Nikdo nevěděl, jak to dopadne. Ale bylo to nabité takovou energií, takovou silou, že člověk si úplně automaticky řekl, má to smysl. Už jenom že jste se poznala s lidmi, kteří vám byli blízcí, kteří měli podobný osud nebo problémy. Ten zážitek, poznat lidi, kteří byli na stejné lodi, to bylo tak obohacující. I z tohoto hlediska si řeknete: Ano, to byla dobrá věc. I když ta politická perspektiva tenkrát byla… Já jsem ani nepředpokládal, že by politická změna někdy nastala. Proto mě rok 1989 překvapil,“ vyprávěl nám pamětník během natáčení. Při podpisu Charty na konci sedmdesátých let měl Marián naději, že se totalitní režim může změnit, později, ve druhé polovině osmdesátých let, mnohem více než v pád komunismu věřil ve zrušení povinného celibátu v katolické církvi.

 

Svoboda

V den potlačené studentské demonstrace v Praze 17. listopadu 1989 se účastnil jazzového koncertu v Budapešti. O pražských událostech se dozvěděl druhý den ráno z rádia. Prý až tehdy uvěřil, že půjde o nevratnou změnu režimu. Situace v Sovětském svazu a ostatních zemích socialistického bloku tomu tehdy nasvědčovala. Sametová revoluce znamenala pro Mariána především ukončení mnohaleté estébácké perzekuce, konec cenzury a možnost svobodně cestovat.

Na dráze pracoval pamětník ještě další tři roky. Hojně využíval levné režijní jízdenky a procestoval řadu let odpíranou západní cizinu. Vrátil se do Prahy a od roku 1993 pracoval na Ministerstvu vnitra, kde překládal protokoly o výsleších uprchlíků. Později působil jako tajemník a poradce poslance Lubomíra Zaorálka. Roku 2006 získal zaměstnání v Parlamentní knihovně. V devadesátých letech spoluzaložil českou pobočku Amnesty International, které několikrát předsedal.

Po zpřístupnění estébáckých archivů si pamětník prostudoval svazek, jež na něj vedla slovenská tajná policie. Překvapilo ho, jak velkou skupinu lidí svým disidentským odbojem zasáhl. Dodatečně zjistil, že estébáci vyslýchali i jeho otce a další příbuzné. Někteří lidé mu až po letech sdělovali, jak je v souvislosti s jeho případem kontaktovala, vyslýchala či zadržovala StB.

 

Měl jsem dobrý pocit, že dělám něco správně

Podpisu Charty Marián nikdy nelitoval. „A pak, když si to člověk ujasní v sobě, tak má za tím jít. Určitá ta moje vytrvalost, že jsem to neodvolal a že jsem zůstal u té Charty i vzdor těm výslechům, mám z toho dobrý pocit. Takže když něco přijde a je to obtížné, v čemkoli i jiném, a když za tím člověk stojí, tak nakonec se mu bude umírat líp. Myslím, že to stojí za to, něco obětovat pro tu pravdu. Ježíš to říká: ,Pravda vás osvobodí.’ A to jsem nějak tak trošku mohl v rámci té Charty zažít, něco takového pěkného, na co rád vzpomínám, vzdor tomu, že to bylo někdy náročné a nejistá doba. A je potřeba si vážit každého kousku svobody, každý posun ke svobodě i k demokracii nakonec byl vykoupen v minulosti krví. Nejsou tak samozřejmé a taky se mohou zhroutit, když o ně nebudeme pečovat,“ varoval pamětník příští generace ve svém poselství.

V roce 2020 žil Marián Zajíček v Praze.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století TV

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století TV (Eva Trnková)